Bodláky Václava Duška

Planeta posedlá tmou

15. 2. 2018 / Václav Dušek

Člověk prý bude drtit krajinu v kleštích vědeckého pokroku další století, bez obav z důsledků. Honba za ziskem žene lidi proti proudu řečiště, syčáci se v rolích svatých mučedníků přetahují o kormidlo moci v oceánu okázalé netečnosti. Jizvy země se hojí pomalu; moře, pohádka snů, i odpadní žumpa neomalenosti a zvrácenosti demokratických i totalitních mezků! Odpady mizí z očí pověřených šafářů, úplatky kulminují, můžeme radostně poskakovat smetištěm a tančit hula hop, partaj zelených značně zešedla, skomírá, lokální politika se musí udržovat v evropském dolíku za každou cenu – i ústupků.

Příroda je chrám – ale v chrámu se kupčilo. Pamatujete?!

Znečištěné řeky průmyslovými splašky nesou smrt nevědomým potomkům – ničeho raději nevidíme, ničeho prostě neslyšíme, radujeme se bláznivě, bavíme se neúnavně, divoce a neuváženě křepčíme, po nás potopa. Přebýváme v relativní materiální hojnosti, k čemu si činit starosti o budoucí vteřiny darovaného času. Pálí nás snad odporné velkochovy jatečních zvířat, podivně ustupující ledovce, hrůzné válečné útrapy, nelidské totální hladomory, námezdná dětská práce, otrocké podmínky v pracovních mučírnách, přebujelé nekulturní snahy o nehynoucí jepičí slávu, mizící city, zhoubné nemoci, živoucí druhy masívně vybíjené pokrokáři, nevratně zhoubné zásahy do země, vodstva, lidstva.

Kdo se mnoho stará, bývá opuštěn. Kříž není pro každého.

Chceme slyšet sladké slovo úspěch!

Nechceme naslouchat bojácným vzkazům, nakaženým ke všemu biblickou skromností, podezřelou slušností – kdo nejde kupředu, leda zpátečník, brzdař veškerého zdaru; vlny moci, úspěchu, slávy, kdo zůstane stranou každodennosti neexistuje.  Vysmíváme se těm, kteří chtějí zachraňovat lidstvo před zkázou. Popíráme víru z neznalosti a samolásky, bezvěrci holdují silným slovům, pokřikují na druhé – hle, jeho táta, máma, rodina, sloužili režimním hydrám, na svou rodinu rádi zapomínají, bít po hlavách souputníky je pochopitelně snazší než se postavit čelem vlastním chybám minulým, současným i budoucím.

Doznání omylu skýtá nebezpečí – mstivost v Podřipsku, zrozena k dokonalosti.

Věnujeme pozornost povrchním zábavám, sledujeme s napětím komediantské kousky, úspěšné podnikatele, i mafiány, tlučhuby, filozofické nimry, politologické mudrce, žurnalistické nádeníky, politikáře a bankéře, defraudanty a tuneláře, neschopné učitele nemilující žactvo, v mlýnku semeleme i námel – do cíle máme možná ještě několik zim, pak přejde chlubivost, nařízená hluchota a slepota – bližní musíme pečlivě ohlídat, pro všechny není zkrátka dosti místa a štěstí.

Planeta dokončuje stanovenou misi.

Ubylo kapradí, vřesu, mechu, čirých studánek, hlubokých lesů, dravých potoků, zpěvného ptactva, brouky nepočítaje – přírodní zdroje masakrovány podnikatelskými desperáty, státními giganty v zájmu prosperity. Chemické ataky ukusují z krajiny plodnost, pozvolna, plíživě, dlouhodobě; pěstujeme si rozsáhlá jedovatá kaliště, trávíme úspěšně ovzduší, odmítáme varovné limity, porušujeme těžební morálku. Lesy leckde zhuntované, zvěř promořena chorobami. Hospodáři kradli, nedokradli. Kárné dopady minimální, právo umně tvarováno, připomíná formelínu. Europoslanecké nimry přihlížejí zmaru, připomínají plující hladové závojnatky v akváriu. Řešíme slovní přestřelky. Lithium, politické opium. Elita lidstva si osobuje právo manipulovat s lidským materiálem. Má staleté zkušenosti, historická vítězství, trpělivost, s nadhledem pozoruje roztoužené bytosti a přikrmuje jejich sny a touhy. Revoluční záchvěvy mas, válečná dobrodružství bez konečného vítěze, mezinárodní soudní tribunály, skandální rozhodnutí –  přesto žijeme a žít budeme.

Kdo chce moc, nemá nic. Omyl není vyloučen.