Trampoty s Trumpem aneb V čem tkví reálné nebezpečí trumpismu?

28. 12. 2018 / Daniel Veselý

Stažení několika tisíců vojáků ze Sýrie a Afghánistánu je v mých očích jedním z mála rozumných politických kroků Trumpova kabinetu, neboť nekonečné americké válčení na Blízkém východě přineslo jen zmar, chaos a mizérii. Zapřísáhlí izolacionisté však mohou namítnout, že Pentagon není v Sýrii úplně ze hry, protože nyní zintenzivní letecké útoky; nicméně stahování vojenských jednotek lze chápat i jako střízlivou reflexi neúprosné politické reality.

Ačkoli stažení amerických vojáků ze Sýrie může vážně ohrozit syrské Kurdy, jejichž pozoruhodný společenský experiment je solí v očích významné členské země NATO, situace se nevyvíjí tak dramaticky, jak se očekávalo. Američané přece nemohli chránit tamní Kurdy donekonečna a zároveň být součástí mnohovrstevnatého válečného konfliktu. A jakkoli se to mnohým z nás může zdát nezvyklé, řešení regionálních otázek by raději měli realizovat regionální aktéři – třebaže se to nikdy neobejde bez problémů a rizik. A protože je syrský konflikt složitý propletenec různých aktérů, jejichž zájmy se někdy střetávají a jindy různí, stažení jednoho hráče z bojiště může významně přispět k ukončení této krvavé války. 

Ano, některé z námitek adresovaných šéfovi Bílého domu lze pochopit - kupříkladu absenci smysluplné politické strategie pro tento region či neochotu sanovat rozsáhlé škody způsobené americkým bombardováním. Veřejnost by si však měla konečně uvědomit, že americká vojenská síla není stabilizačním prvkem na Blízkém východě, ba právě naopak.

S tím souvisí i mediální povyk týkající se pádu ministra obrany Jima Mattise, tedy posledního „dospělého“ v Trumpově administrativě. Moc nechápu, v čem ona Mattisova dospělost vlastně spočívá, vždyť tento muž neřekl ani slovo, když Pentagon ignoroval opatření na ochranu civilistů při bombardování; Mattis také aktivně podporoval drastické saúdské tažení v Jemenu a zastával se pachatele vraždy Džamála Chášakdžího, saúdského korunního prince Mohameda bin Salmána. Jak je možné, že nejeden komentátor naříká nad odchodem „šíleného psa“ Mattise, když tento jestřáb, který před lety vedl brutální útok na iráckou Fallúdžu, zastává výhradně destruktivní militaristické postoje? 

V podstatě tytéž námitky lze vznést na adresu odcházejícího personálního šéfa Bílého domu Johna Kellyho, tedy dalšího „dospělého“ člena Trumpovy vlády. Generál Kelly přitom obhajoval zákaz vstupu muslimů z některých islámských zemí do USA, očerňoval imigranty či autorizoval použití smrtící síly na americko-mexické hranici. Zdá se, jako by tenká hranice mezi příčetností a soudností mnohým analytikům a komentátorům unikala.

K čemu je neustálé črtání umělých kontrastů mezi dobrými a špatnými politiky, když Mattis a další „dospělí“, kteří opustili Trumpovu vládu, jsou jen součástí bahna, na kterém toxický trumpismus vyrašil? A je snad stahování amerických vojsk z válečných zón dětinským aktem, anebo instinktivním poznáním skutečného stavu věcí?

Je proto kontraproduktivní automaticky peskovat Donalda Trumpa úplně za všechno, co udělá. Tato strategie jen jeho elektorát utvrdí v přesvědčení, že se tradiční média spikla proti někomu, kdo pracuje pro blaho amerického lidu. Jistěže, současný americký prezident je nekompetentní chaot a zejména jeho zahraniční politická agenda představuje obrovské riziko. To však nespočívá ve stažení několika tisíců vojáků z Blízkého východu, nýbrž v akceleraci dvou zásadních nebezpečí, jimž dnes lidstvo čelí; tedy v akceleraci globálního oteplování a jaderné hrozby.  

Trumpova administrativa totiž cílené sabotuje globální boj s klimatickými změnami a pravděpodobně odstoupí od smlouvy středního a krátkého doletu (INF). A zde už nehovoříme pouze o osudu statečných Kurdů v Sýrii, ale o osudu celého lidstva. A mainstreamová média by tento fakt měla mít na paměti, neboť zde je sžíravá kritika oranžového chaota v Bílém domě zcela na místě.

 

 

.