Když se kritika politického kýče sama stává kýčem
16. 11. 2026 / Jiří David
čas čtení
10 minut
Přečetl jsem si pozorně text historika Petra Blažka s názvem Když se Havlův zelinář stane symbolem politického kýče.
Nejsem historik, ale žiji v této zemi už sedmdesát let a její situaci se snad snažím vědomě vnímat přinejmenším od roku 1968. Tehdy jsem mimochodem v Děčíně naivně rozdával v srpnu letáky vyjadřující odpor proti ruské okupaci (mimochodem málokdo si ho vzal a raději se otočil).
A v obchodě se zeleninou, kam mě naši pro jistotu poslali pro několik kilo brambor, jsem si nad hlavou přečetl nápis: „Kdo jsou ti naši zrádci?“
Ve veřejném prostoru se navíc kriticky vyjadřuji už více než dvacet let, takže můj vztah k podobným otázkám snad není jen výsledkem dnešního čtení ani dodatečného historického odstupu. Dovolím se tak laicky reagovat na výše zmíněný text, je to delší reakce (promiňte, nejen Pavle Beneši... úsměv), ale text Petra Blažka je velmi rozsáhlý (tedy na poměry FB a stojí za to si ho i tak přečíst) takže si nezaslouži ho jen sloganovitě parafrázovat:
Když se kritika politického kýče sama stává kýčem
Původní text otevírá důležitou otázku: kde končí legitimní občanský protest a kde začíná jeho vlastní symbolická sebeprodukce? Jeho kritika přenášení Havlova obrazu zelináře do současných politických poměrů není bezdůvodná. (Pozn. JČ: Minář to s tím zelinářem spletl. V Havlově Moci bezmocných je zelinář konformista, nikoliv disident.) Rozdíl mezi totalitním režimem a parlamentní demokracií je zásadní a každé historické přirovnání, které tento rozdíl zastírá, riskuje, že se z analytického nástroje stane efektní, ale nepřesná metafora. Stejně oprávněné je varování před morálním exhibicionismem, před představou vlastní mravní nadřazenosti i před nahrazováním politické práce symbolickými gesty.
Problém však není v tom, že autor tyto jevy kritizuje. Problém je v tom, jak daleko z jejich existence vyvozuje své závěry. Z upozornění na možné deformace občanské angažovanosti totiž ještě nevyplývá, že občanská angažovanost je sama o sobě podezřelá, politicky nedostatečná nebo dokonce kýčovitá.
Je třeba nejprve rozlišit dvě věci, které text místy spojuje. Historická analogie není automaticky tvrzením o totožnosti historických situací. Připomenout Havlova zelináře neznamená tvrdit, že dnešní občan žije ve stejných podmínkách jako člověk v normalizačním Československu. Takové přirovnání může být nepřesné, přehnané, a dokonce kontraproduktivní. Jeho smyslem však může být připomenutí obecnějšího mechanismu: veřejný prostor není tvořen pouze institucemi a jejich formálními pravidly, ale také tím, co jsou lidé ochotni veřejně přijmout, tolerovat nebo zpochybnit. Odlišnost historických podmínek tedy analogii omezuje, ale sama o sobě ji neruší.
Podobně je třeba zacházet s požadavkem, aby se občanské gesto nezaměňovalo za politickou práci. Samozřejmě že vyvěšení letáku do okna nenahradí program, politickou organizaci, vyjednávání, parlamentní opozici ani volby. To však není argument proti takovému gestu, pokud samo sebe za náhradu těchto činností nevydává. Občanské jednání má různé podoby a různé funkce. Některé vytvářejí politické alternativy, jiné upozorňují na problém, další artikulují nesouhlas nebo umožňují lidem zjistit, že jejich postoj není osamocený. Bylo by zvláštní požadovat po každém jednotlivém občanském projevu, aby současně plnil všechny funkce politického systému.
Autor může namítnout, že právě v tom spočívá nebezpečí: symbolické gesto se snadno stane samoúčelným a jeho účastníci si zamění pocit politické aktivity za skutečný politický výsledek. To je jistě možné. Jenže tato námitka nevyvrací smysl veřejného gesta, nýbrž upozorňuje na jednu z jeho možných podob. Stejně tak lze říci, že parlamentní politika se může proměnit v profesionální provoz, který si zaměňuje procedurální správnost za veřejnou odpovědnost. Ani tím ovšem neztrácejí instituce svůj význam. Kritizovat deformaci určité formy jednání není totéž jako zpochybnit její legitimitu.
Zvláštní pozornost si zaslouží interpretace požadavků Milionu chvilek jako návratu k představě hodného cara a špatných rádců. Je možné pochybovat o politické účelnosti požadavku adresovaného premiérovi, aby odvolal konkrétní členy vlády. Lze také diskutovat o tom, zda takový požadavek dostatečně reflektuje koaliční uspořádání a skutečné rozložení politické moci. Ale přisuzovat mu automaticky poddanskou mentalitu je už jiný druh argumentace. Požadovat po předsedovi vlády odpovědnost za složení a fungování jeho kabinetu neznamená věřit v osvíceného panovníka. Znamená to obracet se na politického aktéra, který má určitou pravomoc a nese za své rozhodování odpovědnost. Záměna politického požadavku za psychologii jeho údajného adresáta není analýzou jeho obsahu.
Také odkaz na Petra Rezka je třeba brát vážně, nikoli však jako argument, který jednou provždy uzavírá otázku morálního rozměru politiky. Rezkova kritika může přesvědčivě upozorňovat na nebezpečí, že se člověk prostřednictvím vlastního postoje začne považovat za mravně výlučného a ostatní za méně hodnotné. To je skutečné riziko každé politiky, která se opírá o morální sebeidentifikaci. Z toho ale neplyne, že veřejný morální soud je sám o sobě podezřelý. Odmítnout nárok na morální monopol neznamená vzdát se rozlišování mezi odpovědným a neodpovědným jednáním. Jinak bychom se dostali k podivnému závěru, že právě obava z moralizování nás má zbavit možnosti vyslovit jakýkoli hodnotový soud.
V původním textu je přitom patrný určitý paradox. Autor vytýká účastníkům protestu, že se stylizují do role těch, kteří prohlédli politickou skutečnost a stojí na správné straně. Sám však místy zaujímá velmi podobnou pozici: vystupuje jako ten, kdo rozpoznal jejich iluzi, odhalil jejich symbolickou manipulaci a dokáže odlišit skutečnou politiku od jejího emocionálního představení. Rozdíl je především ve slovníku. Zatímco jedni používají jazyk občanské odpovědnosti, druzí jazyk institucionální racionality. Ani jeden z těchto jazyků však sám o sobě nezaručuje, že jeho uživatelé nepodléhají vlastnímu zjednodušení.
To neznamená, že obě pozice jsou stejně přesvědčivé nebo že každá kritika musí být relativizována. Znamená to pouze, že kritika morálního kýče by měla být schopna podrobit vlastnímu zkoumání také sebe samu. Jinak se může stát jen jeho intelektuálně kultivovanější variantou: místo emocionálního sebeujišťování nabídne sebeujišťování prostřednictvím odstupu, ironie a přesvědčení, že právě ona nepodléhá žádné iluzi.
Podobně je třeba upřesnit vztah mezi volebním mandátem a občanskou kontrolou. Volební vítězství je základním zdrojem demokratické legitimity a nelze je nahradit hlasitostí demonstrace ani sebejistotou občanského aktivismu. Ale volební mandát není ani potvrzením správnosti všech následných rozhodnutí, ani dočasným osvobozením vlády od veřejné kritiky. Demokratická legitimita má procedurální základ, ale její politický obsah se utváří také mezi volbami. Průběžná občanská kontrola není konkurencí volebního výsledku. Je jednou z podmínek, za nichž demokracie zůstává živým politickým uspořádáním, nikoli pouze opakovaným rozdělováním mandátů.
A konečně, samotná přítomnost emocí, symbolů a společných rituálů ještě není dostatečným důvodem k označení něčeho za kýč. Kýč nevzniká jednoduše tam, kde se lidé společně projevují, kde používají historické obrazy nebo kde jejich jednání obsahuje emocionální složku. Vzniká spíše tam, kde předvídatelný symbolický účinek nahrazuje skutečné uvažování, kde je složitost světa redukována na pohodlný morální příběh a kde se vlastní postoj stává potvrzením vlastní výlučnosti. Takové nebezpečí nepochybně existuje i v současném občanském aktivismu. Není však výsadou demonstrantů. Stejně snadno se může projevit v intelektuálním odmítání demonstrací, které si samo vystačí s pocitem, že stojí nad jejich údajnou naivitou.
Původní text tedy správně upozorňuje na některé slabiny současného protestního jazyka, ale jeho kritika se místy stává příliš jednostrannou. Připomíná, že demokracie potřebuje politické strany, instituce, programy a volby, jako by tím bylo možné dostatečně vymezit prostor občanské odpovědnosti. Jenže instituce samy nevytvářejí obsah demokracie. Potřebují také veřejnost, která je sleduje, zpochybňuje a v případě potřeby na ně vyvíjí tlak. Bez takového tlaku se politická odpovědnost může snadno proměnit v pouhou správu svěřených pravomocí.
Není proto nutné idealizovat demonstrace, přisuzovat jejich účastníkům mimořádnou statečnost ani přijímat každou jejich historickou analogii. Stejně tak ale není nutné zaměňovat jejich nedokonalost za důkaz politické nekompetence. Občanské gesto nemusí být velké, historicky přesné ani politicky rozhodující, aby mělo legitimní místo ve veřejném prostoru.
Skutečná otázka tedy možná neleží v tom, zda je občanské gesto dostatečně racionální, nebo zda je politická instituce dostatečně legitimní. Leží spíše v tom, zda jsme schopni připustit, že demokracie potřebuje obojí: instituce, které rozhodují, i občany, kteří se nespokojí s tím, že rozhodování přenechali institucím. Jedno bez druhého může být stejně nedostatečné. A právě proto by kritika politického kýče neměla skončit u odhalování cizích iluzí. Měla by být schopna rozpoznat také okamžik, kdy se její vlastní odstup stává pohodlnou náhradou za účast.
93
Diskuse