Multikulturalismus a antiosvícenství

11. 3. 2019

Proislamismus a antisionismus dnešní levice odvozují svůj původ od francouzských kolonialistů, kteří nenáviděli židy a změnili Alžírsko v reakcionářskou antiutopii, napsal Marc Weitzmann.

Od dobytí Alžírska v roce 1830 byla Francie konfrontována s hlubokou krizí pochybování o sobě samé. Se vzestupem průmyslového kapitalismu se zdálo, že vlna patriotických válek revoluční Francie a napoleonského dobývání, kdy se země domnívala, že šíří univerzální myšlenky svobody a rovnosti, skončila v zahořklosti a průměrnosti. Napoleonova sebejistota z doby expedičního tažení do Egypta byla dávno pryč. Hodnota osvícenství, které země po tak dlouhou dobu prosazovala, byla zpochybněna. Zuřila vnitřní válka a Francie konfrontovaná s vlastní modernitou se zdála uvězněna mezi dvěma periodami a dvěma vizemi sebe samotné.

V Paříži došlo k obnově království. Avšak král Karel X. váhal mezi porevolučním dědictvím liberalismu s nemožným návratem do minulosti. Pařížské salóny byly postiženy duchy Teroru a Revoluce a fantaziemi o modré krvi. Každý byl posedlý čistotou rodokmenu. Byl to čas, kdy se Balzakovy romány staly nesmrtelnými kvůli postavám Rastignaků a Rubemprésů - kvůli ambicím nových zbohatlíků snících o obnově "čisté" aristokracie, zatímco si vyměňovali přízeň ve šmajchlkabinetech a připojovali pošlechťující přípony ke jménům, aby vymazali vlastní plebejskou "nečistotu". Kultura salónů nechtěně parodovala dvorskou kulturu starého režimu: Kultura korupce přehrávaná ve jménu ideálů, jež Baudelaire brzy nazve satanismem lehkého srdce (satanisme badin).

Protože jejich emancipace v roce 1791 byla považována za první důsledek schválení Prohlášení práv člověka a občana - dalším bylo zrušení otroctví - židé byli považováni za jeden z hlavních symbolů věku míšení plemen, nového bohatství a života ve městech. Sekulární židovský svět se zabydlel v evropských městech a a k malé potěše evropských královských rodů ztělesňoval liberalismus. Abdikace Karla X. a následný exil po nepokojích v roce 1830 jen přispěly k celkovému zmatení.

Právě v těchto souvislostech došlo k dobytí Alžírska. Aby byla znova nalezena naděje a obnoveno pojetí univerzalismu, liberální filozofové a politici začali vyzývat k budování nového francouzského impéria, které by nahradilo to Napoleonovo. Jeden z otců zakladatelů liberalismu, Tocqueville, tomuto úsilí určil tón, když v roce 1841, jedenáct let poté, co do Alžírska vstoupila francouzská armáda, a šest let před anexí, napsal: "Nemyslím, že by Francie mohla vážně uvažovat o opuštění Alžírska. Dezerce by v očích světa vyvolala dojem, že došlo k nepochybnému oznámení úpadku. Pokud by Francie před takovou akcí ustoupila... vypadalo by to, jako že podléhá vlastní bezmocnosti." Další důvod pro kolonizaci Alžírska zmíněný Tocquevillem představovalo přinesení osvícenství "neznalým rasám" obývajícím Afriku. Po větší část koloniální éry to byl tento argument pro kolonizaci, který používal progresívní tábor. Victor Hugo, autor Bídníků, dával přednost kolonizaci ve jménu Prohlášení práv člověka a občana.

Naproti tomu reakčním táborem byly zprávy o dobytí Alžírska přijaty podrážděně. Pro nostalgiky po modré krvi impérium znamenalo zvládání nové, barbarské populace a především vzkříšení nebezpečných myšlenek jako univerzalismus. Probíhající obnovu starého režimu to mohlo leda ohrozit a posloužit zastáncům nové globální éry. Jak v Národním shromáždění prohlásil skandalizovaný baron Jean-Jacques Baude, zástupce departmentu Loira: "Dobýváme Alžírsko ve prospěch židů!" Jinými slovy: Ku prospěchu míšení ras a globálních financí.

Ze stejného důvodu byly nejhorší masakry spáchané Francouzi během dobývání vinou vysoce postavených důstojníků, kteří pohrdali osvícenstvím a nevěřili v kolonizaci, za niž bojovali, jako byl například válečný zločinec generál Thomas-Robert Bugeaud, který vydal vojákům rozkaz, aby buď každý rok spálili Arabům úrodu, nebo je všechny vyvraždili. Jeden z jeho důstojníků, Jacques Leroy de Saint-Arnaud, vykuřoval jeskyně, v nichž se ukrývali muslimští civilisté, a zabil udušením tisíce mužů, žen a dětí. Avšak žádný z těchto mužů nebyl nakloněn kolonizaci Alžírska, "nákladné državy, které by se měl náš národ s radostí zbavit," jak prohlásil Bugeaud v Národním shromáždění.

Ve mnoha částech koloniální správy vedly tyto neshody v následujících letech ke vzniku podivné mentality. Větší část muslimských funkcionářů, která nepřijala západní osvícenství, začala být ve francouzských reakcionářských a utopických kruzích považována za řešení krize moderní doby.

Několik úředníků vznikající koloniální správy se tedy začalo vážně zajímat o muslimské tradice - což může být považováno za předehru k dnešnímu multikulturalismu. Je však důležité zasadit to do historického kontextu. Pro tyto Francouze byl multikulturalismus obrácením kosmopolitismu naruby: Jinak řečeno, politikou identity. Vesměs to byly protimoderní prvky muslimských tradic, které tak oslovovaly vysoce postavené úředníky. Mnozí například využili islámského zákona, aby se oženili s mladými arabskými dívkami, často nezletilými, jen aby je po pár měsících v souladu s muslimskou praxí a s požehnáním místních imámů zapudili.

V pařížských salónech posedlých fantazií o modré krvi byl rasismus pravidlem. "Páchne, černoch, otevřete okno!" - tak zní věta připisovaná jedné z velkých hvězd doby, mademoiselle Marsové, po návštěvě v obývacím pokoji Alexandra Dumase, který byl z jedné čtvrtiny černoch. Ohromné Dumasovo ego, arogance a talent mu nicméně umožnily překročit předsudky a stát se nejpopulárnějším spisovatelem doby.

Zvláštní poradce císaře Napoleona III. pro "orientální záležitosti" Thomas-Ismayl Urban měl podobný problém, ale "řešil" jej odlišně. Konvertoval k islámu v roce 1833, během cesty do Egypta s příslušníky sekty saint-simonistů, s níž do té doby sympatizoval. Jak hlásal jeho idol Pere Enfantin, hledal tu "mesiášskou ženu", aby se s ní oženil podle vlastní mystické vize. (Zdá se, že sám Enfantin byl místo toho spatřen, jak vymetá všechny bordely Horního Egypta, než byl vykázán ze země.) Urbain se zamiloval do muslimské kultury, naučil se arabsky, nechal se v Egyptě obřezat - což vypovídá o jeho odhodlání, vzhledem k tomu, že zřejmě nebyla k dispozici anestézie - a přijal jméno Ismayl.

O tři roky později, zpátky v Paříži, Thomas-Ismayl přijal místo tlumočníka v Alžírsku, kde začal pracovat pro válečného zločince generála Bugeauda. Tehdy začal hovořit o arabských muslimech jako o "mém lidu" a snít o spojení muslimské společnosti Severní Afriky s francouzskou civilizací zprostředkované vlastním údajným mesiášským posláním.

Tři měsíce poté se jeho prvním "proroctvím", které mělo spojit alžírské muslimy a Francouze, stal protižidovský pamflet zveřejněný v Journal des débats. Alžírští židé, kteří v době osmanské nadvlády čelili diskriminaci, Měli sklon vítat příchod Francouzů. Koloniální správa zase spoléhala na židovské kupce, pokud jde o každodenní potřeby potravy a vybavení. Přesně to se Urbainovi nelíbilo.

Je klíčové všimnout si, že navzdory zdání Urbainův antisemitský výlev není výsledkem konverze k islámu. Je to produkt toho, jakým Francouzem byl.

Jak jsme viděli, pro reakcionářský tábor byli židé symbolem degradované moderní doby. Takže pokud existuje nějaká souvislost mezi Urbainovým antisemitismem a konverzí k islámu, je to tahle: Protože židé byli považováni za vtělení modernity, Urbain byl stejně jako řada jeho současníků antisemitou. především jeho znechucení modernou usnadnilo cestu k islámu. Zda alžírští muslimové skutečně pohrdali židy, jak tvrdil, zde není důležité. Na čem záleží je, že Urbain stejně Bugeaud to takto vnímal. A tato percepce jej vedla ke snaze usilovat o alianci s muslimy, aby zachránil Západ před nihilistickým materialismem.

Konverze k islámu pomohla Urbainovi vyrovnat se jak se svým černošským původem, tak s překážkami ohledně výhodného manželství, které z něj vyplývaly. Oženil se tedy s muslimkou - Djeyhmounou Bent Messaoud Ez Zebeiriovou ve věku 12 let. V roce 1840 je oddal imám, se souhlasem dívčina otce.

Tyto podivné tradice francouzského reakcionářství zřejmě vyvrcholily v 60. letech 19. století, kdy se Urbain stal zvláštním poradcem Napoleona III pro orientální záležitosti. Jako jeden z lídrů "arabofilní lobby" navrhl zákon o "muslimském osobním postavení", který přinesl nezamýšlené důsledky v podobě vytvoření systému kvaziapartheidu upírajícího muslimům veškerá práva.

Urbain byl proti francouzským kolonistům a integrační politice, která, jak se obával, by mohla zničit muslimské zvyky a spiritualitu. Ty podle jeho názoru uchránily Alžírsko - a nakonec zachrání také Francii - před západním nihilismem a dekadencí. Není přehnané říci, že tato teorie o více jak století předběhla to, čemu dnes říkáme "politika identity". Název, který vynalezl sám Urbain, zněl l´associationisme - barbarismus i z pohledu francouzštiny, který měl označovat jediný harmonický způsob, jak řídit impérium a vyhnout se zkažení univerzalismem. Předpokládal vznik dvou oddělených společností, které žijí bok po boku pod stejnou správou, ale bez míšení. Pokrok nemůže mít stejnou formu pro Araba a pro Francouze, pro muslima a křesťana.

Pro Urbaina i konzervativní imámy problém spočíval v tom, že dovolit muslimům, aby se stali občany a těšili se rozšířeným občanským právům znamenalo, že by se museli řídit Občanským zákoníkem Napoleona I. z roku 1808, který definoval pravidla občanství ve Francii. Prakticky vzato to znamenalo vzdát se tradic jako polygamie, zapuzování manželek a otroctví, které byly pro vyšší muslimské vrstvy výhodné. Na druhé straně osobní status muslima navržený Urbainem by umožnil ve zmíněných tradicích pokračovat, ačkoliv za cenu, která by se nejvíc dotkla muslimských nižších tříd. Takže byl zaveden muslimský status.

Tento systém diskriminující nižší vrstvy muslimského obyvatelstva v Alžírsku ve jménu islámu ovlivňoval francouzský imperialismus až do rozpadu impéria. Stal se základem kvazineviditelnosti migrantů, když začali cestovat do metropole. Až do roku 1947, kdy de Gaulle schválil zákon o reformě muslimského statusu a dal muslimům právo volit v místních volbách, nesměly muslimské ženy volit.

Netvrdím, že zájem o islám nezbytně vede k politice identity a apartheidu, ani že Urbain a jemu podobní se mýlili, když poukazovali na dilemata moderní krize. Zatímco však část muslimských funkcionářů od první Napoleonovy expedice v Egyptě usilovala o "islámské osvícenství" založené na dialogu se Západem, většina se prostě pohodlně ukryla do konzervativního názoru. A lidé jako Urbain snažící se uniknout ze Západu a plni nadšení z konverze měli přirozený sklon přiklonit se právě k nim.

Podobný názor jako Urbain hlásal článek nacistického propagandisty Johanna von Leerse z roku 1942 "Judaismus a islám jako protiklady" publikovaný v časopise Judenfrage. Von Leers vysvětloval, že nadřazenost islámu spočívá v tom, že v muslimském světě jsou židé opovrhováni a nuceni žít v ghettech (mellah). "Kdyby zbytek světa přijal podobnou politiku, neměli bychom židovskou otázku." V polovině 50. let nalezl von Leers útočiště v Káhiře, kde jej socialistický lídr Násir pověřil protižidovskými aktivitami. Tak jako Urbain, i von Leers konvertoval k islámu a přijal jméno Omar Amin. Pod tímto jménem napomáhal vyhnání židů z Egypta v roce 1956, než byl jmenován do čela Institutu pro studium sionismu v Káhiře. Zde začal recyklovat nacistickou antisemitskou propagandu v "antisionistický" narativ zaměřený na arabské masy. Jedním z "úspěchů" se stal překlad Protokolů siónských mudrců do arabštiny. Překladatelem byl Francouz, bývalý kolaborant s vichystickým režimem.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
5256

Diskuse

Obsah vydání | 13. 3. 2019