Proč se lidé nechají trpně ponižovat a okrádat?

26. 1. 2012 / Milan Valach

čas čtení 10 minut

Představme si, že vláda padla. Ve všech větších městech probíhají masové demonstrace, většina podniků a úřadů přerušila svoji činnost v důsledku generální stávky. V jednotlivých městech se z řad občanských aktivistů urychleně formují stávkové výbory, které vytvářejí celostátní síť s jediným požadavkem: odstoupení vlády a vypsání předčasných parlamentních voleb. Pod masovým nátlakem rozhořčených občanů a po selhání všech pokusů o silové řešení, vláda a parlament na požadavky občanů přistoupily. Budou vypsány předčasné volby!

Není úplně jasné, jestli tyto volby mají proběhnout podle pravidel stávajícího systému, nebo má být nejprve reformován politický systém a volby uskutečněny až podle jeho nových pravidel. V prostředí občanských iniciativ se o to vedou vášnivé spory, stejně jako o podobu jeho případné reformy.

Tento revoluční scénář, vypadající na první pohled jako z říše pohádek, vyjadřuje přání mnoha aktivistů a poněkud připomíná události z listopadu 1989. Oproti tehdejší době je zde však jeden podstatný rozdíl -- společnost nevře nespokojeností, na náměstích se neshlukují davy rozzlobených občanů. Scénář se proto jeví jako nereálný.

Není sporu o tom, že nejen tato vláda, ale celý současný politický systém se v očích občanů zdiskreditoval. Zklamání z celého tzv. polistopadového vývoje vyjadřují voličské preference, kde se vedoucí strany současné koalice, TOP09 a občas dokonce (!) i ODS, již dlouhodobě pohybují na stejné hladině jako "posttotalitní" KSČM. Třetí vládnoucí strana, VV, padá volným pádem a v příštích volbách zmizí v propadlišti dějin. Za tím vším je rozsáhlá korupce, arogance vládních politiků spojená s jejich naprostou nekompetencí vnášející chaos do všech oblastí života, které se rozhodli reformovat. Zdravotnictví, školství, státní správa, sociální systém a další oblasti pod mocí této vlády se nejen stávají kořistí soukromých zájmů vlivných podnikatelských skupin, ale jsou rovněž rozkládány nekompetentními zásahy ministrů a jejich úředníků. Asociální politika vlády postupně vrhá další a další sociální skupiny do těžké a občas také neřešitelné životní situace. Nespokojenost, přímo rozhořčení, má tedy své dobré a mnohé důvody.

"Tak kde ti všichni lidi jsou? Proč je není vidět na demonstracích?"Tuto zoufalou otázku si klade mnoho aktivistů, horečně hledajících cesty, jak mlčky trpící většinu oslovit, jak ji probrat z letargie a pohnout ji k tomu, aby dělala to, co se zdá být logické, samozřejmé a nevyhnutelné: aby hájila svoje vlastní zájmy.

Jak je možné, že se lidé nechají takto trpně ponižovat a okrádat? Kde jsou ty nadšené davy, které v listopadu 1989 volaly po svobodě, aby se o ni následně nechaly tak lehce připravit? Především, ať je důvodem této současné pasivity cokoliv, není to stálá vlastnost tohoto národa, a ani žádného jiného. V dějinách jsou tyto vzestupy a odlivy lidové aktivity dobře patrné. Španělsko, Francie, či Mexiko a mnohé další země, včetně naší vlastní dávají mnoho příkladů revolučního vzestupu a úpadku. Vezměme jen bouřlivé 19. století ve Francii: revoluce 1830, 1848, Pařížská komuna 1871, fotograficky ZDE atd.

V našich dějinách se nám zdají revoluční husité již příliš vzdáleni, i když jejich radikalismus a vojenská síla otřásala tehdejší Evropou. Nesmíme ovšem zapomínat, že po porážce stavovského povstání v bitvě na Bílé hoře byl tento lid katolickou církví a státním aparátem po tři staletí intenzívně indoktrinován k poslušnosti vrchnosti a víře v neměnnost feudálních pořádků. Avšak při první příležitosti smetl tyto pořádky a nastolil demokratickou republikou, v níž byla aristokracie i církev zbavena svého privilegovaného postavení.

To nesvědčí o existenci stálé pasivity a poddajnosti. Naopak, ukazuje se nám zde velmi podezřelý lid "trpící" neúctou k autoritám, jíž tak skvěle vyjadřuje opilecká postava feldkuráta Katze, a připravený při vhodné příležitosti svrhnout panující moc, jak ukázal nejenom v onom zázračném roce 1968, ale nakonec i v  listopadu 1989. A paradoxně, i v oněch bouřlivých povalečných létech, v nichž hlasoval pro tehdejší KSČ a ve své většině snil o sociálně spravedlivé a demokratické socialistické společnosti. K tomuto socialistickému snu se hlásili i přední čeští intelektuálové, a to od dob první republiky (i před ní), a to i ti z nich, kteří následně patřili k tvrdým kritikům pozdější komunistické diktatury, jako byl např. prof. Černý a mnozí další.

Co tedy způsobuje dočasnou a jen současnou pasivitu? Proč zde nejsou masové demonstrace, když vypukly již dokonce i v Rumunsku?

První odpověď, která se nabízí sama, je, že u nás není lidem dosud tak zle. Což je ve srovnání s Rumunskem jistě pravda. Avšak čekání na sociální úpadek, jako motivem lidové vzpoury, je nejpravděpodobněji čekáním na vhodného diktátora, fašistického vůdce. Neměli bychom přehlížet podobnost dnešního rozkladu parlamentního systému a ekonomické krize se situací Výmarské republiky, a to včetně volání po silném vůdci, který zde "udělá pořádek" a které se nyní pojí s iluzemi o významu přímé volby prezidenta. Jak je zřejmé, kult osobnosti je v naší společnosti stále živý.

Již v tomto faktu, volání po vládě pevné ruky, se ukazuje hlubší příčina občanské pasivity. Tento výzkum bychom jistě neměli přeceňovat, není zde podrobnější analýza tohoto postoje,ale přece jen něco důležitého naznačuje. Po silné osobnosti, která nás zachrání, volají lidé bez sebevědomí, lokajské povahy, které hledají pána, k němuž by se přimknuly. Od nich nelze čekat vlastní aktivitu při řešení současné krizové situace, ale jen přidání se do davu kolem silného vůdce.

Prvním úkolem občanských aktivit je proto probuzení hrdosti a občanského sebevědomí. To je nutná podmínka pro nalezení demokratického východiska z této krizové situace.

Tímto dospíváme k další důležité příčině občanské pasivity. Jaké je vlastně ono demokratické řešení současné krize? Jak jsem již naznačil výše, není v tomto shoda ani mezi občanskými aktivisty, natož v široké veřejnosti. Poměrně záhy se sice dospělo k poznání, že pád vlády nic neřeší, avšak nic neřeší ani předčasné či řádné volby, pokud by k nim došlo. I kdybychom upnuli své naděje k ČSSD, což by na základě všech dosavadních historických zkušeností s tímto typem stran, nebylo moc prozíravé, zcela určitě nepřekročí v těchto volbách 50%. Pokud by tato strana měla vládnout, musí vstoupit do koalice. Nejméně pravděpodobná, kvůli značnému odporu významné části ČSSD, je koalice s KSČM. Pak již zbývá jen ODS a TOP09, příp. nějaká nová, zázračně se vynořivší strana.

Této pasti stávajícího politického systému si je hodně lidí vědomo. V souvislosti se silnou nedůvěrou v ČSSD, hojně rozšířenou, dospívá tak mnoho lidí k názoru, že situace je neřešitelná, a nemá tudíž smysl se o něco snažit. Mnoho z nich je přesvědčeno, že nakonec by veškerou občanskou iniciativu jen využila některá ze stran k tomu, aby se dostala k vytoužené moci. Na "lidi z ulice", kteří bojovali za změnu, by pak velmi rychle zapomněla.

Jestliže mnoho občanů nevidí možnost zásadní změny v rámci stávajícího systému, proč ji nehledají v podobě systému nového, kvalitativně lepšího? To je složitá otázka a zde se pokusím ukázat jen jednu z příčin, proč tomu tak dosud není.

Většina veřejnosti i levicových intelektuálů si neumí představit jinou alternativu ke stávajícímu kapitalistickému systému než nějakou formu centralizované moci a plánované ekonomiky. Ale to jsme zde již měli a vracet se k tomuto neefektivnímu systému přece jen většina lidí nechce. Systémově alternativní myšlení se tak ocitá v pasti, v níž je současný kapitalistický systém sice nepřijatelný, ale systém zdánlivě alternativní rovněž. Problém je o to obtížnější, že minulý režim, sám sebe nazývající socialistickým, byl vnitřně podstatně spřízněn se současným systém. Oba jsou založeny na nadřazenosti tzv. elitní menšiny nad většinou společnosti. Z hlediska jeho vlastní podstaty byl tzv. socialismus, stejně jako současný kapitalismus, režimem pravicovým (blíže ZDE. A proto to, co se zdá být alternativou, vlastně žádnou alternativou není, ale je jen modifikací toho, co zde máme i dnes.

Za co tedy mají lidé bojovat na ulicích a náměstích? Za návrat toho, proti čemu vlastně velmi nedávno zvonili klíči?

To je asi nejvážnější příčina pasivity většiny občanů. Nevidí alternativu, nemají vizi, za níž by stálo za to bojovat a jejíž naplnění by jim přineslo lepší život.

A zde je druhý podstatný úkol občanských aktivistů a levicových intelektuálů. Dospět k vizi nového světa a zprostředkovat ji co nejširší veřejnosti, získat tuto veřejnost pro ni a pro aktivní boj za její uskutečnění. Bez definitivního rozchodu s teorií avantgard, totalitním snem o platónském králi filosofu přetaveném do podoby vedoucí úlohy strany apod., tj. bez radikálního rozchodu se vším, co tvořilo minulý režim, se to nemůže podařit.

Tato nová vize proto musí být radikálně demokratická, a to jak ve své politické, tak i ve své ekonomické části. Jen za takovou vizi budou občané ochotni bojovat. Jen ona jim totiž může dát naději.

0
Vytisknout
19075

Diskuse

Obsah vydání | 27. 1. 2012