Důležité je ujasnit si, jestli chci nebo nechci!
Letně-podzimní reportáž z královéhradecké Charity
2. 10. 2012 / Tomáš Koloc
< Brankář bezdomovců chytil střelu krajských úředníků (v modrobílém).
Jedním z hlavních pojmů, které jsem si vštípil během svého studia na sociální škole byla "sociální fantazie" -- talent nacházet konkrétní neotřelé přístupy k sociální problematice. Už v zimě jsem psal, že v královéhradeckém charitním středisku sociálních služeb pro lidi bez domova, Domě Matky Terezy (DMT), kde jsem nyní zaměstnán, tento talent mají -- a přesvědčil jsem se o tom i v létě.
Olympijské hry
V horkých srpnových dnech, kdy uživatelé Domu Matky Terezy žili londýnskými přenosy z "největšího sportovního svátku" zde byly uspořádány "Olympijské hrátky DMT", v nichž borci z řad bezdomovců soutěžili v následujících disciplínách: vrh koulí, střelba ze vzduchovky na 10 m, jízda na kole přes překážky, válení pivního sudu, překonávání překážek s balancováním a chůze na chůdách. Nasazení soutěžících odpovídaly také ceny, jejichž praktická užitná hodnota byla v tomto případě možná větší, než je tomu u symbolických kusů drahého kovu; zlatou medaili představovalo zmrazené kuře, stříbrnou trvanlivý suchý salám a bronzovou dárkové balení mleté kávy. Osobně jsem si po více než dvaceti letech mimo soutěž zkusil střelbu, a ač jsem dobře neviděl terč, skončil jsem dokonce třetí od konce:-)
Vězni, poldové, profesoři, úředníci, teréňáci - a streeťáci...
V období babího léta pak Dům Matky Terezy, jako jedno z osmi zařízení královéhradecké Oblastní charity spoluorganizoval druhý ročník turnaje v minikopané "Sport spojuje", kterého se (v pořadí podle konečného umístění) zúčastnily následující týmy: pracovníci a vězni z Vazební věznice Pouchov, "Hradečtí poldové" (pracovníci Policie ČR HK), tým se symbolickým názvem "BiGy" (pedagogové Biskupského gymnázia Bohuslava Balbína), úředníci z Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, "Salinger's catcher's" (zaměstnanci a klienti královéhradeckého nízkoprahového Občanského sdružení Salinger, nazvaného podle autora románu Kdo chytá v žitě J. D. Salingera) a konečně i "Streeťáci" -- asistenti a klienti Domu Matky Terezy. Tady to se mnou bylo podobné jako při olympijských hrách -- a došlo mi, že kdo chce účinně bránit a alespoň občas útočit, musí především zvládat běh. Sugestivnost tohoto poznání však daleko předčil dojem z unikátního pohledu na "nabušené" vězně, porážející ve sportovním souboji krajské úředníky, či známé policisty...
... a svatba
Na počátku podzimu pak Dům Matky Terezy čeká výjimečná událost, která se zde odehraje poprvé za dvacetiletou existenci královéhradecké Oblastní charity. Symbolicky v místě svého seznámení, v kapli DMT se budou brát dva bývalí klienti, pan J. K. (30) a slečna N. H. (47). Je to pár, který využil svou šanci -- po pár měsících pobytu v Domě Matky Terezy se osamostatnil; našel si vlastní ubytování a začal žít "běžným životem".
Využil jsem svého dvojakého postavení zaměstnance DMT a zároveň novináře, abych se snoubenci udělal krátký rozhovor:
J.K: Byl to asi měsíc, co jsme se sešli tady v DMT. Potkali jsme se vzadu na zahradě na houpačce. V té době jsem se zrovna čerstvě rozešel, a tak jsem jí řekl, že bych s ní chtěl chodit. Musím doplnit, že jsem v sobě měl jedno pivo, což je zdejší limit...
N.H: Zeptala jsem se ho, jestli ví, co řekl:-)
N. H: No, k tomu vedla ještě dlouhá cesta. Po dvou měsících jsme odešli na ubytovnu, a když jsme tam bydleli asi čtvrt roku, dohnalo mě staré obvinění a odešla jsem na dvacet měsíců do výkonu trestu. Když jsem odcházela, slíbil, že na mě bude čekat. A své slovo dodržel. Po čtvrt roce od mého návratu (které jsem strávila tady v DMT) a měsíc nato, co jsme se znovu sestěhovali, jsme se domluvili, že se vezmeme.
N. H: Moji rodiče už nežijí. Mám dva sourozence a dvě děti (synovi je 25 a dceři 23, od nich mám dohromady 6 vnoučat). Ti o tom vědí a schvalují mi to.
J. K: Já jsem od rodiny odešel v pětadvaceti, z toho důvodu, že jsem chtěl být svobodný a samostatný, což mi rodina neumožňovala. Ze své původní rodiny komunikuji jen s jedním svým bratrem. Ten bude vítán.
N. H: Já jsem od jedenácti let vyrůstala v dětském domově, kam jsem sama odešla, takže s rodinou moc silné vztahy nemám. Kromě toho jsem původem z Brna, kde také žijí moje děti -- a to je poměrně daleko. My jsme ani nechtěli velkou svatbu: na obřadu bude jen náš kněz, který u nás v DMT slouží každý měsíc mši, naši svědci; zdejší sociální pracovníci, a pár hostů -- celkem dvanáct lidí. Pro ostatní kolegy jsme už v DMT uspořádali svatební táborák.
J. K: Já k tomu dodám ještě malou perličku; náš "domovský" kněz, který nás bude oddávat, je stejný pan farář, jako ten, který mě před lety jako malé děťátko křtil.
J. K: Spolu už nemůžeme, ale to mi nevadí. Budu si užívat roli nejmladšího dědečka v kraji:-)
J. K: I když N. už má dvě děti, pro nás oba je to svatba první -- a vzhledem k tomu, že jsme oba z křesťanských rodin, i poslední. Ostatně máme za sebou už pět sezení přípravy na křesťanské manželství a jedno sezení nás ještě čeká:-)
J. K: Už víme, že to bude mixér. No a pro naše svatebčany bude jistě darem tradiční svatební menu; knedlíčková polévka, řízek s bramborovým salátem a sladká tečka. Na svatební cestu pak pojedeme do svého bytečku...
J. K: Zas až taková senzace to není. V tomto Domě je takových vztahů víc. Já jsem na tom tak, že když za N. přijdou známí a baví se romsky, už jim rozumím. Ovšem nejradši slyším, že bude dělat marikle. To jsou romské placky, které mám rád.
N. H: Ono to zdálky vypadá jinak než zblízka. Někdy má člověk, vychovaný ve většinových zvycích, větší problém domluvit se s někým, kdo patří třeba k Olachům, kteří jsou hrdí na svou výlučnost a na své po staletí neměnné zvyky...
J. K: Nevědí. Naši nynější sousedé jsou z Vietnamu a z Ukrajiny, a jsme ve fázi, že se teprve učíme si navzájem rozumět...
Snoubenci dali po krátké domluvě dohromady následující sdělení:
Jsou na světě lidé, kteří každým svým činem říkají: Starej se o mě, dej! To ale člověk, který se chce opravdu dostat z toho nejhoršího, dlouho nevydrží. Důležité je ujasnit si, jestli chci nebo nechci!
Diskuse