Vzhůru k novým Jugosláviím?

13. 3. 2016 / Karel Dolejší


Nová euroskeptická strana AfD v nedělních německých zemských volbách řádně zamíchala kartami. V Sasku-Anhaltsku získala až 22,8 % hlasů a stala se druhou nejsilnější. V Bádensku-Württembersku obdržela 14,1 % a skončila třetí. V Porýní-Falcku získala 10,8 % a také je třetí. Strana je přitom minimálně po vítězství křídla Frauke Petryové subjektem otevřeně extrémistickým, xenofobním a proruským. Signalizuje nástup "národně konzervativních" sil, které dosud působily nejčastěji na periferii EU, v jejím samotném centru. CDU Angely Merkelové ztratila tradiční baštu v Bádensku-Württembersku.


Jugoslávie byla v jistém ohledu zmenšeným modelem současné EU, i když samozřejmě s mnoha rozdíly. Jugoslávské elity měly bohaté zkušenosti z vlastní historie - proto například nikdy neoperovaly s tezí, že "diverzita je naše největší přednost". Naopak, aniž se snažily diverzitu potlačovat, posilovaly ze všech sil prvky, které jugoslávské společenství spojovaly. Jak se ale ukázalo, nakonec přece jen nedostatečně.

Ke konci Titova života začala masivní decentralizace, která převedla řadu kompetencí na svazové republiky. Uprostřed plánované reformy se ovšem centrum zaleklo zjevného úbytku vlastního vlivu a změny zastavilo. Patrně by došlo na jejich úplné zrušení, jenže po Titově smrti už centrum nikdy nedosáhlo legitimity a vlivu, které by k tomu potřebovalo. Polovičatá decentralizace ovšem posílila elity svazových republik a přinejmenším jim poskytla kontrolu nad masmédii. A aby republikové elity zajistily stále ještě vratké postavení, zatáhly média do oživování nacionalismu, souběžně s tím, jak ze všech chyb a problémů soustavně vinily celostátní centrum. Nacionalismus byl v Jugoslávii dlouho nemilosrdně potlačován velmi podobně, jako donedávna ve Spolkové republice Německo; ne však již od chvíle, kdy se části jugoslávských komunistů začal hodit. Vzájemným rozeštváváním národů Svazové republiky Jugoslávie, které působilo paralelně spolu s hlubokou ekonomickou krizí, se podařilo rozložit stát na prvočinitele během několika málo let, což doprovázely krvavé bratrovražedné války.

Jedním z poučení z jugoslávské tragédie by mohlo být, že se nikdy nevyplácí rezignovat na primát občanského principu a přepnout na nacionalistickou politiku identity. A také že není možné rozlišovat mezi "špatnými" identitáři (chorvatskými, slovinskými, bosenskými, kosovskoalbánskými...) a "dobrými" (srbskými nacionalisty). Jakmile s etnicky nebo rasově definovanou identitářskou politikou začne jedna strana, na druhé se dříve či později objeví její dvojče. Navenek spolu mohou identitáři usilovně bojovat, ve skutečnosti jsou však na hlubší rovině spojenci. Každého se snaží přinutit, aby si "osudově a jednoznačně" zvolil mezi Losnou a Mažňákem, zatímco každá taková volba destruuje širší společenství nedefinované na základě etnických ani rasových kritérií.

V řadě evropských států, i když naštěstí zatím zdaleka ne ve všech, probíhá proces nikoliv nepodobný závěru jugoslávských dějin. "Národně konzervativní" diskurs převládl ve státech Visegrádské čtyřky s výjimkou Slovenska, které se posouvá rovnou ještě o rovinu níže. Sílí nacionalisté na Balkáně a v Rakousku, ovládli Dánsko, sbírají body ve Švédsku a Finsku. Marine Le Penová téměř s jistotou projde do druhého kola francouzských prezidentských voleb v příštím roce a po čerstvých zkušenostech s chováním pravice by bylo naivní automaticky sázet na to, že se proti ní spojí demokratické strany celého politického spektra. Zneškodnění britské UKIP proběhlo za cenu převzetí značné části agendy Konzervativní stranou - a v důsledku za cenu masivního posílení euroskeptického křídla. Nyní dochází na Německo, kde může proběhnout cosi velmi podobného. Konzervativní kritička a konkurentka Angely Merkelové Julia Klöcknerová se během kampaně v Porýní-Falcku netajila tím, že za hlavního konkurenta považuje právě euroskeptickou a xenofobně populistickou AfD...

Jugoslávská kolektivní identita vybudovaná kolem zakladatelského mýtu společného boje proti fašismu a nacismu měla podstatně pevnější základy než kolektivní identita občanů EU. Skuteční Evropané tvořili ve skutečnosti vždy spíše menšinu. Kolektivní identifikace založené nacionalisticky měly i na vrcholu evropského sjednocování větší praktický vliv než nedopečené evropanství. Ale i mnohem lépe integrovaná Jugoslávie byla zničena za několik málo let po rozpoutání orgií nacionalistické propagandy.

Obhájci uprchlíků udělali v posledních měsících často velkou chybu. Někteří z nich přistoupili na hru nacionalistických islamofobů a rozpravu o imigraci pojali coby obhajobu "islámu". Tiše tak rezignovali na občanský princip a stali se z nich advokáti další z identitářských politik, místo aby se vyjadřovali z pozic občanského principu nezávislého na náboženských parametrech a propracovávali modely integrace nově příchozích. Místo aby se učili z chyb, začali spolu s Merkelovou raději cenzurovat informace o problémech s imigranty - a dokonce z toho udělali jakýsi morálně závazný princip. Jenže prvním předpokladem vyřešení libovolného problému je v prvé řadě si připustit, že vůbec existuje...

A problémy skutečně existují, jenže problémem není "islám". Jsou jím některé patologické sociální jevy běžné mezi spodinou severoafrických společností a všeobecně patriarchalistický postoj k ženám, jsou jím Asadovi milicionáři infiltrující uprchlickou vlnu, evropští islamisté vracející se z "džihádu" s uprchlíky pod falešnou identitou, nebo organizovaný zločin. Nově příchozí, pokud mají v úmyslu žít v Evropě, budou muset přijmout institucionální rámec liberálních západních společností a jejich základní principy, včetně sekulárního charakteru státu a faktu, že náboženství je soukromá věc každého občana. Pokud to udělají, je naprosto směšné řešit, jestli smějí prodávat kebab, stavět mešity s minarety nebo ženy chodit v šátcích (pakliže si to samy přejí), nemluvě ani o takové ubohosti, že je kdosi chce nutit požívat strašlivá tradiční česká jídla. Pokud imigranti liberální principy nepřijmou, je zrovna tak zbytečné řešit zcela vedlejší otázky týkající se životního stylu a zvyklostí.

Neexistuje žádná "dobrá" politika identity, kterou by teď v Evropě bylo možno dělat. Zhoubné jsou všechny, včetně té, která se více než na obhajobu konkrétních lidských bytostí v nouzi, jimž je třeba nabídnout možnost stát se občany politického společenství bez konfesních omezení, systematicky zaměřuje na obhajobu "islámu". Funguje zde totiž model nákazy. Jakmile identitaří jedna strana, legitimizuje identitářství protistrany. Americká New Black Panther Party a další, většinou sektářsky podbudované organizace hlásající světovládu černé rasy, legitimizují zpětně Ku Klux Klan a neonacisty. Nemůžete bojovat proti jedné ze stran šířící v politice identitářský jed a u druhé strany jej omlouvat nebo ignorovat. To nefunguje.

Je nejvyšší čas jednoznačně upřednostnit debatu o pomoci lidem v nouzi, integračních procedurách a o tom, co vlastně znamená být Evropanem, před advokacií národovectví nebo náboženského směru, k němuž se hlásí část žadatelů o azyl. Je nejvyšší čas otevřeně hovořit o problémech a způsobech, jak je překonávat, místo tvrzení, že problémy si jen někdo vymýšlí či je systematicky přehání a překrucuje. A místo polemik s extrémisty, které jsou pro ně výbornou reklamou, je třeba pozitivně definovat, jak by měly do budoucna vypadat evropské otevřené společnosti.

Jugoslávie, která nenašla recept na politiku identity, se během deseti let rozpadla na prvočinitele - a zemřely přitom desetitisíce lidí.

0
Vytisknout
5457

Diskuse

Obsah vydání | 15. 3. 2016