Opravdu je na neutrální Ukrajinu příliš pozdě?

16. 2. 2015 / Karel Dolejší

Nick Ottens v článku pro Atlantic Sentinel ZDE kategoricky tvrdí, že už je pozdě na všechny pokusy udělat z Ukrajiny "nárazníkový stát" mezi Ruskem a Západem. Je tomu ale skutečně tak?

Ottens odmítá názory Johna J. Mearsheimera, Zbigniewa Brźezińského i poněkud ploché stanovisko Henryho Kissingera ("finlandizace"). Tvrdí přitom, že Rusko stejně nikdy nedovolí existenci skutečně neutrální Ukrajiny - o nic více než Ukrajiny, která by byla členem NATO.

To je v zásadě velmi realistický názor - ne však již důsledky, které z něj autor vyvozuje. Při pohledu do historie je zřejmé, že ani sovětské impérium se snadno nesmiřovalo s existencí neutrálních sousedů, dokonce ani sousedů svých sousedů. Finsko si právo na neutralitu muselo tvrdě vybojovat a ještě i rakouské neutralitě předcházel pokus o komunistický puč. Nikdy nešlo o nějaké idylické jednání na konferencích. Neutralita byla uznána až tam, kde pokus vnutit vůli Kremlu vyšel naprázdno.

Ani dnes se nelze zbavit nutnosti odolat pokusům Kremlu vnutit svou vůli "blízkému zahraničí". Na tom se nic nezmění, ať už bude Ukrajina neutrální, nebo ne. Rozdíl je však podstatný v jiném ohledu: Zda bude moci Kreml mimo Rusko prezentovat vlastní intervenci na Ukrajině jako kauzu "spravedlivé obrany před hrozbou NATO", nebo nikoliv. (Že ji takto bude moci doma prezentovat zhruba 85% Rusů, kteří se o událostech ve světě dozvídají pouze z goebbelsovské televize, to lze každopádně pokládat za jisté, bohužel.)

Pokud by Západ dal rozhodně najevo, že si přeje neutrální Ukrajinu, zástupům "Putinversteherů" v jeho vlastních řadách by řádně sklaplo. Vždyť bez historek o zákeřném NATO plížícím se k hranicím matičky Rusi se propagandisticky nehnou z místa.

Současně není pravda, že by se tím Západ automaticky zbavil odpovědnosti za osud Ukrajiny. Podobně jako v 19. století v případě Belgie je možné smluvně upravit i závazky západních zemí vůči ukrajinské neutralitě. Ty by jistě neměly zahrnovat povinnost nasadit vojska na obranu Ukrajiny, ale jinou formu pomoci v případě napadení by vyloučit nemusely.

Je v každém případě extrémně nepravděpodobné, že by případná ukrajinská žádost o členství v NATO byla schválena všemi členy organizace. Ani Francie, ani Německo by s ní nesouhlasily, nemluvě o dalších státech. Z tohoto hlediska Ottens de facto Kyjevu vnucuje výběr mezi dvěma možnostmi, který nikam nevede: První opce je podle něj nereálná přímo, zatímco druhá (což nepřiznává) se stává neproveditelnou ve svých důsledcích.

Jde však o umělé dilema. Západ má možnost pomoci Kyjevu vybojovat si právo na skutečnou neutralitu, nikoliv na janukovyčovskou "neutralitu" spojenou s prezidentským přijímáním příkazů z Kremlu a podřízením bezpečnostního aparátu ruským tajným službám.

Nejde o nějakou nemožnost, tak otázka nestojí. Nejasné zůstává pouze to, zda Západ něco takového skutečně chce - nebo je pro něj pohodlnější nechat Putina Ukrajinu zničit a přitom jalově a pokrytecky povykovat nad agresivitou a krvežíznivostí Kremlu.

0
Vytisknout
7258

Diskuse

Obsah vydání | 18. 2. 2015