Je to ještě život?
8. 10. 2026 / Martina Sejkorová
„A sakra. Slyším zpívat ptáky, vidím počínající svítání a přes veškerou krásu světa si přeju, abych se už dalšího rána nedožila. Jak zvládnu dojít do práce? Jak zvládnu uvařit? Jak vůbec zvládnu vstát z postele a udělat si alespoň kafe?" To jsou první otázky každého dne mnoha trpících lidí. „Kdo mi pomůže, kdo zajistí, abych se nechtěla rozpustit v prach a zmizet ve větru." Další otázky po vzepětí zbytků sil k tomu, abych se alespoň dokázala přesunout ke stolu a předstírat, že se dnes dokážu postarat minimálně o nákup.
A teď k jádru pudla. Kdo jim pomůže? Lékaři? Psychiatři, psychologové, terapeuti? Možná ano, možná ne. Pokud ano, budou čekat dlouhé měsíce, než budou moci někomu sdělit, co se s nimi děje. A nebo taky ne, jelikož kapacity lékařů těchto odborností jsou již zcela naplněny. Co teď? Dobrá otázka. „Bojím se vyjít ven na ulici, bojím se vlézt do autobusu, bojím se úplně všeho a všude. Vždyť to každý pozná, každý uvidí, že je mi strašně zle, že jsem blázen, kterému se ráno nepovedlo ani se pořádně učesat." Jsou to zbytečné otázky, duševně nemocný člověk stejně odpovědi nepozná. Lidem jsou totiž ostatní členové rodu homo sapiens natolik u zadele, že je zbytečné se tím zabývat.
Bohužel mám s tímto tématem bohaté zkušenosti, jelikož jsem do vínku dostala několik velice nepříjemných duševních nemocí a poruch. Nebojte se, nejsem nebezpečná okolí, neslyším hlasy, nemám chuť nikomu ublížit. Právě naopak. Jsou to deprese, úzkosti, traumata a poruchy osobnosti, které od dětství formovaly můj pohled na svět. A ano, poznala jsem spoustu odborníků, ať už ambulantně, nebo v rámci hospitalizace. A výsledek mého osobního průzkumu chování těchto odborníků k trpícím je opravdu tristní. Někde z vás udělají hysterku, jinde psychopata, jinde zbytečnou zátěž. Jsou i tací odborníci, kterých si nesmírně vážím a kteří nakonec pomohli, bohužel je jich opravdu minimum. Zažila jsem v této oblasti skutečně hodně. Někdy přede mnou zavřeli dveře hned, jinde jsem utekla s pláčem sama. Když vám v ordinaci někdo řekne, že si vymýšlíte, že jste psychopat a zabývat se s vámi nebudou, utečete do čekárny v ještě horším stavu, než když jste čekali na pomoc. A slyšet od odborníků, ať jdete na procházku, ať jdete do kina, mezi lidi, zkrátka „někam", to je řečeno ústy dnešní mládeže fakt hustý. Je to, jako by vám řekli, ať odběhnete maraton se zlomenou nohou. A to přece není v lidských silách.
Takto se bohužel dostanete do situace, kdy přijdete o přátele, často o práci, a často vás rodina zatratí kvůli neustálému stigmatu potřeby péče psychiatra. Přitom sehnat ho je čím dál častěji nereálné. A když už, nedostanete se k lékaři, ale k pouhému úředníkovi, který napíše zprávu, dostanete prášky a termín příští návštěvy. Za tři měsíce? Za půl roku? „Jak mám vydržet v tomhle trýznivém stavu tak dlouho?" „Jak to utrpení ukončit? Jak udělat cokoli, jen aby zmizela ta hrůza uvnitř mé hlavy?"
A pak nastupují záležitosti jako přemýšlení o konci, o touze přejít duhový most, jak se říká u milovníků zvířat. A tady už jde skutečně o život, protože takto trpící člověk udělá cokoli, jen aby ta bolest konečně zmizela.
Proč se naše společnost nedokáže postarat o ty nejslabší, nejzranitelnější a nemocné jedince? Kdepak, po těch nejslabších se šlape nejvíce. Za co tedy tato společnost stojí, pokud nedokáže nemocným zajistit důstojné podmínky k životu? Nedělám si iluze. Nestojí ani za zlámanou grešli.
Diskuse