Nechte nás sakra učit dobře

Příběh jedenáctý – My na základce přece taky museli!

14. 3. 2019 / Jiří Karen

Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

Jako češtinář jsem na nové škole dostal na starost organizaci nechvalně proslulé recitační soutěže. V čem spočívala její pravidla? Žáci museli jeden po druhém před celou školou recitovat předem vybrané básně a pominu-li celkovou absurditu tohoto konceptu, soutěž spočívala spíše v memorování dlouhých básnických textů, než ve skutečném sdělení. Žáci měli z recitační soutěže noční můry, mnozí během ní pravidelně absentovali a ti zbylí se účasti snažili všemožně vyhnout.

Vytrénován nejen z pedagogických seminářů, ale i z nedávné dálkově studované nadstavby češtiny pro SŠ jsem o didaktice literatury něco věděl. Tohle má být proboha nějaký rozvoj čtenářské gramotnosti? Tímto způsobem si má žák vybudovat vztah k poezii? Pochopit intimní vztah mezi lyrickým textem a čtenářem formou ponižující exhibice?

Zašel jsem za paní ředitelkou s návrhem reorganizace soutěže. Proč by probůh musel recitovat úplně každý? I za cenu toho, že absolutně nebude rozumět nabiflovanému textu. Co kdybychom pro jednou udělali recitaci tak, že necháme recitovat dobrovolníky z řad literárních nadšenců a zbytek bude naopak jejich přednes hodnotit a dá jim zpětnou vazbu tak, aby mohli postoupit do oblastního kola recitační soutěže?

Paní ředitelka nebyla z návrhu nadšená, ale protože jsem měl do jisté míry na starost metodickou skupinu češtinářů, tento převrat mi odklepla. Žáci reagovali s jásotem a někteří až přehnaně líčili, jak „konečně přišel někdo, kdo nás zbavil těch šílených stresů a dal té soutěži smysl“. Soutěž proběhla podle nových pravidel, bez nervů, bez falešných omluvenek, bez trapných scén, kdy žák odbíhá uprostřed recitace z podia, protože zapomněl text. Porota i obecenstvo, všichni se aktivně zapojili do zpětné vazby, která proběhla formou kultivované diskuse. Pak ale přišel nový školní rok a s ním obrat směrem k frontálnějšímu přístupu, který se nevyhnul ani recitační soutěži.

„Karle, recitovat budou letos všichni. Rozumíte? VŠICHNI.“

„Ale paní ředitelko, já myslel, že loni jste z toho měla dobrý pocit…“

„Abych byla upřímná, neměla. Bylo to úplně o ničem.“

„Můžete být konkrétnější?“

„Prostě žák jednou za rok zvládne odrecitovat před obecenstvem báseň a hotovo. My jsme taky na základce museli recitovat. Proč vůbec o takové prkotině musíme diskutovat?! Všichni si odrecitují, než jste sem nastoupil, tak to fungovalo a já nevím, proč to měnit." 

Bylo jasné, že argumentovat nemá cenu. S těžkým srdcem jsem žákům oznámil, že letos se vracíme k původnímu modelu. Nastala panika. Žáci předem oznamovali, že ten den „onemocní“ a já jsem v tu chvíli nevěděl, jak celou věc vysvětlit. Zkoušel jsem sice namítat, že recitace textů před nastoupenou školou může trénovat stresové situace, že je to vlastně takový adrenalin, zejména pro ty, jimž čeština obecně moc nejde… ale bylo vidět, že vařím z vody, protože něco takového nemá žádnou oporu v RVP.

Pedagogická porada probíhala následovně:

„Paní ředitelko, já mám takový problém, žáci mi dávají k podpisu omluvenky, v nichž jejich rodiče žádají, aby se jejich dítě nemuselo účastnit recitační soutěže.“

Ve sborovně to zašumělo.

„No to si dělají prdel ne? Tak já taky nepůjdu zítra do práce. A maminka mi to podepíše,“ ozvala se jedna z konzervativnějších kolegyň preferující tužší školský režim a druhá jí hned sekundovala: „Já to říkala od začátku! Jednou se povolí uzda a začnou nám přerůstat přes hlavu. Bič na ně! A za to můžeš ty, Karle, s těmi tvými změnami, cos dělal loni.“

„Číst budou všichni. Osobně si zkontroluju, zda všichni dorazili. Chybějící mi doloží, že skutečně ze závažných důvodů nemohli být ve škole. A až dorazí, recitovat budou. Osobně si to k vám do hodin přijdu ověřit,“ uzavřela věc paní ředitelka.

Recitace proběhla dle mého očekávání. Účast byla mizerná, literární a didaktický přínos nulový. Nepočítám-li premianty, jejichž oslňující výkon se předpokládal, spousta žáků se uprostřed recitace pro ně nesrozumitelných textů zasekla, začala koktat, červenat se a učitelé se snažili napovídat první slabiku následujícího verše. Úplný Démosthenes v praxi. Jiní zase zvolili náhodnou přisprostlou dvouslokovou říkanku z internetu a následný literární rozbor byl spíše výsměchem.

A paní ředitelka? Byla spokojena. Žák recitoval, tím pádem úkol splnil. My na základce přece také recitovali.

Autor zveřejňuje přípběhy jiných učitelů na stránce Nechte nás sakra učit dobře.

 

0
Vytisknout
3218

Diskuse

Obsah vydání | 19. 3. 2019