Řešením měla být technologie. Místo toho problém zhoršila

Přetížený voják: Proč americká pěchota nosí větší zátěž než kdy dříve

28. 12. 2018

čas čtení 7 minut
V éře komputerizovaného konfliktu může být snadné přehlédnout důležitost vlastní svalové síly vojáka, napsal David Hambling. Navzdory rychlému pokroku technologií - a v jistém ohledu také kvůli němu - pochodující vojáci nosí na zádech větší váhu než kdy dříve, i když se vrátíme až do dob mečů a brnění.


Co se stalo? V poslední dekádě přeceňované technologie jako robotičtí soumaři a nositelné krunýře (exoskeletons) slibovaly osvobodit vojáky od nošení takového množství vybavení. Místo toho však požadavky moderního bojiště zátěž ještě zvýšily. A je možné, že samotná technologie problém nevyřeší.

Ozbrojené síly vždy věděly, že jde o problém. Od roku 1945 provedla armáda nejméně pět velkých studií zatížení vojáka. Všechny se shodly, že vojáci jsou přetíženi, a hledaly způsoby, jak zátěž snížit. A všechny neuspěly, protože zátěž nejen že neklesla, ale dokonce se více jak zdvojnásobila.

V roce 2016 Marine Corps Times oznámily nový standard pro sílu a výdrž. Průměrný důstojník námořní pěchoty by měl být fyzicky schopen nést 69 kg na vzdálenost 14,5 km. Takový náklad může vypadat extrémně, ale dokonce i oficiální dokumenty označují za standard nošení 45 kg. V následné debatě o tom, zda to je realistické, jeden námořní pěšák popsal nošení více jak 90 kg během misí v Afghánistánu.

Důvody přetíženosti začínají balistickou ochranou. Standardní zbroj Interceptor s helmou váží více jak 9 kg a celková zátěž roste, pokud jsou přidány dodatečné prvky chránící krk, ruce, třísla a ramena. "Poučení z operací na Blízkém východě zní, že osobní zbroj zachraňuje životy, takže základní volbou je nasadit si vše," říká Jack Watling z britského thinktanku RUSI. Karabina M4 a munice přidává dalších asi 7 kg. Pak jsou tu granáty, potrava a voda, pončo a vložka plus osobní věci jako baterka, brýle pro noční vidění a lékárnička. Toto osobní vybavení může snadno dosáhnout až na 32 kg.

A to jsme ještě ani nezmínili zbraně družstva a čety. Někdo pro ně musí nosit munici. Jediný 60 mm minometný granát váží 1,8 kg, stejně jako střela pro pancéřovku AT-4. Nábojový pás pro kulomet družstva M249 váží 2,7 kg a vojáci vesměs nosí tolik, kolik unesou. "Existuje přímá korelace mezi tím, jakou palebnou sílu můžete nasadit, a tím, kdo vyhraje," říká Watling. "Požadavek na munici se nebude snižovat."

A pak jsou tu baterie. "Takřka vše co dnes voják nosí vyžaduje baterie," poznamenává James King v článku pro Modern War Institute. Baterie pro vysílačku čety AN/PRC-117 váží každá 1,8 kg a rádio je rapidně spotřebovává. King odhaduje, že průměrný voják jde do akce s 9 kg baterií.

Armáda se snaží najít řešení ve vylehčování. Pentagon již vyrábí vše z Kevlaru, uhlíkových vláken a dalších lehkých materiálů, ačkoliv tento trend dal vzniknout rozšířenému vtipu: Voják nese 45 kg nejlehčího vybavení, jaké si lze představit.

V minulosti samozřejmě armády používaly technologicky nenáročné řešení v podobě tažných zvířat. Nyní technologické společnosti předpovídají jejich nahrazení roboty. Ačkoliv čtyřnozí roboti jako BigDog firmy Boston Dynamics už nejsou vyvíjeni (ukázalo se, že jsou příliš hluční), existuje řada kolových alternativ. Jenže jejich primárním cílem není zbavit lidské protějšky zátěže, ale omezit ztráty eliminací potřeby vystavit vojáky riziku při zásobování. Ve skutečnosti, vzhledem k existenci robotického asistenta, mohou mnozí velitelé nosit ještě větší váhu, jako například kulomet ráže 12,7 mm.

A pak je tu ještě další problém: Umístění veškeré munice do velkého, hlučného stroje, který se nemůže krýt, sebou nese svá vlastní rizika. "Pokud používáte takové vozidlo jako mobilní arzenál, je to mnohem větší cíl - pokud dostane zásah, ztratíte všechnu munici a vybavení," říká Watling. "Je to otázka rozdělení rizika."

Jiným přístupem je zvyšování vojákovy vlastní nosné kapacity. ONYX společnosti Lockheed Martin je poháněný krunýř pro dolní část těla. Místo aby byl tvrdou skořápkou, jde o sérii popruhů a kloubů, které snímají zátěž z toho, kdo je krunýřem vybaven. Americká armáda testuje ONYXe spolu s jednodušším ExoBootem firmy Dephy, která poskytuje pomocný pohon pro kotníky.

Nicméně opět zvyšování nosné kapacity znamená výzvu ke zvyšování zátěže. Krunýř znamená výzvu ke zvyšování ochrany, což znamená těžší zbroj a potenciálně silnější zbraně.

Takže pokud zvyšování nosné kapacity nezafunguje, možná leží odpověď na jiné straně rovnice - nosit prostě méně. Studie britské armády nazvaná Project Payne zjistila, že existuje až příliš mnoho vybavení, které voják nese "pro strýčka Příhodu".

Velitelé a vojáci počítají s nejhorším a očekávají, že zásobovací systém se zhroutí, což se stává málokdy. Studie Project Payne se odvolává na bitvu u Long Tanu ve Vietnamu, kde australští vojáci bojovali po více jak dvě hodiny s pouhými třemi zásobníky na 20 nábojů, bez toho, aby jim došla munice.

(V bitvě u Long Tanu 18. srpna 1966 ve skutečnosti nasadili Australané proti útočícímu "Vietcongu" 18 ks 105 mm a 6 ks 155 mm polních děl + získali americkou leteckou podporu stíhacích bombardérů Phantom s napalmovými bombami; to vše dohromady vyřadilo nepřátelské minomety a způsobilo Vietnamcům i velkou většinu dalších ztrát. Nikoliv sporadická palba přepadených a přečíslených australských pěšáků z ručních zbraní, jejichž nositelé museli navíc v průběhu bitvy spoléhat na vysoce riskantní zásobování municí s pomocí vrtulníků a obrněných transportérů. Po bitvě australské velení zvýšilo základní palebný průměr pro útočnou pušku pěšáka z 60 na 140 ran - pozn. KD.)

Ale i tento přístup může sebou nést nebezpečí. Velitelé čelící nejistotě se standardně uchylují k přístupu zahrnujícímu nejnižší riziko, což znamená vzít sebou vše, co jen lze.

Ve srovnání s 2. světovou válkou se moderní armády mnohem více vyhýbají riziku. Větší zátěž může způsobit problémy s páteří a koleny, ale poskytnout vojákům větší ochranu a palebnou sílu - a také komunikační možnosti a senzory se všemi těmi bateriemi - je vyšší priorita. Menší náklad je nepravděpodobný, pokud nepřijmeme riziko větších ztrát. A v moderní době nepřetržitých zpravodajských cyklů se to zdá ještě méně pravděpodobné, než kdykoliv jindy.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
11032

Diskuse

Obsah vydání | 31. 12. 2018