Pravidelné návraty sociálního darwinismu

16. 2. 2015 / Bohumil Kartous

čas čtení 4 minuty

Návrh britských konzervativců na to, aby obézní nezaměstnaní povinně hubnuli, alkoholici přestali pít alkohol a narkomani přestali brát drogy v Británii pravděpodobně neprojde. Jen z hlediska možného posuzování, výkonu, kontroly, prostě celého správního mechanismu, který by se musel vytvořit, je to je to zcela fantasmagorická myšlenka. Demokracie nedisponuje aparátem podobným gestapu a těžko si představit, že bude stávající sociální a zdravotnické struktury nutit, aby se jako gestapo chovaly.

Z etického hlediska je ovšem nutné se tímto politickým požadavkem zaobírat, jakkoliv může vypadat bláznivý a nesmyslný. Je děsivým příkladem asociálnosti, stavu, v němž bohatá vládnoucí struktura deklaruje snahu o redefinici lidských práv, odstupňovaných podle sociální a ekonomické situace, ve které se člověk nachází. Nejde už jen o nepochopení chudoby či jiné těžké sociální situace, o to že podobný sociálně patologický pohled na společnost zcela převrací kauzalitu chudoby a vytváří z obětí viníky. Jde ještě dál a požaduje, aby chudí byli za svou domnělou vinu potrestání tím, že jim bude odebrána část práv spojených se svobodným rozhodováním a jednáním.

Požadavek takového charakteru, pokud by byl skutečně politicky realizován, by velkou část lidí uvrhl do faktického nevolnictví, v němž svobodu vyměňují za to, že společnost bude tolerovat jejich existenci. Představa toho, že budu ponechán na pospas osudu v okamžiku, kdy přijdu o práci a někdo mě prohlásí za alkoholika, protože často piju víno, je zcela bizarní. Jakákoliv taková restrikce (a tyto nikdy nechodí samy) vede k vytváření podvědomého strachu a k pěstování nesvobodné identity lidí, jejichž primární potřebou je vyhýbat se trestu za to, že se ocitnou ve specifické sociální situaci. Taková atmosféra napomáhá vydírání jednotlivců a tlumení sociálního vzdoru.

Existuje přitom spousta vynalézavých způsobů, jak "optimalizovat" rozpočty tím, že lidi odkázané na sociální pomoc ponížíme. Jistě by společnost ušetřila, pokud by nezaměstnaní žili po větších skupinách na jednom místě. Dlouhodobě nezaměstnané ženy by bylo možné sterilizovat, svobodné matky by mohly být nuceny najít si partnera. Vždyť  třeba podle někdejšího vyjádření Miroslava Macka, českého „příbuzného“ britských konzervativců, jsou svobodné matky za svou situaci samy zodpovědné a stát by je neměl podporovat. Principiálně jde vždy o totéž, jen míra perzekuce a omezování lidských práv se liší. Klíčové je, dojde-li k jejich prolomení. Míra jejich únosnosti je plovoucí, plave na vrtkavých a těžko predikovatelných náladách společnosti, s nimiž lze velmi dobře manipulovat.

Společnost musí nutně hledat modus operandi pro řešení složitých otázek, jako je nezaměstnanost. Rozhodně nejde jen o podporu státu, jde i o to, jak přimět k odpovědnosti za řešení své situace samotné nezaměstnané, zachování pracovních návyků a zdravého přístupu k životu. Je velmi pravděpodobné, že budoucí vývoj tuto otázku učiní ještě důležitější, jelikož vzhledem k technologickému pokroku reálně hrozí masivní automatizace produkčních procesů a tedy nepotřebnost lidské práce. A nejen té manuální. Podle mého nejlepšího přesvědčení je to ale možné jen prostřednictvím hlubokých změn v oblasti vzdělávání a výchovy a zároveň za předpokladu, že společnost připustí nevykořenitelnost jevů, jako je obezita či závislost, připustí nutnost trvalé solidarity a otevřené diskuse o redistribuci bohatství, které společnost generuje. Sociální darwinismus je slepá cesta, jak prokázalo 20. století. Nelze jeho propagátory nutit k tomu, aby se dovzdělali, je ale nutné jim jejich nevzdělanost a z ní vyplývající asociálnost trvale připomínat. Ostatně jsem zvědav, který z maloměstských inženýrů či inženýrek (terminus technicus, pozn. autora) české politiky jako první přijde s podobným nápadem…

0
Vytisknout
9644

Diskuse

Obsah vydání | 18. 2. 2015