Obecný nedostatek učitelů v ČR je nesmysl. Chystaná novela zákona vnese do školství chaos

7. 3. 2019 / Jiří Karen

Z mého pohledu učitele z Moravskoslezského kraje se jedná o neuvěřitelný rej absurdit. Před několika lety jsem byl nucen trávit více než rok na pracovním úřadě marně sháněje místo učitele, které je v našem kraji vnímáno jako výhra v loterii, která je přidělena po dlouhodobém marném úsilí. Dobrá, někdo může říct, že byla krize. Dnes, v tzv. plné zaměstnanosti a „akutním nedostatku učitelů“ si učitel může přece mlsně vybírat, v jaké škole se uráčí nechat zaměstnat, ne? Samozřejmě, že ne.

Od května 2018 jsem poslal zhruba sedm set emailů v několika vlnách (květen, září, prosinec) s dotazem na místo učitele na jakýkoliv úvazek k doktorskému studiu didaktiky na většinu základních a středních škol v Moravskoslezském kraji a byl jsem nekompromisně odmítnut. Samozřejmě lze namítnout, že jsem nekvalifikovaný (dvě vysoké školy, dva jazyky na úrovni C1, desítky absolvovaných školení, publikační činnost atd.), avšak má zkušenost není osamocená.

Zcela identickou zkušenost můžu popsat u zhruba pětice svých kolegů mladých učitelů. Jeden, vysoce kvalifikovaný angličtinář, zoufale sháněl půl roku místo učitele. Když jej všude odmítli s argumenty, že nemůžou propustit učící důchodce, vzal si to osobně a ze školství nadobro odešel. V současnosti pracuje jako zástupce ředitele jedné korporace. U angličtinářů se nejedná o výjimku, psaly mi asi dvě další mladé kolegyně s certifikáty ze zahraničí, že odcházejí do soukromého sektoru, protože nechtějí učit na dohodu v soukromých jazykovkách a veřejné školství je odmítlo. Hodně těžce nesly to, že „jejich předměty“ učí na oněch školách tzv. „neaprobovaní“ důchodci. V současné praxi je zcela běžné, že předměty jako například občanská výchova učí tělocvikáři. Vždyť to občanské vzdělávání je jenom takové „povídání“, to zvládne každý, ne?

Reálný problém nedostatku učitelských míst se projevuje i v konkrétní pedagogické praxi. V rámci projektu „Nechte nás sakra učit dobře“ zveřejňuji na Facebookové stránce příběhy učitelů, kteří se snaží zavést metody moderní pedagogiky do školství a tvrdě narážejí na konzervativní autoritářské představy o vzdělávacím procesu. Tito inovativní učitelé mají často existenční strach o místo, a proto nejdou s vedením do konfliktu. V reakcích na někdy šokující zpovědi často odpovídali pohoršeně kolegové z Prahy, že „nechápou, proč to učitel neřešil“, případně „že měl napsat článek do novin“, anebo „že měl ze školy odejít a jít jinam“ bez porozumění perspektivy nedostatku volných učitelských míst v regionech. Řada učitelů, pokoušejících se učit inovativně, se proto raději z obavy o ztrátu zaměstnání rozhodla rezignovat a namísto aktivizujících metod prostě dětem do sešitu diktovat tu učebnici.

Je mi jasné, že konkrétní zkušenosti učitelů nemůžou hrát roli přesvědčivého argumentu, a proto jsem se začal shánět po průkazných empirických statistikách MŠMT, které by dokazovaly nedostatek učitelských míst. S údivem jsem zjistil, že jediné šetření pochází z roku 2015, ono šetření však analyzuje pouze počet „nekvalifikovaných učitelů“ či nedostatek učitelů určité „specializace“ (angličtina, matematika, fyzika, informatika), což přiznává i Plaga v důvodové zprávě k novele zákona.

Problém je v tom, že neexistuje žádná korelace mezi množstvím „nekvalifikovaných učitelů“ či “učitelů bez specializace“ a obecným nedostatkem učitelů ve školském systému. Tu angličtinu prostě v současnosti můžou učit důchodkyně ruštinářky a mladý nadšený angličtinář na úřadu práce si může procvičit trpělivost, než přejde do soukromého sektoru. Neexistuje totiž žádný systém či registr uchazečů o práci učitele, který by umožnil, že by kvalifikovaný mladý občankář nahradil tělocvikáře „povídajícího si s dětmi o občanství“.

Argumentace tímto šetřením je tedy zcela zcestná – je to asi jako bychom chtěli podpořit vykácení lesa studií o rybnících.  Žádný jiný výzkum, který by dokládal onen „nedostatek učitelů“ jsem nenašel a podle mého názoru ani neexistuje. Ministerstvo se tedy chystá zasahovat do školského zákona bez relevantních dat. Existuje nějaká možnost, jak relevantní data získat?

Domnívám se, že naprosto vypovídajícím faktem je analýza otevřených dat „poptávky po učitelských místech“ , kterou lze zrealizovat prozkoumáním pracovních nabídek na Úřadech práce a významných serverů zprostředkujících zaměstnání jako je Prace.cz a Jobs.cz. Nemám samozřejmě možnosti a zdroje ministerských úředníků, avšak při letmém pátrání ve veřejných databázích se objeví zajímavé statistiky. Například v Ostravě, podle veřejných dat Úřadu práce bylo ke dni 2.3.2018 skrze vyhledávací formulář v oblasti „výchova a vzdělávání“ nabízeno třicet pět pracovních míst, z nichž je pouhých sedm nabízeno pro druhý stupeň ZŠ a střední školy (tedy oblasti, ve kterých se má dle novely uvolnit podmínky pro kvalifikovanost pedagoga). Prace.cz pro celý Moravskoslezský kraj v oblasti vzdělávání nabízejí celkem 92 nabídek, z nichž je pouhých 11 (!) poptávka po učitelích druhého stupně a střední školy. Pro samotnou Ostravu to dělá pouze 4 (!) poptávky.

Když se podíváme na počet základních (103) a středních škol (49) jenom pro úzkou oblast Ostrava-město, vidíme absolutně šokující nepoměr. Jak je možné, že školy v situaci celostátní kalamity nedostatku učitelů ony učitele nepoptávají? V březnu je přece nejvyšší čas vytvářet úvazky na záři!

V zásadě existují dvě možností. Buď zoufalé ředitelé škol, shánějící jakéhokoliv učitele, jednoduše nenapadne informovat Úřad práce či využít webové platformy a nedostatkové učitele místo toho lákají žalostnými lkavými zpěvy v ředitelnách. Anebo je onen celkový nedostatek učitelů v ČR absolutním hoaxem zkonstruovaným na základě nějakého lobbistického tlaku (některých pražských ředitelů?)

Analogicky by samozřejmě šlo udělat důkladnou celorepublikovou analýzu, to by nicméně museli úředníci MŠMT umět s Googlem a projít nabídky zaměstnání v celé republice, případně napsat e-mail na Úřad práce. Lze se domyslet, že situace v Praze či Brně bude naprosto odlišná od situace ve zbytku republiky, protože výše životních nákladů a současný učitelský plat jsou v prudkém kontrastu a netřeba se divit nedostatku učitelů, když si z platu pomalu nezaplatí nájem.

Vyvozovat však ze specifické zkušenosti Prahy univerzální objektivní stav celé republiky je naprosto pošetilé. Lze si reálně představit situaci, kdy mladý kvalifikovaný učitel v Bruntále bude sedět na úřadě práce, protože učitelské místo zabere zemědělský inženýr, který je zrovna kamarád s ředitelem. Učitelé půjdou do korporátu a korporátnici budou učit? A to všechno protože v Praze jsou absurdní nájmy.

Celá ta problematika je samozřejmě komplexnější, lze se bavit o způsobech kvalifikace učitelů na pedagogických fakultách, které jsou kritizovány za nekvalitní „příliš akademickou“ přípravu mladých adeptů učitelství, lze diskutovat o vztahu mezi „aprobací“ nabízenou a vyžadovanou vysokými školami a učitelským místem v podmínkách 21. století, můžeme zvažovat problém stárnutí učitelské populace, lze přemýšlet o celkové rekonceptualizaci českého vzdělávání, aby nepřipomínalo onen panoptikální autoritářský skanzen.

Nic to však nemění na tom, že obecný nedostatek učitelů v ČR je čistokrevný nesmysl a že připravovaná novela umožňující učit na druhém stupni základních škol a na středních školách komukoliv s magisterským titulem je nepodloženým paskvilem, který do chaotické rakve českého školství zarazí další tlustý hřebík.