Češi se musejí rychle vzpamatovat...

Strategie přežití malého českého zvířátka nefunguje, predátor trik "jsem mrtvý" prohlédl

4. 10. 2018 / Bohumil Kartous

Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

Češi nepochybně navenek stále hrají hru na "mrtvé", spoléhajíce se na to, že se velká stáda proženou okolo a predátoři nebudou jevit zájem. Tato taktika chování se v zátěžových situacích, kmenová, hobití, je ale vystavěna na historických podmínkách, které už v mnohém neplatí. Dnes se už Češi nemohou schovat ve svém "kraji" za kopečky a doufat, že je dějiny obejdou.

Stejně jako v mnoha jiných souvislostech ještě česká společnost nepochopila, že s novou digitální dimenzí existence a totální globalizací ekonomiky žádná geografická ochrana neplatí. Zdroje života české společnosti se nyní rozprostírají v globálních ekonomických řetězcích, jejichž centra jsou "za kopečky" a mimo jejich kontrolu.

Ať už máte Marxe rádi nebo ne, viděno jeho perspektivou se stali Češi z hlediska vlastního dějinného pohybu nesvéprávnými, ztratili suverenitu. Ale oni se furt chtějí zavírat ve svém bytě a mít pohodu. Jenže jednoho dne jim někdo vypne televizi a když otevřou, zjistí, že tam stojí člověk, kterému nerozumí, nicméně má klíče od rozvodové skříně... 

Marek Beneš analyzuje původní, přežívající a navenek reprezentující českou povahu v mnohém bravurně a přesně, s využitím pěkných metafor. Ano, Češi se vidí jako dějinnou oběť, která má nárok na klid a rekonvalescenci a je z obliga, pokud se týká nějakých problémů, které se jí zdánlivě netýkají.

Jenže situace se změnila. Za prvé, malé české zvířátko je nyní součástí jedné z největších světových tlup a očekává se, že bude plnit svou roli. Ne že bude - jak jej tomu naučila historicko-kulturní evoluce  - hrát mrtvé. To vyvolává v ostatních značnou míru nevole, jelikož to ochromuje i ostatní, a to pořádně. Zvířátko se ve své naivitě domnívá, že s vlky býti neznamená s nimi výti. Znamená. Dokonce natolik, že v každé jedné tlamě pomyslného vlka se nachází jedno stehýnko a stačí jen malý stisk, aby zvířátko bylo rozcupováno na kousky.

Nikoliv tím, že dějiny přejdou vojenskou botou či přejedou pásem tanku. Dějiny se odehrávají v digitálu. Tedy za druhé, Češi musejí pochopit a elity jim musejí - navzdory populistické politice - tuto pravdu sdělovat, že jejich mléko a strdí už není pod Řípem, ale rozprostírá se od Koreje po USA. A že nejvíce ho je za západní hranicí, kam se oko Čecha dívá nerado, nanejvýš jen na chvíli. Jenže tam všude se rozprostírá to pomyslné Česko, kdysi definované územím, dnes definované mnohem více ekonomickými vztahy, které překlenuly hranice národních států a odebírají vnitřní politice státu reálnou suverenitu z hlediska dlouhodobého vývoje.

Marek Beneš má pravdu, změna přijde zvenku a může mít naprosto odlišné dopady a důsledky. Česká společnost je vnitřně více diverzifikovaná, než se Marek Beneš domnívá, lakmusem byla prezidentská volba. Je to tak půl na půl mezi lidmi, kteří se stále drží původní identity, a těmi, kteří měli během svého života možnost konfrontovat její kmenovost navzdory přetrvávající snaze se izolovat. A jde o to, kdo zvítězí po onom budoucím nárazu, zda maďarská či polská cesta do minulosti, nebo potřeba hledat skutečně adekvátní řešení. A to nikdo neví. Jestliže konjunktura paralyzuje, jak píše Marek Beneš, pak krize sice aktivuje, ale směr je nejistý. Pokud zvítězí malé zvířátko původní identity, bude v kraji zle...

 

0
Vytisknout
5258

Diskuse

Obsah vydání | 5. 10. 2018