Nechte nás sakra učit dobře

Nepleťte se do věcí, do kterých vám nic není. Třeba do brutální šikany ve škole...

22. 11. 2018 / Jiří Karen

Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

Z důvodu kritického nedostatku pracovních míst jsem vzal místo češtináře v sociálně vyloučené lokalitě v jednom menším městě. Už během nástupu mi bylo řečeno, že někteří žáci jsou lehce problémoví, tento eufemismus jsem však měl pochopit posléze. Žáci některých tříd byli takřka nezvladatelní, moje praxe byla klasickou ukázkou inkluze po česku – dáme do jedné třídy žáky nadané, průměrné, i ty absolutně podprůměrné, kteří se skoro ani nepodepíšou a během hodiny prudce běhají po třídě a dělají nepořádek. To celé bez jediné podpory ze strany asistentů či jiných podpůrných opatření.

Jádro problému jsem však spatřoval ve vedení školy. Pan ředitel, zjevně sužován depresí, odmítal problémy řešit a jakékoli výchovné problémy žáků se snažil odsouvat do pozadí. V praxi to vypadalo tak, že žák mohl beztrestně verbálně či fyzicky napadat jiné žáky a teoreticky i učitele s vědomím, že vedení školy nechce riskovat konflikt s rodiči či jinou institucí a problém zamete pod koberec. Chyběla zkrátka jasná vize, komunikace směrem k učitelům i rodičům a především profesionalita.

Coby nový učitel jsem získal pozornost některých žáků a záhy po nástupu se mi někteří svěřili s brutální šikanou, která je ve škole již dlouhodobě rozšířená. Zjistil jsem například, že jedné žačce pravidelně vysypávají starší děvčata na WC obsah odpadkového koše na hlavu. Řešil jsem tento problém s třídní dotyčné dívky a bylo mi řečeno, že to není tak, jak si myslím, že se děvčata „škádlí navzájem“. Poté mě vyhledala sama oběť a v kabinetě se mi svěřila se všemi příkořími, kterým je ve škole vystavována, přičemž mě prosila o pomoc. Ještě dříve, než jsem přišel na vhodné řešení, si mě zavolal ředitel do své kanceláře:

„Pane kolego, co to mělo znamenat?“

„Co myslíte?“

„Vzal jste si Katku do kabinetu. Sám. Beze svědků. Uvědomujete si, co děláte?“

„Nevím, kam míříte, ta žačka se mi potřebovala svěřit se šikanou.“

„Co když řekne, že jste ji chtěl znásilnit? Jak se obhájíte, když jste tam neměl žádné svědky, co?“

„Ale ona potřebovala soukromí, je šikanována…“

„Ne, na naší škole žádná šikana není. A vy se do toho nepleťte. Tohle je záležitost třídní učitelky, ne vaše.“

„Ale třídní ji prý nechce vyslechnout…“

„Pane kolego, vy jste mi nerozuměl? Nepleťte se do věcí, po kterých vám nic není. Odchod.“

Problémy podobného charakteru začaly narůstat a já se s panem ředitelem ještě ve zkušební době rozloučil. Po nějaké době jsem narazil na jméno oné dívky v rámci policejního pátrání. Dodnes je nezvěstná. Dodnes si říkám, zda jsem mohl udělat víc.

Autor je učitel a dlouhodobě upozorňuje na absurdity v českém školství. Publikuje příběhy jiných učitelů (archiv).

0
Vytisknout
6227

Diskuse

Obsah vydání | 27. 11. 2018