Západ se smiřuje s tím, že jeho civilizační vrchol už pominul

Vážení staří, kopete příštím generacím hrob

8. 6. 2015 / Bohumil Kartous

čas čtení 5 minut

Jestliže je současná generace mladých lidí skutečně normalizovaná, sociálně apatická a s ohledem na technologický vývoj a zastarávající model společenské smlouvy odsouzená k velké nejistotě v budoucnosti, není to její vina. Je to jednoznačně vina těch, kdo mladou generaci vychovávají a kdo mají tu neuvěřitelnou moc ovlivňovat budoucnost právě prostřednictvím těch dospívajících. Vážení staří (řekněme 35 a výš), pokud škodolibě, se zadostiučiněním pokyvujete hlavou nad tím, jak ztracená je současná generace dvacetiletých, vysmíváte se sami sobě.

Texty o zoufalství mladé generace, o jejím takřka narcistním zahledění do nicotných kvaziproblémů a ignoranci světa, který mají postupně převzít do své vlastní správy, o její chmurné budoucnosti, v níž za současného stavu a rozdělení moci může velmi lehce přijít velká část společnosti o existenční i existenciální podstatu života, vzbudily značnou pozornost a řadu reakcí.

Většinou pocházely od těch, kterých se téma zdánlivě netýká, neboť nepatří mezi generaci dnešních dvacetiletých a mladších. Usuzuju z nich jednak na souhlas a také na jistý pocit uspokojení nad tím, že je možné relativně přesvědčivě obvinit někoho jiného ze selhání světa, jež mnozí - s apokalyptickými vidinami a přesvědčením delfské věštírny - předpokládají.

Člověk musí udiveně kroutit hlavou, když slyší kapitána lodi, který ji navedl na mělčinu, se zadostiučiněním prohlašovat "já vám to říkal". Tam, kde jsou příčina a následek tak jednoznačně patrné, je jistě mnohem prostší pochopit souvislosti. Ale copak je tak těžké pochopit souvislosti v případě dospívání nových generací? Copak někdo může tvrdit, že je vinou "plenkové generace", že nikdo neodboural tu degenerativní zónu komfortu, ve které zcela zbytečně a kontraproduktivně prodlévá? Je přece vrcholně alibistické domnívat se, že se mladá generace emancipuje, když jí v tom tak důsledně bráníme zaobalováním všech rohů a ostrých hran světa, do nějž vstupují s monstrózními ambicemi a dezorientací prosťáčků připomínajících hlavní postavu Půlnočního kovboje.

Pew Research Center nedávno zveřejnilo výsledky průzkumu zaměřeného na politické a hodnotové postoje Evropanů. Průzkum proběhl v šesti největších zemích EU, ale jeho výsledky můžeme směle brát jako bernou minci, alespoň v tomto ohledu: Evropané nevěří budoucí generaci. Pouze 34 % Němců a Poláků se domnívá, že ekonomická perspektiva nastupující generace je lepší než ta jejich. Ve Francii nebo Itálii si totéž myslí zoufalých 14 či 15 % lidí. Češi budou pravděpodobně někdy mezi, pravděpodobně blíže Němcům a Polákům. I tak je to děsivý výsledek, jsme po dekádách pravděpodobně první generací, která transparentně, mnohdy s absurdním pocitem sebeuspokojení, ohlašuje kulturní sestup a dláždí tak svým dětem cestu do bezvýznamnosti.

Nutno konstatovat, že podle Bruce Stokese z Pew, který prezentoval výsedky průzkumu na OECD Foru v Paříži, se jedná o trend patrný v celém západním civilizačním okruhu. Západ se evidentně smiřuje s tím, že jeho civilizační vrchol už pominul a že bude následovat více či méně prudký sestup. Jenže fakt, že současná generace, která má moc měnit společnost, nevěří v ty budoucí, je ve skutečnosti zprávou o ní samé. Současná generace přiznává, že někde udělala chybu, protože není schopná zajistit budoucím generacím trvající konjunkturu. Jde o manifestaci selhání vůči generaci mladých, které nedokážeme připravit na svět, jenž přijde, protože nerozumíme ani tomu současnému, natož budoucímu.

Ty neustálé snahy zastavit vývoj a vrátit se do časů, kterým jsme "rozuměli", v nichž byly jasně rozděleny společenské úlohy, role autorit a podřízených, v nichž svět nabýval domnělého řádu, snahy tak patrné ve výchově a vzdělávání, demonstrují obrovskou nejistotu generace moci, která si neví rady a protože neumí tuto chybu přiznat (nikdo je ve škole neučil pracovat s chybou, chyba je špatná, za chybu se přece trestá!), snaží se zoufale nacházet řešení v minulosti, která už nikdy nepřijde, a vnucovat ji zmatené generaci mladých, jejichž budoucnost se tím stává ještě mnohem nepředvídatelnější.

Ztráta víry v budoucí generaci je to nejtěžší břímě, které si budoucí generace může nést. Bude-li tato ztráta víry dlouhodobá, bude doslova nesnesitelná, bude jako kletba, se kterou se nelze vyrovnat, protože ji nelze zlomit, pouze naplnit, jelikož to nebude vnější překážka, ale vnitřní infekce. Každý, kdo nevěří v budoucnost svých dětí, prohrál. Je trestuhodné, má-li navíc potřebu tento defétismus hrdě šířit a prohlašovat "na má slova dojde".

0
Vytisknout
19804

Diskuse

Obsah vydání | 11. 6. 2015