Zápas, který nevyhrajeme, nebude férový, aneb Rusko je pro ČR příliš velké sousto
2. 4. 2013 / Karel Dolejší
27. března otisklo Právo redakční celostránkový rozhovor s předsedkyní ruské Rady federace Valentinou Matvijenkovou. Nad čtvrtstránkovou fotografií ruské političky se přitom skvěl titulek: Bude-li tendr na Temelín férový, vyhrajeme. (Americké konkurenci se na protistraně dostalo polovičního rozsahu s ani ne polovičním černobílým snímkem.)
Logika, kterou gospoža Matvijenková v rozhovoru rozvíjí, asi nejlépe vynikne, pokud ji na chvíli přeložíme na jiné pole. Dejme tomu, že by dva fotbalové týmy nastupovaly k zápasu - a kouč jednoho z nich se v médiích nechal slyšet: "Zápas, který nevyhrajeme, nebude férový", čímž by maximálně nedvojznačně dal najevo, že za případnou prohru ponese odpovědnost výhradně jen a jen rozhodčí. Co by takové praxi asi řekla sportovní veřejnost, je víceméně nabíledni.
V souvislosti s českým jaderným tendrem je především třeba říci, že kdyby byla decizní sféra v ČR opravdu intaktní, žádná "dostavba dostavby" Temelína by se z ekonomických důvodů nikdy neuskutečnila. Takže teprve fakt, že se v ČEZku nerozhoduje racionálně, vůbec umožňuje Ruské federaci ucházet se o takovou lukrativní zakázku, jakou Temelín pro dodavatele nepochybně představuje.
Za druhé, jestliže platí, že "Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají", úvaha rychle míří k závěru, že ČEZký ptáček už byl ve skutečnosti dávno polapen. Vrabci, kteří se zatím ještě pohybují nezávisle na pokynech pozemního letového střediska, si ostatně už nějaký čas na střeše cvrdlikají o tom, která nedávná politická událost v ČEZku o tom vlastně rozhodla.
Za třetí, v normální zemi by někdo z normálního ministerstva zahraničí už dávno zvolil vhodnou diplomatickou formulaci i vhodný diplomatický kanál, jimiž by gospože Matvijenkové uctivě vzkázal, že si podobný tón vůči tuzemským politikům má napříště laskavě strčiti za klobouk. Karel Schwarzenberg to ovšem jistě o své vůli neudělá, protože o své vůli už patrně neudělá vůbec nic; jeho životní role se fakticky omezuje na narážku "Да гранаты у него не той системы" - a poslední dobou to navíc vypadá, že už snad nesmí ani naznačovat. Jistě neradno vracet se k modelu státu, kde se to zuřivě ježí Štětiny při každé pozitivní zmínce o Ruské federaci. Ale na druhé straně nepokrytý nátlak, jaký předvádí Matvijenková, by neměl zůstat zcela bez odpovědi.
Za čtvrté, jak píše Macchiavelli ve Vladaři, "Lidé... rádi mění vládu v domnění, že si tím polepší, a teprve zkušenost je poučí, že si vlastně pohoršili". Zmíněná generalizace jistě neplatí beze zbytku, nicméně český lokaj doufající, že se mu zase jednou bude lépe lokajovati v domě ruském nežli v německém, rozvíjí v zásadě úvahy na hranici naprosté idiocie. Český lokaj, zůstane-li dál lokajem, bude především pořád za lokaje, ale ještě navíc za takového, jemuž se ze strany vrchnosti en masse vyčítá nedostatek loajality. Postupné geopolitické změny v evropském prostoru ovšem nezastaví nějaké plamenné projevy v českém parlamentě přednášené sboru pozorně telefonujících, mailujících či chrápajících poslanců, takže ruský vliv v ČR bude nepochybně sílit - ale pak je tu ovšem ještě otázka, zda si kvůli tomu hned dát nohu za krk.
Za páté, když se tu kdysi na náměstích zvonilo klíči, lidé měli ještě velmi dobře v paměti, nakolik někdejší SSSR coby skutečně řídící centrum RVHP podvazoval technický rozvoj československého průmyslu, zejména pokud šlo o automobilky (ale nejen). Přitom se toto vše odehrávalo ještě v dobách, kdy impérium opravdu potřebovalo průmyslový potenciál ČSSR a NDR, neboť měl pro ně vojenskostrategický význam. Ale dnes už Rusko žádného takového rozvinutého satelita přece dávno nepotřebuje. Vše, co ruský průmysl shání, je zajištěné odbytiště.
A tím se také nejspíše staneme - zejména pokud se manipulující tón gospoži Matvijenkové setká s úspěchem, v jaký jistě doufá.
Diskuse