Vzpomínka na zpívajícího brzdaře
9. 10. 2026 / Petr Vařeka
čas čtení
2 minuty
Waiting for a Train
Jsou písně, které člověk dlouho neslyšel, a přesto má pocit, že je někde hluboko v sobě celou dobu nosil. A pak se náhle ozvou a přinesou s sebou celý svět, o němž jsme možná nikdy nic nevěděli, a přece nám připadá důvěrně známý.
Stačí starý plakát, parní lokomotiva, muž s kytarou a jméno Jimmy Rodgers. Zpívající brzdař. Amerika třicátých let.
Byla to tvrdá doba. Hospodářská krize připravila miliony lidí o práci a jistoty.
Po železnici se přesouvali lidé, kteří neměli mnoho důvodů věřit, že zítřek bude lepší než dnešek.
Někdo hledal práci, jiný střechu nad hlavou, další možná jen místo, kde by mohl začít znovu. Za romantickým obrazem amerických železnic se skrývaly bída, únava a nejistota.
A přece se zpívalo.
Nejen o úspěších ale i o tom, co se v životě nepovedlo.
O lidech, kteří odešli, o příležitostech, které se nevrátily, o vlacích, jež odjely bez nás.
O samotě, o dlouhé cestě a o čekání na něco, co nikdy nepřijde.
Jimmy Rodgers dokázal do svého zpěvu vložit bluesovou melancholii, lidovou prostotu i zvláštní lehkost člověka, který se životem nedohodl, ale ještě se mu nevzdal.
Jeho hlas jako by přicházel odněkud z dálky, z nádražní čekárny, z prašné cesty podél kolejí. Nebyl to hlas vítěze.
Byl to hlas někoho, kdo na zapadlém nádraží čeká na vlak, který možná nikdy nepřijede..
Dnes máme jiné vlaky jiné starosti a jiné způsoby, jak si krátit čas.
Na displeji telefonu se nám vejde celý svět.
Jenže někdy mám pocit, že jsme při tom přišli o něco, co se nedá snadno pojmenovat.
O čas, v němž se mohlo čekat. O ticho mezi dvěma událostmi..
Když jsem uslyšel píseň Čekání na vlak zpívajícího Jimmy Rodgerse, vzedmul se ve mně příliv nostalgie.
Nostalgie po staré Americe, možná tvrdé k slabým, ale hluboce lidské, nostalgie po Americe bez chvástání a naparování..
202
Diskuse