„Očekávala jsem, že to bude jako pokaždé. Amal a já jsme vyrazily ven, natočily jsme nějaké záběry a pak jsme odjely. Neměla jsem vůbec žádný strach. Slyšely jsme střelbu a dělostřelbu, ale jako kameramanka považujete tyto věci za důležité zdokumentovat a zachytit,“ říká Farajová, která pracovala na volné noze a zároveň dokončovala studium rozhlasu a televize.

Když odpoledne 22. dubna dorazily do vesnice al-Tiri, Farajová se začala dívat z okna a vzpomínat. Narodila se a vyrostla v nedalekém městě Bint Jbeil. „Celý můj život se točil kolem této oblasti. Jak se říká, ryba se udusí, když ji vyndáte z vody. Tak se cítíme pokaždé, když opouštíme Bint Jbeil.“

Před nimi jelo auto, ve kterém seděli Ali Nabil Bazzi (27), městský úředník z Bint Jbeilu, a Mohammed Hourani (37), přítel starosty. Setkali se s nimi náhodou dříve toho dne ve státní nemocnici v Tebnine, která se stala shromaždištěm, protože ji lidé považovali za relativně bezpečnou a odtud plánovali své cesty. Bazzi měl ten večer podepsat manželskou smlouvu, ale přesto se chtěl výletu zúčastnit.

Faraj říká, že neslyšela přilétat raketu, jen Khalilův výkřik a pak uviděla, jak auto před nimi hoří. Obě ženy vystoupily ze svého auta.

„Nevím, jak se mi podařilo zůstat tak klidná. Jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo: když se přiblížím, uvidím Aliho. Možná se mi ho podaří vytáhnout ven.“

Khalil pořád opakoval: „Bože, oni jsou mrtví.“ Faraj pomalu začala chápat, co se děje. „Viděla jsem jejich roztrhaná těla.“

Pak se objevily drony.

„Když přiletěly drony, srdce mi začalo děsivě bušit. Dron se mi začal přibližovat těsně k obličeji. Snažil jsem se zakrýt si obličej, ale pokaždé, když jsem to udělal, dron zase vyletěl nahoru. Tehdy jsem opravdu pocítil skutečné nebezpečí.“

Drony létaly nízko a blízko, zatímco Khalil a Faraj zoufale volali na tísňové linky, kde jim opakovaně ujišťovali, že pomoc je na cestě. Faraj říká, že ta ujištění byla „jako anestetikum“, něco, co na chvíli otupilo realitu, že je nikdo nezachrání.

Jeden ze záchranářů jim po telefonu řekl, ať nasednou do auta a pokusí se odjet zpět po silnici, protože sanitkám bylo bráněno v dojezdu k místu, kde se nacházely. Ale když se snažily nastoupit do auta, zasáhla ho raketa.

Obě byly odhozeny dozadu, přičemž Khalil objala Faraj. Zatímco dron nad nimi stále kroužil, Khalil řekla, že doufá, že si „bude myslet, že jsme mrtvé“.

Vzhledem k tomu, že nedaleké auto pohltily plameny, rozhodli se ukrýt v nedalekém domě. Khalil měla viditelná zranění, krev na obličeji, ruce a noze. Faraj říká, že své sestře poslala poslední zprávu, než se jí vybil telefon: „Už není žádná naděje. Odpusť mi.“

Uvnitř seděli na podlaze v koupelně. Khalil se nemohl hýbat, a tak se Faraj podle svých slov plazila do polohy, odkud mohla sledovat silnici. Najednou se k ní snesl dron.

„Byl vysoko a najednou se snesl dolů. Způsob, jakým klesal, byl děsivý. Srdce se mi zastavilo.“ Brzy poté se Faraj podle svých slov vrátila dovnitř a začala se cítit unavená a odtržená od toho, co se dělo. „Cítila jsem se sama.“

Pak se ozval zvuk padající rakety. „Nic podobného jsem v životě neslyšela. Slyšela jsem už tolik útoků a dronů, ale tohle bylo úplně jiné. Bylo to děsivé a Amal křičela,“ říká.

Nepamatuje si, co se dělo dál, ale když otevřela oči, na její tělo tlačila obrovská váha. Všude byla tma a sotva mohla dýchat. Byla uvězněná pod troskami. „Tu váhu jsem nemohla unést. Měla jsem pocit, jako by mě něco tlačilo dolů, drtilo mě. Jediné, na čem mi záleželo, bylo, abych mohla dýchat.“

Faraj říká, že pak uslyšela hlas a myslela si, že je to její otec, ale byl to záchranář, kterému se podařilo dostat na místo útoku. Když ji držel za ramena, Faraj říká, že se k němu instinktivně přitiskla a odmítala ho pustit. „Řekla jsem mu: ‚Neopouštěj mě. Bojím se zůstat sama.‘“ Zůstal u ní, zatímco druhý záchranář odklízel trosky.

Když se opět ozval zvuk dronů, záchranáři Faraj rychle vyprostili, zatímco ona křičela bolestí. Přibližně ve stejnou dobu Faraj říká, že zaslechla omračovací granát shozený dronem. Když odjížděli v sanitce, opakovaně si zvuk vozidla spletla s dronem. „Zasáhnou nás. To nepřežijeme,“ říká, že to neustále opakovala.

Nevládní organizacekonstatuje, že Izrael bombardoval novinářku a zřejmě útočil i na sanitky, které se jí snažily pomoci.

Poté, co dorazili do nemocnice, Farajová říká, že se začala ptát na Khalil. Zpočátku se ji sestry snažily uklidnit. Nakonec ale, jak říká, ztichly. „V tu chvíli jsem věděla, že je po ní.“ Khalil pravděpodobně zemřela asi hodinu předtím, než záchranáři dostali povolení vrátit se do oblasti poté, co zachránili Faraj.

Izraelská armáda svůj útok ospravedlnila tím, že identifikovala sabotéry porušující příměří. Lidskoprávní organizace to však označily za válečný zločin. Zatímco Khalil a Faraj hledaly útočiště v budově, izraelská armáda dostávala opakované zprávy, v nichž byla vyzývána, aby povolila záchrannou operaci. Týden před útokem zveřejnil mluvčí izraelské armády video s Khalil, které publikovaly její noviny, a označil ho za „teroristická média“. Khalil také dostávala výhrůžky smrtí z izraelských čísel.

Dnes, když se Faraj chystá vrátit na univerzitu, stále má potíže s chůzí a na ruce má viditelná zranění. Zranění na obličeji ovlivnilo pohyb jednoho obočí; ostatní zranění skrývá pod oblečením a hidžábem. Obzvláště těžko snáší kulhání. „Vždycky jsem byla v pohybu. To jsem ztratila. I chůze po schodech může být náročná,“ říká.

Zpočátku byla v šoku, říká, ale nyní se začínají objevovat další příznaky. V noci se budí s křikem a schovává se do polštářů, jako by měla dopadnout raketa. Zvuk dronů a válečných letadel ji znervózňuje.

Návrat k reportážní práci na frontě se jeví jako nejistý a říká, že ji opakovaně pronásleduje obraz Houraniho ležícího na zemi po prvním raketovém útoku. „Měl hlavu otočenou ke mně. Měl otevřené oči a díval se na mě. To je něco, co mi nikdy nevymizí z hlavy.“

Zdroj v angličtině ZDE