Havel byl lepší než jeho kult

5. 10. 2026 / Fabiano Golgo

Na tom, jak dnes Václava Havla připomínáme, je něco nápadně nehavlovského. Člověk, který si vybudoval celé dílo na odhalování směšnosti schované za slavnostními frázemi, skončil po smrti obalen vrstvou slavnostnosti tak silnou, že už chybí jen svatořečení. Stačí vyslovit jeho jméno a okamžitě se dostaví pravda, odpovědnost, Evropa, svědomí, lidská důstojnost; ještě chvíli a někdo zapálí svíčku. Pro autora, který věděl až příliš dobře, že když se v jedné místnosti začne hromadit příliš mnoho vznešených slov, je dobré podívat se, co přesně zakrývají, je to skoro krutý posmrtný osud.

 
Pomáhá tomu i obraz, který po něm zůstal. Havel vypadal přesně tak, jak Západ potřeboval, aby vypadala nová střední Evropa: trochu pomačkaný intelektuál, kterého někdo vytáhl ze zákulisí malé scény a postavil do paláce dřív, než se stačil převléct. Neměl vycvičený vzhled profesionálního politika ani tu tělesnou samozřejmost aparátčíka, který už od pohledu ví, komu zavolat, aby se věc vyřídila. Působil unaveně, inteligentně a lehce provinile, že je vůbec středem pozornosti. Po desetiletích komunistických potentátů s erotickým nábojem kancelářské skříně to bylo téměř neodolatelné.

Jenže nešlo jen o dobře fungující obraz. Havel si odseděl vězení za věci, o nichž se na Západě diskutovalo v bezpečí univerzitních seminářů, a přitom z toho nevyšel s onou hrubostí, která často postihne lidi, jimž dějiny později daly za pravdu. Měl humor, a právě humor odlišoval jeho psaní od většiny politické literatury, která má sklon pokazit sama sebe v okamžiku, kdy se začne brát příliš vážně.

V Audienci není sládek, který má na Vaňka dohlížet, jen pohodlně rozpoznatelný představitel totalitního svinstva. Je také ubožák, opilec, člověk ponížený vlastními nadřízenými, plný malých křivd a upřímně překvapený, že mu Vaněk nechce trochu usnadnit práci tím, že by vlastně pomáhal donášet sám na sebe. To je na Havlovi podstatné. Moc u něj nepřichází vždy v holínkách a s obuškem. Často má kocovinu, komplexy a pocit, že si zaslouží pochopení.

Sládek může Vaňkovi zničit život, ale zároveň mu závidí něco, co mu vzít nedokáže: možnost nebýt sládkem. V jedné chvíli je odpudivý, v další směšný a vzápětí skoro politováníhodný. Jakmile si divák pohodlně vybere jednu reakci, Havel mu ji zkomplikuje druhou. Kdyby Audience byla jen příběhem čestného disidenta proti zkaženému systému, dnes by se hrála hlavně školním výpravám. Drží ji právě to, že se nenechá uklidit do správných morálních přihrádek.

Stejný osud potkal slavného zelináře z Moci bezmocných. Tak dlouho se vysvětlovalo, co představuje, až se z něj skoro stal exponát. Jenže ta figura je silná právě proto, že nejde o fanatika. Je to člověk, který vystaví heslo, protože se to dělá. Doma se mu možná směje, režim možná nenávidí, mezi přáteli vypráví politické vtipy. Ráno ale ceduli zase položí do výlohy. Havla nezajímalo jen to, co moc dělá s lidmi. Zajímalo ho také, s jakou dávkou pohodlí lidé pomáhají moci dělat její práci.

A to už je mnohem méně příjemná myšlenka než známé heslo o pravdě a lži.

Stejně nepříjemný býval Havel ve chvíli, kdy se podíval na Západ. V jeho textech není západní demokracie hotovým řešením lidského problému. Vidí stranické aparáty, konzumerismus, odcizení, koncentraci ekonomické moci a člověka, který může být formálně svobodný a přesto žít v systému, jemuž přestal rozumět. To se při oslavách připomíná méně, protože oslavný Havel funguje nejlépe tam, kde rok 1989 působí jako závěrečná scéna filmu: komunismus padl, hudba zesílila, následují titulky. Jenže Havel byl příliš dobrý dramatik, aby věřil na tak čisté konce.

Do mého života vstoupil právě tehdy. V roce 1989 jsem studoval ve Spojených státech a na CNN sledoval, jak se jeden režim za druhým hroutí na druhé straně železné opony. Byla to televize ve své nejopojnější podobě: dějiny najednou nevypadaly jako něco, co se studuje zpětně, ale jako cosi, co se mění mezi jedním živým vstupem a druhým. Havel se v tom proudu objevil jako postava téměř příliš nepravděpodobná na to, aby byla skutečná. Teprve potom přišly jeho hry, eseje, univerzitní debaty. Nejdřív jsem poznal postavu z obrazovky, až pak autora.

Jeho projev v americkém Kongresu v únoru 1990 obstál právě proto, že Američanům nedal přesně to, co by v té chvíli mohli očekávat. Měl ideální životopis pro jednoduché poselství: vy jste měli pravdu, oni se mýlili, děkuji. Místo toho mluvil o pomoci demokratizaci Sovětského svazu a připomínal, že střední Evropa nepřichází jen přijímat lekce. Má také co říct. Vděčnost se tam ještě nesměšovala s podřízeností a sebeúcta s uražeností. V době, kdy se velká část bývalého Východu zamilovávala do Západu téměř pubertálně, to bylo mimořádně přitažlivé.

Později už si Havel takovou nezávislost úsudku neudržel vždycky, a právě tam začíná být zajímavější než jeho vlastní legenda. Obdivovat člověka ve chvíli, kdy potvrzuje naše nejlepší představy o světě, je jednoduché. Mnohem zajímavější je sledovat okamžik, kdy jeho přednosti začnou spolupracovat s jeho omyly.

Ještě předtím jsem se s ním ale setkal v Praze.

V roce 1999 jsem se při natáčení Sametové revoluční procházky (https://www.ceskatelevize.cz/porady/1024794766-sametova-revolucni-prochazka/), kterou pro Českou televizi připravovali Janek Růžička a Jan Gogola, poprvé dostal k Havlovi opravdu blízko. Následovala další setkání. A stalo se přesně to, co by se mělo stát pokaždé, když člověk pozná symbol osobně: začal se zmenšovat.

Ne na významu. Prostě získal lidské rozměry, které se na plakát nevejdou.

Jednou jsem si všiml make-upu. Když jsme o tom později mluvili, Havel mi začal vysvětlovat světlo, výraz obličeje, televizní obraz, to, co kamera s tváří politika udělá. „Byl jsem dramatik, teď jsem herec," řekl. https://blisty.cz/art/103277-provokater-zeman-a-mim-havel.html

Je to jedna z nejlepších vět, jaké jsem od něj slyšel, právě proto, že ničí tu nejpohodlnější představu o Havlovi: obraz čistého člověka, kterého dějiny téměř proti jeho vůli odnesly z pracovny na Hrad. Havel velmi dobře věděl, že moc je také představení. Věděl, co s publikem udělá gesto, co s tváří udělá kamera a že prezident vstupuje do místnosti ještě dřív, než promluví.

A proč by to nevěděl? Přišel přece z divadla.

Je cosi dětinského v představě, že velký politik by si neměl všímat vlastního obrazu. Chceme věřit, že skutečné charisma vzniká bez vědomí člověka, který jím disponuje, jako by už samotné vědomí účinku znamenalo podvod. Havel tak naivní nebyl, a dobře že ne. Jeho cesta na Hrad v prosinci 1989 vyžadovala mnohem víc než morální autoritu. Musel vyjednat své zvolení s Federálním shromážděním, v němž stále seděli představitelé starého režimu. Kdyby tuto situaci napsal do hry, asi by se našel kritik, který by mu vyčetl příliš průhlednou symboliku.

Nový pořádek musel schválit ten starý. A schválil ho.

Schopnost vyjednávat se v havlovské ikonografii připomíná méně než svědomí národa, protože vyjednávání nevypadá na fotografii tak vznešeně. Jenže Havel politiku uměl. Ne vždy a ne zázračně, ale dost na to, aby bylo absurdní líčit ho jako básníka, který se omylem ocitl v prezidentském úřadě.

Ani jeho mezinárodní vliv nebyl pouhým vedlejším produktem sympatií k disidentovi. Československo a později Česká republika byly malé země, ale Havel jim zajišťoval pozornost, kterou by jejich velikost sama nikdy nevygenerovala. A v politice je pozornost zcela reálný kapitál. Když vás chce navštívit Mick Jagger, když se o vás zajímají světová média, když se vaše jméno stane zkratkou pro politickou změnu, můžete s tím pracovat. Havel pracoval.

Používal tuto pozornost při prosazování západního ukotvení země, vstupu do NATO a také při snaze změnit vztah k Německu. Právě tady se ukázala jiná podoba jeho odvahy. V Bonnu v roce 1997 mluvil nejen o obětech nacismu, ale také o Němcích vyhnaných po válce. Ve střední Evropě se historická paměť často podobá dobře uspořádanému rodinnému albu, v němž jsou naše mrtvé tváře ostré a tváře mrtvých souseda poněkud rozmazané. Havel chtěl zaostřit i tam, kde to nebylo pohodlné.

Nepochybně i proto tolik lidí dráždil.

Jeho morální autorita měla zvláštní vedlejší účinek: politický názor podaný Havlem mohl snadno působit jako vyšší stupeň mravního poznání. Pokud byl Havel na jedné straně, druhá strana občas nevypadala jen jako politicky mylná, ale skoro jako civilizačně opožděná. Pro obdivovatele je taková situace samozřejmě nesmírně příjemná. Člověk jen zřídka dostane možnost zjistit, že jeho politické preference se náhodou shodují s nejvyšším patrem morálky.

Demokracie však musí fungovat i s lidmi, kteří tento test nesplnili.

Havel chápal pluralitu lépe než řada pozdějších havlistů, ale ani on vždycky neunikl pokušení prezentovat politické stanovisko jako obecnější morální povinnost. Právě ekonomická transformace devadesátých let ukázala omezení takového jazyka. Člověk, který přišel o práci, postavení nebo jen o pocit, že chápe svět kolem sebe, mohl velmi dobře vědět, že žije ve svobodné zemi, a přesto mít pocit, že mu to v konkrétní situaci mnoho nevysvětluje. Svoboda je zásadní hodnota, ale není to nájemní smlouva ani výplatní páska.

Havel začal o tomto rozměru změny mluvit ostřeji až později. Když to ale udělal, rozbil i představu, že byl jakýmsi knězem čistého trhu. V Rudolfinu v prosinci 1997 napadl víru, že dobrá makroekonomická čísla mohou fungovat jako potvrzení, že je zdravá celá společnost. A všiml si ironie, která mu musela připadat obzvlášť lahodná: někteří přesvědčení antimarxisté porazili marxismus a vzápětí si ponechali jeden z jeho nejmechanističtějších návyků — přesvědčení, že ekonomika je tou skutečnou základnou, zatímco právo, morálka a lidské vztahy jsou jen jakási nadstavba.

Vítězové obrátili znaménko a zachovali rovnici.

Právě proto působí Havlovy postoje ke Kosovu a později k Iráku tak rušivě. Týkají se totiž přesně té oblasti, v níž byl jako spisovatel nejsilnější: jazyka moci.

V textu otištěném v Le Monde v roce 1999 obhajoval zásah NATO proti Jugoslávii jako zásah motivovaný humanitárně a přijal mimořádnost operace bez mandátu Rady bezpečnosti OSN. Nejde o to předstírat, že situace byla jednoduchá nebo že zvěrstva, na něž intervence reagovala, nebyla skutečná. 

Ještě výraznější je to u Dopisu osmi z ledna 2003. Bylo by nepoctivé tvrdit, že dokument jednoduše vyzýval k okamžité invazi do Iráku; mluvil také o OSN a možnosti mírového odzbrojení. Stejně nepoctivé by ale bylo tvrdit, že Havlův podpis neměl politickou váhu nebo že irácké zbraně hromadného ničení nebyly v textu prezentovány s mírou jistoty, která se později ukázala jako neopodstatněná.

Po Chilcotově vyšetřování a po tom, co se ukázalo o kvalitě a způsobu prezentace předválečných zpravodajských informací, působí tato epizoda mnohem závažněji právě proto, že jde o Havla.

U průměrného politika je důvěřivost jen důvěřivost. U autora, který si vytvořil celé dílo na podezření vůči veřejnému jazyku, se stává dramatickou ironií.

Havel věděl, co byla sovětská okupace. Byl vděčný Spojeným státům. Věřil v univerzální lidská práva. Bál se diktatur a jejich beztrestnosti. Všechno to má pro pochopení jeho postojů význam. Nic z toho však nemění chybu v pravdu. Životopis může chybu vysvětlit, nemůže ji zařídit, aby přestala být chybou.

A právě v takových chvílích dělají někteří Havlovi obdivovatelé něco, proti čemu jeho vlastní dílo celý život varovalo: vyrábějí slovník, který má realitu učinit méně viditelnou. Havel takovou ochranu nepotřebuje. Naopak. Jeho význam spočívá mimo jiné v tom, že ji unese.

Je možné považovat jeho postoj k Iráku za omyl, aniž bychom zrušili Chartu 77, vězení, jeho hry nebo prezidentské zásluhy. Je možné pokládat jeho důvěru v západní humanitární intervencionismus za příliš velkou a zároveň nezapomenout, že tento člověk vzdoroval jiné mocnosti v době, kdy ho to stálo svobodu. Absolutní konzistenci vyžadujeme především od soch. Skuteční lidé ji nemají.

A Charta 77 sama je dobrým argumentem proti posmrtnému uhlazování Havla. Nebyl to klub lidí stejného vkusu. Byli tam křesťané, bývalí komunisté, liberálové, lidé z undergroundu, intelektuálové i lidé, kteří by si za normálních okolností možná neměli co říct. Právě to bylo důležité. Práva člověka neměla záviset na tom, zda je nám sympatický.

Pozdější havlismus, pokud se z něj stává značka politického dobrého vkusu, tuto zkušenost paradoxně oslabuje. Bránit práva člověka, který čte stejné autory, chodí na stejné výstavy a volí stejně jako my, je velmi příjemná podoba liberalismu. Skutečný test začíná u člověka, kterého bychom na večeři nepozvali.

Havel dobře věděl i to, jak únavné je být profesionálním hrdinou. Largo desolato je v tomto ohledu téměř nemilosrdné. Okolí očekává, že hrdina bude dál dodávat statečnost, protože jeho statečnost potřebují ostatní ke své vlastní psychické rovnováze. On sám už sotva stojí, ale právo být slabý mu bylo odebráno. Stal se veřejnou službou.

Právě proto jsou tak důležité Havlovy záznamy strachu, pochybností, selhání a malicherností. V Prosím stručně se velká politika potkává s košilemi, zaměstnanci, papíry a podrážděností člověka, který by chtěl, aby už konečně někdo něco udělal pořádně. V Odcházení se velká otázka moci proplétá s mnohem méně vznešenou otázkou, jak těžké je přestat být důležitý.

To nejsou vady na portrétu. Právě tam portrét začíná být dobrý.

Alternativou je Havel z výlohy, člověk bez ješitnosti, omylů, rozpaků a potřeby pozornosti, který nikdy nezpozoruje kameru a nikdy si neužije potlesk. Takový Havel by možná lépe posloužil jako světec. Jako dramatik by byl nesnesitelný.

A Havel nesnesitelný dramatik nebyl.

Pátého října by mu bylo devadesát. Znovu uvidíme známé fotografie, uslyšíme archivní nahrávky, znovu se objeví projevy, cigareta, Hrad, srdíčko v podpisu, všechny součásti havlovské liturgie. Česká republika nemá problém s tím, že by na Havla zapomněla. Spíš hrozí, že si ho bude pamatovat tak spořádaně, až se ztratí člověk.

Jedni používají jeho jméno jako morální certifikát. Druzí roky používali slovo „pravdoláskař" jako způsob, jak jakýkoli argument s Havlem spojený odmítnout ještě předtím, než zazní. Svatořečení a výsměch vypadají jako protiklady, ale mají společný výsledek: v obou případech není třeba číst.

Narodili jsme se oba 5. října, což je náhoda bez jakéhokoli vyššího významu, ale samozřejmě způsobuje, že si na něj v ten den vzpomenu. A mezi všemi historickými projevy, fotografiemi z Hradu a nekonečnými výklady se mi vrací muž, který vysvětluje, proč prezident musí přemýšlet o světle na tváři.

Student, který ho v roce 1989 sledoval na CNN, by tím možná byl trochu zklamán. Hrdinové přece nemají potřebovat make-up. Dnes mi právě ten detail připadá skoro dokonalý. Je na tom něco typicky havlovského: dramatik se dostane na Hrad, zjistí, že se stal také hercem, chápe inscenaci, kameru, gesto i sílu vlastního obrazu — a zároveň po sobě nechá celé dílo, které nás učí, že reprezentaci bychom nikdy neměli zaměňovat za skutečnost.

Havel, kterého stojí za to připomínat, není člověk bez make-upu. Je to člověk, který věděl, že ho má.