Všeobecná deklarace lidských práv není poznání o člověku

14. 12. 2018 / Boris Cvek

čas čtení 7 minut





Slyšel jsem na ČRo Plus zajímavou glosu Daniela Kroupy, filozofa a bývalého disidenta a politika ODA, na téma Všeobecné deklarace lidských práv z 10. prosince 1948. Kroupa upozornil na to, že pro Deklaraci tehdy nehlasoval SSSR, ani Československo. K tomu pak přidal, že proti Deklaraci se vyslovili také západní sociální vědci, kteří ji vnímali jako produkt západní civilizace, který nelze vnucovat jiným civilizacím.



A tady pro Kroupu začíná problém. A myslím, že to je obecně velmi zajímavý problém. Kroupa vychází z tradiční západní filozofie a má tendenci chápat právní a etické normy jako poznání. Podle něj se v lidských právech uskutečnilo nějaké poznání, univerzálně platné poznání o člověku. Kroupa argumentuje mimo jiné křesťanstvím, které udělalo z každého člověka nekonečně cennou bytost, neboť sám Bůh za každého jednoho člověka zemřel na kříži. Jenže křesťanství není poznání.

Poznání v moderní době je zkoumání evoluce člověka, lidských kultur, dějin, lidské biologie a medicíny. Z takového poznání vůbec nevyplývá, že by člověk měl nějakou nekonečnou hodnotu. Naopak: když jsme za poznání považovali naše hodnotové postoje, vnucovali jsme je lidem navzdory poznání reálnému. Např. naše představy o „přirozené sexualitě“ nebo naše představy o „přirozené společnosti“. Přitom třeba vynucování náboženské víry, vrchnostenský stát nebo otrokářství v tzv. tradiční křesťanské společnosti nejsou v souladu s evangeliem. Ano, svatý Pavel říká, že otroci mají poslouchat své pány, ale to říká jako provizorium pro tu chvíli, než přijde království nebeské, čehož se on sám doufal dožít.

Uskutečňování evangelních hodnot se děje právě napříč společností až po druhé světové válce. Především díky vojenskému vítězství nad Hitlerem, odsouzení zločinů nacismu a jeho ideologie. Všeobecná deklarace lidských práv není nějaké poznání o člověku jako takovém. Nic nám neříká o homo sapiens před dvěma sty tisíci lety. To, v čem se zásadně liším od Daniela Kroupy, nejsou hodnotové postoje, ale představa o jejich zakořenění. Pro mne zásadní hodnota nemusí a ani nemůže být zakořeněna v nějakém filozofickém poznání. To mohlo mít smysl v době, kdy filozofie byla služkou vrchnostenského státu a kdy poznání světa bylo věcí autority, nikoli empirického zkoumání. Představa, že někdo má univerzální poznání, je představa, která garantuje vrchnostenskou moc. Do demokracie nepatří.

Skutečnou demokratickou filozofií je americký filozofický pragmatismus. To, co lidi spojuje, není filozofický názor, ale praktické důsledky. Všeobecná deklarace lidských práv je založená na představě společenské praxe, která nepřipustí zcela konkrétní společenské jevy, s nimiž máme strašnou zkušenost (třeba mučení). Díky praktickému uvažování můžeme také pochopit, a to v souladu se společenskými vědami, proč se jiné kultury bojí toho, že lidská práva přinesou rozklad jejich společností. Můžeme analyzovat reálné společenské změny a jejich důsledky pro konkrétní prosazení lidských práv. Lidská práva jsou totiž především zcela konkrétní praktické fungování institucí. Mnoho států Všeobecnou deklaraci podepsalo, ale zároveň tyto státy nemají institucionálně, společensky na to, aby lidská právě chtěly nebo mohly skutečně realizovat.

Z celého srdce souhlasím s Danielem Kroupu, že kořen lidských práv je Kristus na kříži. Ale je to moje soukromá náboženská víra. Nebudu přece pod pláštíkem lidských práv lidem nějak ordinovat křesťanství. To bych lidská práva naopak popřel. Nemohu stavět mosty mezi lidmi na tom, že jsem křesťan, lidé mohou sdílet otevřenou, pluralitní, na moderním vědeckém poznání postavenou společnost bez ohledu na to, jakou mají náboženskou víru. To, co je musí spojovat, je praxe. A základní motivací pro společnou praxi jsou společné emoce vůči tomu, čemu se chceme vyhnout. Protože víme, že to má katastrofální důsledky. Pod každým lidským právem si představujeme tu nepřijatelnou praxi, kterou odmítáme. Nepotřebujeme pro hodnoty nějaké univerzální poznání o člověku. A takto jsou lidská práva v naprostém souhlasu s moderní přírodní i společenskou vědou.

Ale někdo třeba řekne: ale já chci, aby mé hodnoty byly ty pravé, skutečné, zakořeněné v podstatě vesmíru. Ano, to je legitimní náboženský postoj. Myslím, že celé napětí v tomto postoji je základem obratu, který udělal Ježíš a sv. Pavel na počátku křesťanství. Je to obrat do nitra. Je to odmítnutí kazajky nějakých vnějších norem. Podstatné jsou reálné mezilidské vztahy, jejich praktická podoba, jejich praktické důsledky, nikoli náboženské nebo filozofické kategorie. To je ta pravá, věčná, skutečná hodnota: konkrétní, praktická láska.

Milosrdný Samaritán je bližním zbitému pocestnému navzdory vnější společenské, ba náboženské propasti mezi nimi. Jak se to stalo? Měl s ním soucit. A soucit je něco obecně lidského bez ohledu na náboženství, původ atd. Můžeme se napříč společností a v souladu s moderní vědou bavit o tom, jak dát lidem možnost, aby měli soucit, jak rozvíjet jejich emoce, jak jim zpřítomňovat minulou zkušenost s nepřijatelným (např. připomínání holokaustu). Ale univerzální poznání o člověku k tomu nepotřebujeme, on totiž ani žádný univerzální člověk neexistuje, a dokonce ani žádné univerzální poznání jako takové, byť o čemkoli. Celá víra v univerzální poznání je pohrobek po vrchnostenské politické filozofii – ať v platonismu, scholastice, karteziánství nebo hegelianismu.

Člověk jako biologická bytost je prach, nemá šanci na žádné univerzální poznání. To je přece naprosto biblické. Bible není filozofický traktát. Člověk může a má následovat, má se učit z praktické zkušenosti, má vnímat společenskou realitu, útlak, bezpráví, a působit proti nim. Má milovat. K tomu nepotřebuje Aristotela ani scholastiku. Ano, potřebuje k tomu vědecké poznání, ale to nikoli jako základ svých hodnot, ale jako mapu reality, v nímž má působit svou láskou. Tak jako lékař, který pomáhá ve své ambulanci chudým, bezmocným: nepomáhá chudým a bezmocným proto, že by se to dozvěděl z medicíny, pomáhá jim, protože má soucit, ale aby jim mohl účinně pomáhat, aby jeho soucit k něčemu prakticky byl, musí znát medicínu. A je úplně jedno, jakého je náboženství. Bůh přece nebude lidi soudit podle toho, jakého jsou náboženství. To víme minimálně už od podobenství o milosrdném Samaritánovi.

0
Vytisknout
9182

Diskuse

Obsah vydání | 18. 12. 2018