Aneta Adámková

Své dětství strávila hraním v ochotnickém souboru a skautském středisku, které sice kvůli jejím pubertálním výlevům opustilo mnoho vedoucích, přesto to nakonec sama dotáhla až na vedoucí světlušek a posléze na zaměstnance Skautského institutu.

V rámci odkládání dospělosti se rozhodla během studia na Univerzitě Karlově (obor Sociologie a Sociální politika) odjet na čas do Norska, kde se jí krom učení ve školce v Oslu zalíbila uklízecí uniforma Heidi Hjushelp.

Následně si jela splnit svůj dětský sen do New Yorku, kde strávila rok šéfováním čtyřčlenné rodiny a psa. Byla tam i želva, ale ta utekla, když ji šla šéfová vyvenčit.

Během roku sesmolila motivační dopis na London school of Economics a Leiden university. Po rozhodnutí studovat na zahraniční univerzitě byla nucena přestěhovat se z USA do Velké Británie, aby se konečně naučila "proper English". Následně tam totálně propadla kouzlu charity shopu, kde několik měsíců působila.

Stále nevěděla, kterou školu si vybere, ale šťastná náhoda rozhodla. Poté, kdy převrátila cizí auto na střechu věděla, že si studium na LSE nemůže dovolit.

Měsíc před nástupem na Leiden se rozhodla strávit v Ghaně v rámci projektu dobrovolnictví. Protože trpí mesiášským komplexem, rozhodla se nakonec v Ghaně zůstat a založit vlastní neziskovku. Psala i blog o místním životě, ale po čase se její psaný projev natolik zhoršil, že toho musela nechat.

V malém městečku Obo působila jako jediný běloch. Zvládání ohromných kulturních rozdílů ji natolik zmohlo, že se vrátila do náruče matičky Prahy.

Nyní pracuje pro Skautský institut a už se opět naučila jíst příborem.

Dvě věci, se kterými se nikdy v životě nesmířila, jsou zima a ráno.

Dvě věci, se kterými se smířila, jsou, že nikdy nebude profesionální baletkou. A že každé rozhodnutí, které udělá, je debilní.