Západ Ukrajiny byl přičleněn k Ukrajině jako součásti SSSR po roce 1943 jako de fakto území získané vítězstvím ve druhé světové válce. Je to území s nejdelší tradicí ukrajinského nacionalismu, kde se národně obrozenecké hnutí mohlo rozvíjet relativně svobodně - na rozdíl od oblastí pod ruskou vládou, kde převládala tendence ukrajinskou národnost popírat a vidět Ukrajince (Malorusy) jako součást imperiální koncepce velkoruského národa a jako jádro ruského imperiálního státu. A právě tady na Západě je odpor k "sovětskému a ruskému" největší a dostává také ikonoklastickou formu v podobě odstraňování památníků z veřejných míst.
Západ Ukrajiny představuje také oblast, kde silně převládá řecko-katolické náboženství, které vzniklo na samém konci 16. století pod polským protektorátem jako unie či snaha o to překonat Velké schizma uznáním autority Říma nad pravoslavím. Připomenu, že řecko-katolická víra byla po staletí v ruských částech Ukrajiny zakázána.
A na Západě má nejsilnější podporu fašistická strana Svoboda. Fašismus je v principu nacionalismus uvedený do extrémů - v tomto případě jde o ukrajinský nacionalismus, který si svého sebedefiničního druhého hledá především na Východě, v Rusku. Je to celkem logické protože základní součástí ukrajinského nacionalismu od 19. století byly snahy o to emancipovat se nejen politicky ale i kulturně a jazykově od Rusů. Rusové ale nejsou jenom vnějším druhým či geopolitickou alternativou, protože Ukrajina má uvnitř svého terioria nikoliv nevýznamnou menšinu Rusů.Tím dochází k vymezování ke skupině ukrajinských spoluobčanů v rámci jednoho státu, což podporuje tendence k rozpadu a posiluje nacionální složku politického konfliktu.
V minulých dnech jsem ale zaznamenala další dvě zprávy, které ukazují na to, jak se sociálně-politická rovina promíchává s rovinou symbolicko-kulturní a jak politický konflikt o podobu Ukrajiny i o podobu ukrajinské politiky dostává symbolický háv.
V ruských médiích se během víkendu objevila zpráva o tom, že demonstranti údajně měli chystat vzetí Kyjevsko-Pečerské lavry/kláštera a měli žádat o jeho vydání pod kyjevský patriarchát. Klášter je jedním z nejstarších klášterů pravoslaví z doby Kyjevské Rusi, na níž si kladou nárok jako na počátek svojí státnosti, jak Ukrajinci, tak i Rusové. Klášter je dnes sídelním místem Ukrajinské pravoslavné církve moskevskéo patriarchátu, automní součásti Ruské pravoslavné církve se sídlem patriarchy v Moskvě. K tomu je dobré si připomenout poměrně blízký vztah Kremlu a dnešní ruské pravoslavné církve.
Naproti tomu na Ukrajině existuje také Ukrajinská pravoslavná církev kyjevského patriarchátu, která vznikla v roce 1992 rozkolem uvnitř ukrajinského pravoslaví a exkomunikací "samozvaného" (podle Moskvy) patriarchy Filareta. Obě církve jsou ve sporu, jehož součástí je vedle sporu o autonomii především spor o nárok na dědictví Kyjevského státu, nároky na první "kyjevsko-ruské" svaté a na svatá místa s jejich symbolickým kapitálem. I v sekularizované verzi je tato otázka významná, protože se dotýká historického nároku na Kyjevskou Rus jako základ státnosti.
A konečně se objevila i v českých médiích zpráva o tom, že o víkendu byl zrušen na Ukrajině zákon o statusu ruského jazyka jako úředního. Tento zákon byl jedním z významných volebních slibů Strany regionů a byl přijat v roce 2012. Otázka postavení a role ruského jazyka je na Ukrajině po roce 1991 poměrně žhavým tématem a zdrojem dalších konfliktů. Názory oscilují mezi tím, že ruština je považována na Ukrajině za cizí jazyk (nebo jazyk imperiální nadvlády, chcete-li) a tím, že je považována za přirozenou součást ukrajinské kultury a dějin.
Ukrajinizace po roce 1991 se ale snažila statut ruštiny na Ukrajině velmi oslabit, což se samozřejmě setkalo a setkává s odporem Rusů (a naopak to jejich identitu posiluje na úkor té ukrajinské a posiluje to jejich proruské tendence).
Vztahy mezi ukrajinštinou a ruštinou tak nejsou v žádném případě ustálené ve srovnání s například dvojjazyčným Finskem, kde jsou dva státní jazyky a neexistuje, aby například prezident ale i ministr nebyl schopen mluvit i švédsky (Janukovyč měl s ukrajinštinou problém a jeho premiér také). A i ve finském případě se jednoalo o způsob, jak se vyrovnat (a nikoliv bez problémů) s dědictvím švédské nadvlády a švédštiny jako jazyka vládnoucích.
Nejsem schopná určit, jak moc Majdan a politická opozice reprezentují ukrajinské občany či názory v ukrajinské společnosti či jak moc bylo Janukovyčovo odmítnutí dohody s EU záminkou, kdy číše trpělivosti s režimem už přetekla, nebo bezprostřední příčinou a vyjádřením spontánní lidové vůle stát se členem EU a odejít od Ruska. Nejspíš od všeho něco.
Symbolický jazyk ale hraje v politice vždycky velkou roli a často je tou hlavní viditelnou arénou masové politiky, zatímco v zákulisí může a často jde o něco jiného a zcela pragmatického. Tragédii ukrajinské politiky v jakékoliv podobě se mi zdá neexistující "dohoda" o podobě identity země, definování toho "kdo jsme" a "co chceme".
Naopak doposud bylo na Ukrajině praxí, že se politika stavěla kolem těchto historicky daných rozdílů. Paradoxní je, že sociální problémy mají tendenci lidi solidárně spojovat, zatímco problematizace kulturních, náboženských a jazykových rozdílů činí pravý opak. Nejhorší je ale když se spojí dohromady a z sociálních problémů se udělá otázka právě těch kulturních, náboženských a jazykových rozdílů...
Diskuse