27. 8. 2018 / Daniel Veselý
S velkým rozčarováním sleduji, jak i progresivní američtí politikové, jako je Alexandria Ocasio-Cortez, vyzvedávají zesnulého jestřába Johna McCaina, jako by snad šlo o inspirativního politika, jenž neúnavně dbal o blaho své země. Je to patrně dáno tím, že McCain byl na kordy s Trumpovými bělošskými nacionalisty, o svých politických protivnících se vyjadřoval s patřičným respektem a vymezoval se proti některým excesům politické moci. Nicméně ani pokora před majestátem smrti či nezbytný patos nekrologů by neměly převážit nad střízlivou realitou a neúprosnými fakty.
Zesnulý senátor John McCain je v západních sdělovacích prostředích líčen jako patriot, který si zasluhuje naši úctu, či jako samorost svádějící svou poslední bitvu s Donaldem Trumpem, ba dokonce jako válečný hrdina. McCain si tento titul vysloužil díky svému zajetí ve Vietnamu, kde strávil pět a půl roku a kde byl svými vězniteli týrán a mučen. Budoucí senátor tehdy dokonce odmítl nabídku na protekční propuštění před ostatními zajatými vojáky.
Ačkoli můžeme hovořit o odvaze a pevné vůli, nenechme se zmást: John McCain bombardoval chudou asijskou zemi, jejíž obyvatelé mu nikdy nic neudělali, a poté, co byl sestřelen, mu tito lidé zachránili holý život. A pravda je taková, že se mladý McCain aktivně podílel na jednom z nejhorších zločinů druhé poloviny 20. století v zemi, jež se několik desetiletí marně snažila vymanit z područí tradičních imperiálních velmocí. Ruku na srdce – je toto snad hrdinství, hodné oslavování?
John McCain vstoupil do vysoké politiky na začátku 80. let, kdy se stal nekritickým stoupencem Reaganova kabinetu. McCain podporoval jak Reaganovu kontroverzní ekonomickou politiku, jež podle progresivních kritiků zabila střední třídu, tak jeho zahraniční politickou agendu, včetně tvrdého kursu proti Sovětskému svazu a Reaganových teroristických válek ve Střední Americe. V roce 1985 tajně odcestoval do Chile, kde se setkal s diktátorem Augustem Pinochetem. Podle McCainových slov šlo o „přátelské a místy hřejivé setkání“ s lídrem, „který byl posedlý komunistickou hrozbou“. Leč na setkání s demokratickou chilskou opozicí nezbyl McCainovi čas.
Senátor McCain se také nikdy netajil tím, že komplikované mezinárodní problémy vyřeší masivní vojenská síla a s železnou pravidelností tento koncept prosazoval. Vzpomeňme si na jeho nemístné vtipkování o bombardování Íránu, tedy obhajobu politické agendy, již senátor sdílel s předními exponenty Trumpovy administrativy i samotným Trumpem. Není tudíž divu, že se McCain stal hlasitým zastáncem iráckého tažení, přičemž mylně předpovídal, že američtí vojáci budou značnou částí irácké společnosti vítáni jako osvoboditelé – což jen dokazuje, jak dalece byl odtržen od reality.
Přestože se McCain často stavěl do opozice vůči Trumpově vládě, nebyl v tomto ohledu dvakrát konzistentní. Připomeňme si kupříkladu jeho hlas pro radikální přepis daňového kodexu, což je podle prominentních kritiků obrovská finanční blamáž ve prospěch nejbohatších Američanů. John McCain v souladu s Trumpovou administrativou v Senátu rovněž obhajoval navýšení vojenského rozpočtu, byl předním advokátem katastrofálního amerického angažmá v Jemenu a s malými výhradami podpořil Trumpovo rozhodnutí přesunout americkou ambasádu z Tel Avivu do Jeruzaléma.
Senátor také volal po privatizaci sociálního zabezpečení, opakovaně hlasoval pro finanční deregulaci a systematicky vystupoval proti návrhům na zavedení veřejného zdravotního pojištění.
Všechna výše uvedená fakta ukazují, že John McCain, mající na rukou krev neznámého počtu lidí, svou politickou kariéru zasvětil hájení zájmů amerického vojensko-průmyslového komplexu a velkého byznysu, a nikoliv zájmů běžných Američanů. A tento fakt neoddiskutovatelně přispěl k popularitě a nakonec politickému triumfu bělošských nacionalistů v čele s Donaldem Trumpem, proti nimž McCain v závěru svého života tak horlivě vystupoval.
Diskuse