Tanky jako pravda Pražského jara

29. 8. 2018 / Tomáš Korda

Hegel ve své Filosofii dějin vyslovuje jednu dnes často citovanou větu: čemu nás světové dějiny učí, je to, že jsme se z nich ničemu nepřiučili. Jestliže národ československý (český) je v něčem skutečně světový, pak v tom, že tato věta pro něho platí dvojnásob. Nostalgický, až snový přístup k Pražskému jaru to dobře ukazuje.

Rádi si přemítáme, kde bychom mohli být, kdyby… To platí pro jednotlivce i celý národ. Kdyby nepřišel Mnichov, kdybychom nedovolili komunistům únorový převrat, kdyby nepřijely v srpnu tanky, kde bychom teď mohli být? Jako malý národ jsme dlouhé devatenácté století postupnou drobnou prací pěstovali národní sebeuvědomění. Nakonec jsme vynalezli československý národ a jeho vrchní vynálezce se stal logicky naším prvním prezidentem. Národ není nic, co tu bylo, je to produkt dějin, výmysl Velké francouzské revoluce. V tom má Bělohradský proti Klausovi pravdu. Když národní sebevědomí dostalo institucionální záštitu a po první válce vzniklo Československo, vyvolaly první kroky mladého suverénního státu na jevišti světových dějin vlnu optimismu a naděje.

Leč po první „osmičce“ přišly tři další. Ukázaly, co to obnáší chodit po stejném parketu spolu se státy daleko mocnějšími. Komu si stěžujeme, když ne jim, že nemají právo jednat o nás bez nás. Komu si stěžujeme, když ne jim, že si dělí svět na Východ a Západ a my jsme si své rozhodnutí nemohli ani pořádně promyslet. Komu si stěžujeme, když přijely o dvacet let později tanky a zarazily, co jsme si tu u nás doma reformovali a demokratizovali. Jak to, že se o nás bez nás rozhodovat může, ale my si o sobě bez vás rozhodovat nemůžeme? Jaká to nespravedlnost dějin. Proč nás nenechají být, proč nás stále omezují?

Na tyto stížnosti existuje ze strany dějin jediná, drsná odpověď: jestli se vám tři osmičky nelíbí, neměli jste se mezi velké dějinné národy cpát, neměli jste si žádný svůj československý národ vynalézat, pak by se vám nic škaredého nedělo. Nikdo, bez kterého se nejedná, by totiž ani nebyl. Čili můžete být vůbec rádi, že s vámi bylo zacházeno škaredě a k vaší nelibosti, protože tak alespoň můžete pociťovat, že jako národ vůbec jste.

Stížnosti nebo promýšlení alternativní historie, která se nestala, ale stát se mohla, kdyby …, anebo historie, která se stala, než přišel inkriminovaný den „D“ (Tabery), k ničemu nevedou a rozhodně nevedou k tomu, abychom opakování těchto událostí zaobalených do nového hávu předešli. Naopak daleko produktivnější a pro naši současnost o mnoho přínosnější je se ptát proč, když už se tyto události staly, proč také stát musely. Tato otázka ale není otázkou pro historiky, nestačí si vzít každou událost zvlášť a pak stopovat historické podmínky jejího vzniku. Naopak v daleko vážnějším smyslu se tato otázka po nutnosti udání se těchto milníků ptá po jedné příčině všech těchto událostí.

Podmínka nemožnosti jako podmínka možnosti

Tu samou podmínku, která je podmínkou možnosti Pražského jara, je zároveň třeba vidět jako podmínku jeho nemožnosti. Podmínka možnosti erupce kultury základně spočívala v tom, že kultura byla chráněna před bezprostředními tlaky trhu a producentů, kteří musejí v tržním prostředí uspokojit poptávku a vejít se do jejího vkusu. Čili když stát po letech, co zlikvidoval všechen soukromý byznys, povolil uzdu, kultura pocítila neopakovatelnou míru volnosti, nespoutanosti, kreativity. Na jedné straně měla pod rukama velké množství materiálu, který mohla vytěžit a zpracovat, na straně druhé ji v tom navíc nikdo skoro neomezoval: soukromí producenti, kteří v tržním prostředí dělají z kultury kulturní průmysl (Adorno), nebyly a stát postupně rušící cenzuru také ne. Za jeden rok vyprodukovala kultura tolik, co stěží celá polistopadová éra. Přesto toto krásné období skončilo a skončit muselo, protože podmínka, která umožnovala jeho rozvoj (absence kulturního průmyslu garantovaná vedoucí úloha KCŠ), se tímto rozvojem samým ocitla v ohrožení. Žižek má pravdu, že buď bychom se přidružili k západním zemím a unikátnost kultury šedesátých let by časem požral kulturní průmysl, anebo, což se stalo, stát znovu přitvrdil a kultuře přistřihl křídla. Žádná další třetí možnost nebyla. Kultura trvale udržitelného demokratického socialismu je fikce, která utíká od toho, co se stalo, protože se jí to nelíbí. Myslet socialismus bez tanků znamená nemyslet.

Stejně tak, jako na pauzu, mezidobí, jehož začátek předznamenává jeho konec, lze nahlížet i na období První republiky. Jak teprve dnes už víme, trvala přesně po dobu příměří oddělující dvě války spadající do druhé třicetileté války. Když J. M. Keynes kritizuje výsledky Versaillské mírové smlouvy za to, že vytváří podmínky pro novou válku, že chce být smlouvou mírovou, ale ve skutečnosti je pouhým příměřím, vyslovuje tato jeho kritika neúprosný osud První republiky. Z čeho vzešla, respektive to, co podmínilo její vznik, bylo také příčinou jejího zániku. Vznikla z benevolence velkých národů a na tuto benevolenci (laxnost) také zanikla. Převrácení podmínky možnosti v podmínku nemožnosti, v tom spočívá nutnost, kterou je třeba nahlížet.

Brusel

Na jakou nutnost odkazují ony tři neslavné Osmičky naší historie, lze odpověď jednoduše, že jsme malý národ a můžeme být rádi, že vůbec jsme a že pokud chceme hrát v dějinách někdy nějakou úlohu, pak to rozhodně nebude úloha přímých účastníků. Na to jsme objektivně bezvýznamní. Čili nezbývá než se omezit v našich nárocích, vizích a představách o sobě samých. Znamená to přizpůsobit se naší objektivní maličkosti. V opačném případě nás naší maličkosti přizpůsobí svět: tanky, dělení světa na Východ a Západ, anebo jednoduše to, že budeme ignorováni. Zmíněné události se nebudou opakovat, ale budou se nutně opakovat v obměněné podobě.

Vrcholem ignorantství a sprostoty vůči naším dějinách je proto přirovnávat Brusel (EU) – ať už v jakkoli sebeobraznější metafoře – k Moskvě či vojskům Varšavské smlouvy. Brusel je totiž jediná naděje pro naši maličkost, jediná příležitost, jak se ponaučit z dějin. On představuje nyní reálně existující velikost, která naši maličkost může uznat v její maličkosti a bezvýznamnosti. Pokud ho uznáme, přestane v nás mít Brusel protivníka, byť sebeslabšího, a jeho velikost tou samou měrou posílí. Tímto zneviditelněním se ve prospěch větší viditelnosti Bruselu, uděláme totéž, co dělá rodič, který když stárne, tak se upozaďuje ve prospěch svých potomků, dělá to, nakolik ví, že tím zvětší šanci, že až zemře, bude moci žít v jejich vzpomínkách. Když uděláme totéž a na základě minulé zkušenosti se (poučeně) obětujeme pro budoucnost Bruselu, pak zvětšíme šanci, že třeba vznikne skutečný evropský stát, který žádnou obdobu Srpnu 68 nezažije. To je ponaučení se z dějin.