Švýcarské úřady odmítly americkou žádost o vydání Polańského do USA a zrušily jeho domácí vězení. Švýcarská ministryně spravedlnosti Widmer-Schlumpfová zdůraznila, že ho švýcarské úřady propouštějí, protože přijel do Švýcarska v dobré víře, a jeho vydáním by proto byly porušeny mezinárodní dohody. Zdůraznila, že Polański měl možnost cestovat do Švýcarska a Švýcarsko opouštět, jak se mu zachce, a že přijel do Švýcarska v dobré víře vyzvednout si tam cenu. Kdyby ho nyní Švýcarsko deportovalo do USA, argumentovala ministryně, bylo by to porušením švýcarských ideálů "pravdy a důvěryhodnosti".

Šestasedmdesátiletý Polański poprvé za posledních 10 měsíců měl možnost vyjít ze zahrady u svého domu do vnějšího světa, poté, co švýcarské úřady rozhodly, že nebude deportován k soudu do USA, aby se tam zodpovídal ze sexuálních trestných činů. Tím, jak se zdá, končí 33 let dlouhá Polańského soudní odyssea.

Británie byla zavlečena do války proti Iráku na základě "lží", nepodloženého strašení a úmyslného přehánění, konstatoval bývalý britský diplomat Carne Ross při Chilcotově vyšetřování britského podílu na invazi do Iráku r. 2003. Carne Ross zdůraznil, že podle jeho názoru Británie a USA nezastávaly soukromě názor před invazí v březnu 2003, že irácké zbraně hromadného ničení jsou podstatnou hrozbou. Ross zdůraznil, že neexistovaly žádné "podstatné výzvědné informace", že by měl Saddám Husajn zbraně hromadného ničení. Saddáma bylo možno zvládnout prostřednictvím sankcí. Ross odsoudil skutečnost, že USA a Británie nezmrazily Saddámovy bankovní účty v Jordánsku.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Vážné chyby při výzvědné práci a plánování vedly ke katastrofálnímu izraelskému vojenskému útoku na flotilu lodí, která se pokusila prorazit blokádu Gazy, při níž zahynulo devět aktivistů. To je závěr prvního oficiálního izraelského vyšetřování, které bylo ukončeno v pondělí.

Výsledkem parlamentních voleb se konečně stalo něco pozitivního. K „moci“ se ne absolutní většinou a rozhodně ne vítězně, dostaly politické subjekty, které dokázaly vytvořit parlamentní většinu 118 hlasů. Nejedná se o žádný nezákonný komplot proti někomu. Prostě došlo k racionálnímu spojení zájmů lidí, jejichž početní převaha v parlamentu a touha po moci byla jednoznačnější než reálné postavení současné tzv. parlamentní opozice, kde se o žádném programovém a ideovém propojení nedá hovořit.

Na podzim loňského roku jsem přijal nabídku Miloše Zemana a spolu s ex-poslancem z ČSSD ing. Petrem Šulákem ze Vsetína jsme ustavili na Zlínsku dvě místní organizace budoucí Strany práv občanů. Pro tuto svoji osobní angažovanost se vyjadřuji i k současnému stavu v uvedené straně.

An English version of this article is in

"Francie v současnosti není válečnický národ. Máme odstrašující sílu, ta ale není určena k útoku proti nikomu..."

Dne 1. října 2009 vstoupila do služby u francouzského letectva řízená střela ASMP-A nesoucí jadernou hlavicí a v letošním roce má francouzské námořnictvo obdržet první nové ponorkové balistické rakety M51. Obě zbraně představují nejnovější generaci nukleárních odstrašujících prostředků, které symbolizují a zároveň garantují velmocenské postavení Francie a její snahu realizovat samostatnou zahraniční a bezpečnostní politiku.

Francie je jednou z trojice členských zemí NATO, které disponují jadernými zbraněmi. Vedle balistických raket na ponorkách má k dispozici i letecké střely s nukleárními hlavicemi a ještě v 90. letech vlastnila také pozemní rakety středního doletu a mobilní operačně-taktické střely. Vývoj francouzských nukleárních zbraní a jejich nosičů představuje zajímavou kapitolu dějin, která těsně souvisí s přesuny moci mezi velmocemi a supervelmocemi za studené války, v níž hrálo úlohu nejen soupeření dvou hlavních geopolitických bloků, ale i vztahy v rámci Evropy. Francie ale přikládá svým jaderným zbraním významnou roli také v dnešním neklidném světě a nijak netají své odhodlání je v krizové situaci nasadit.

článek vyšel jako pokračování seriálu autorů o balistických raketách v odborném měsíčníku o vojenské technice ATM 01/2010

Na filmovém festivalu v Karlových Varech se novinářům a lidem z filmového průmyslu zadarmo rozdávalo zvláštní "anglické" vydání časopisu Film a doba. Šlo o neuvěřitelné fiasko - časopis je totiž vytištěn v jakémsi jazyce, který angličtinu připomíná jen dost vzdáleně.

Píšu o tom proto, že považuju za další z mnoha, velmi znepokojujících, důkazů, jak nesmírně obtížné je - dvacet let po pádu komunismu - pro interní český kulturní diskurs proniknout do vnějšího světa. (Přitom anglické stránky Festivalového deníku vycházejícího péčí deníku Právo v Karlových Varech jsou po jazykové stránce naprosto perfektní - ty stránky ovšem píší a redigují většinou rodilí angličtí mluvčí.)

Po letošních květnových volbách nezbývá než být realisty a opustit definitivně Peroutkův sebeklam o tom, že je-li politický život pln zmatku, stáhne se jasný názor na věci do neorganizovaného veřejného mínění, shrnuje Václav Bělohradský ve své analýze Pět poučení z květnových voleb. Vypočítává v nich proč čeští voliči volili blbě, když se nechali nachytat drsnou propagandou antisociální pravicové lůzy. Ne že by jeho argumenty neměly hlavu a patu. Je to však houževnaté ulpívání v myšlenkových kategoriích pravice a levice, což jeho analýzu činí předvídatelnou, schematickou a neuspokojivou.

Pravicovost a levicovost jsou jednoduché kategorie, které nahradily dificilnější vzorce myšlení nejen v Česku, ale do jisté míry v celé Evropě a Americe. Ještě před nedávnem se hodnotové orientace a s nimi i politické strany v tradici Francouzské revoluce rozlišovaly na sociální, liberální a konzervativní. Novodobá česká historie by mohla naznačit, že jiným relevantním kritériem je bez ohledu na obsah autoritativnost či demokratičnost formy. A i samotné dělení na pravici a levici je při bližším ohledání poněkud komplexnější matérií, než rozhodnutí, kterému fotbalovému klubu budu fandit.

Přemysl Janýr kriticky zhodnotil článek Václava Bělohradského v Právu analyzující výsledky voleb. (Janýr ovšem odkazuje na výrazně krácenou verzi; kompletní Bělohradského text je k dispozici například ZDE.)

Nemohu než souhlasit s Janýrovou námitkou, že vtěsnávat vše do dvojhodnotového pravolevého dělení - zejména ovšem tam, kde jde spíše o demonstrativní přihlášení se k "církvi pravé" než o reálné rozdíly v politických programech - je vyloženě nešťastné. Názornou ukázkou nepoužitelnosti podobného filtru je ale koneckonců i sám Bělohradský, z jehož "modrého období" nám zůstala například kniha Kapitalismus a občanské ctnosti či spoluatorství někdejšího politického programu ODS.

Právě proto se domnívám, že podsouvat zrovna Bělohradskému zaslepenost pravolevým dělením je mimořádně nevěrohodné.

Je to tedy skutečně paradox: Symbol odporu proti kapitalismu si na sebe vzdal oblečení od firmy, která je jedním z nejvýznamnějších symbolů neoliberálního kapitalismu. Fidel Castro se právě stal chodící reklamou pro firmu Nike. Právě zveřejněný obrázek nemocného diktátora v bundě od Nike se dostal k stovkám milionů lidí.

Mám pocit, že John Wells úspěšně přesvědčoval o nesmyslech nejen účastníky karlovarského festivalu, ale i sám sebe, píše Jiří Drašnar. Věřím tomu, že ho distributoři nutí k natočení ještě šťastnějšího konce, ale ostatní, co říká, je dost průhledná racionalizace. Horor ten film může být, jak správně už někdo podotknul, pro manažery nad padesát, kteří zatím mají práci a děsí se zítřka, ale silně pochybuji, že by se nějaký Američan dojal faktem, že nějaký manažer s platem 160 000 dolarů ročně musí prodat svůj barák nebo svého Porsche.

V minulých dnech jsem v Britských listech recenzoval nový americký celovečerní film Manažeři (The Company Men) od známého televizního producenta Johna Wellse, který vytvořil seriály ER (Pohotovost) a West Wing (Západní křídlo). Psal jsem, že film zajímavě svědčí o průběhu hospodářské krize v USA a jejím dopadu na nejbohatší kravaťáky, avšak že film trpí tzv. "hollywoodskou křivkou", protože v něm nakonec musí všechno dobře dopadnout, američtí obchodníci, propuštění z práce, se většinou zachrání svou vlastní energií. Zmínil jsem se i o tom, že při diskusi po promítání filmu The Company Men jsem se Johna Wellse zeptal, zda byl sentimentální závěr filmu komerční nutností. V poslední den festivalu v Karlových Varech v sobotu dne 10. července se John Wells vrátil zajímavým způsobem k mé otázce v rozhovoru ve festivalovém deníku:

KD│ Snad nejzajímavější reakce na diskusi o masových hnutích (ZDE, ZDE a ZDE) trvaly na tom, že jediná alternativa, a to buď k abstraktnímu masovému hnutí, nebo k některému konkrétnímu hnutí, je porážka a zoufalství. To je zvláštní logika, protože masová hnutí jsou stěží jediným nástrojem, který máme po ruce; mám podezření, že část toho, co pohání toto naléhání, tvoří stádní smýšlení našeho druhu - jsme přece společenští savci se z větší části stejnými vrozenými návyky kolektivního jednání, jaké najdete u kteréhokoliv z méně osamělých obratlovců.

Sledovat politické křepčení kolem propadlého tunelu Blanka je skutečně velmi poučné. Především jde o to, jak se k této díře staví politici pražské radnice. Je celkem lhostejné, jestli to jsou prvotní odpůrci nebo zastánci tunelu, jsou u vesla nebo v opozici. Jde o to, jak jsou společně přesvědčení o tom, že je třeba najít viníka, protože tam někde prostě musí být, a zároveň o tom, že lze dosáhnout jakési absolutní bezpečnosti, tedy stavu, kdy se nemůže opravdu nic stát, stavu, kdy se prostě nemůže tunel ražený v takto složitých podmínkách staré zástavby propadnout. Cítí se k tomu povoláni a jenom to, že jejich hlas, trestní oznámení a jiná udání nejsou vyslyšena, vede v jejich očích nutně k dalšímu „propadáku.“ Je to nejen panská pýcha, ale i hluboký omyl.

Analogon 60/I 2010. Periferie. 143 stran + 8 stran kuléru. Vydalo Sdružení Analogonu, www.analogon.cz.

Poté, co vnitrozemská Česká republika – podobně jako kdysi horthyovské Maďarsko – podlehla kouzlu „admirála“, dostalo toto očividné překompenzování centrální téma jubilejního čísla Analogonu možná někam jinam, než editoři původně zamýšleli. Jestliže Jindřich Štreit vyslovuje domněnku, že Pražáci se i té vlastní české venkovské periferie trochu bojí, protože nechtějí být konfrontováni s ničím odlišným, narýsoval tím nevědomky jasnou dělící linii. Zatímco autoři Analogonu periferii výslovně tematizují a zkoumají, přístup dominantní části veřejnosti k tomuto ožehavému tématu by se dal patrně shrnout slovním spojením „kompenzační fascinace pseudoimperiální monumentalitou“.

První stupeň, druhý stupeň, starosta se mračí, voda hučí, hasiči přečerpávají a chlapi vynášejí věci, co plavaly v obýváku. Letos už to proběhlo zas. Přišel čas sestavit příručku Jak vyhrát nad povodní. Instrukce zní následovně.

29. června 2010 jsem zde, na stránkách BL v článku „Nečas má zatím mé sympatie“ vyjádřil poněkud euforicky, že Petr Nečas má zatím mé sympatie. Také jsem podotknul, že „zatím“ a jen „určité“! Pro toto hodnocení jsem vycházel více méně z jeho osobně morálních vlastností, kterými se presentoval při kandidatuře na předsedu vlády, resp. těsně po svém jmenování do této funkce. Plusové a tedy pro mne sympatické body si u mne získal svým sdělením, kterým se dost výrazně lišil od svých předchůdců, což zas nebývá v našich končinách běžné. Domníval jsem se tedy, že Nečas svými osobními přístupy deklaruje svůj charakter, kterým bude i vládnout.

Předpokládaný předseda vlády Petr Nečas projevil v rozhovoru pro sobotní Právo naději, že lidé opatření kabinetu přes nepopulární kroky pochopí.

Velmi záleží na tom, zda se Obamovi podaří změnit roli Ameriky ve světě a zda se Evropská unie bude dále sjednocovat, nebo zda půjde opačným směrem. Velmi záleží od toho, jestli podivuhodný rozvoj Číny bude dále trvat s tou samou dynamikou. A zda Indii, Indonésii, Brazílii se podaří opakování čínského zázraku. To vše samozřejmě nevíme. Ale to vše je pravděpodobné. Jsme na počátku jakési nové éry.

Rozhovor Jacka Żakowského se Zbigniewem Brzezińskim pro varšavský týdeník Polityka 30. června 2010. O tom, zda vznikne Euroamerika, co dál s Ruskem, s Blízkým východem a jaké jsou v tom polské zájmy.

JR │ Vztahy mezi hospodářstvím a politikou budou úplně jiné, než jaké jsme znali posledních 200 let, Čína není demokracie a ani  nemá takové aspirace, vládnoucí třída chce stát chránit před silami, které vedou k demokracii - říká v rozhovoru pro varšavský týdeník Polityka ekonomický komentátor deniku Times Anatole Kaletský.

JU│ Pod tímto titulkem se Alexandr Chramčichin, známý ruský specialista na vojenskou problematiku, zabývá v Izvestijích problémy protiraketové obrany (označované zkratkou "PRO"). Uvádí, že v minulém roce se USA vzdaly plánů na rozmístění systémů strategické protiraketové obrany v Polsku a České republice. Dnes se rozvíjejí plány na rozmístění „omezené“ PRO v Rumunsku a Bulharsku. Jejím útočným prostředkem se má stát pozemní varianta námořní antirakety „Standard SM-3“. Zatím však taková pozemní varianta této rakety neexistuje, ale její sestrojení zjevně není problémem. Předpokládá se, že v budoucnu by systém PRO pokrýval celou Evropu.

Dohoda o boji proti padělání, tzv. ACTA (Anti-Counterfeiting Trade Agreement) vyvolává již od začátku jejích příprav celosvětově kontroverzní reakce a celou řadu protestů. Poslední deváté kolo jednání o obsahu této dohody, které se konalo ve švýcarském Lucernu od 28. 6. do 1. 7. 2010, však proběhlo prozatím bez velkého ohlasu, zřejmě proto, že kromě stručných tiskových zpráv opakujících již známé informace z předchozích období nebyly zveřejněny žádné konkrétní výsledky jednání. Dohoda může ovlivnit způsob ochrany a užití práv k duševnímu vlastnictví včetně užívání internetu.

Dohoda ACTA by měla zajímat nás všechny, neboť se při pasivním přístupu můžeme ocitnout v situaci, že pouhé podezření na nelegální užití autorských práv nebo i nechtěné otevření webových stránek s nelegálním obsahem (víte, na co klikají vaše děti?) povede k odpojení od internetu celých domácností. A bez internetu si tak jako většina z nás neumím představit ani svou práci, ani soukromý život.

Zpráva Social Watch 2009. Lidé na prvním místě. Ekumenická akademie, Praha 2009. ISBN 978-80-904405-2-4

Velmi stručně řečeno, moderní koncept sociálních práv je nejpůvodněji idealizací a víceméně deklaratorní kodifikací praxe sociálního státu.

Jako takový je na praxi tohoto dvou- či třígeneračního projektu centra moderního světového systému silně vázán a ani po oddělení od mateřského těla s ním nelze libovolně samostatně nakládat.

< Iva Janžurová blahopřeje Juraji Herzovi k udělení karlovarské ceny za celoživotní filmové dílo, pátek 9.7.

Fotografie Emmy Čulíkové z letošního filmového festivalu v Karlových Varech jsou ve fotogalerii zde:

FOTOGALERIE MFF 2010

Fotografie Emmy Čulíkové z Karlových Varů z předchozích let jsou zde:

2009 - 1. část

2009 - 2. část

2008

2007

Celkem vzato jsou pokračování filmů málokdy tak dobrá jako původní film a často nestojí za nic. Nikita Michalkov se rozhodl natočit pokračování svého filmu z r. 1994 Znaveni sluncem, za který tehdy dostal Oskara. To pokračování je dalším důkazem, že by se autoři neměli z úspěšných filmů pokoušet vymačkávat další profit.

An English version of this article is in

Mother Theresa of Cats; Hitler à Hollywood a Another Sky

Letos jsme nebyli spokojeni s výběrem filmů. Je to tak sklíčený pocit, odcházet ze špatného filmu. Cítíte se tak prázdní a smutní, jestliže jste strávili posledních 100 minut sledováním filmu, který dává sotva nějaký smysl (pokud vůbec), nebo který vznikl podle hloupého, špatně rozpracovaného projektu.

Je smutné, že zmíněné tři filmy ve mě vyvolaly právě takové pocity.

An English version of this article is in

Na nedávné filmologické konferenci v Muensteru se kdosi vyjádřil, že karlovarský filmový festival je Eva Zaoralová a dodal, že není jisté, co se s festivalem stane, až ho tato dáma už nebude svou výjimečnou energií a inteligencí schopna dělat. Osobně jsem vždycky na Karlových Varech oceňoval neuvěřitelnou profesionalitu jeho dramaturgie. V českém kontextu, kdy akce bývají často druhořadé, se zdál karlovarský filmový festival právě neuvěřitelnou výjimkou, z hlediska dramaturgie ukázkou dokonalé profesionality. Prostě to vypadalo tak, že pracovníci karlovarského filmového festivalu dokáží během roku nashromáždit ty nejzajímavější filmy, které po světě za poslední rok vznikly, a v uceleně strukturovaném programu je prezentovat českému publiku.

Jaký je recept na napínavý film, plný napětí? Vrahové? Králové? Fatální ženy? Anebo jsou to dva meteorologové, rádio a spousta kopců v otevřené krajině? Zdá se, že je to toto druhé.

Ruský režisér Alexej Popogrebskij si zvolil pro svůj nejnovější film Jak jsem dopadl tohle léto (2010) neobvyklé téma – dva muže, kteří pracují na polární stanici na Čukotce v severovýchodním Rusku. To místo je tak vzdálené a je v takové pustině, že v ruském slangu slovo „čukča“ (ten, kdo v této oblasti žije) je osoba, která to nemá v hlavě úplně v pořádku.

Emma Čulík recenzovala předchozí Popogrebského film Prosté věci v Britských listech r. 2007 ZDE

Mám pocit, že letos nějak nefungoval v Karlových Varech předvýběr filmů do hlavní soutěže. Snažím se kromě českých filmů chodit především na snímky vybrané pro hlavní soutěž, protože jsem se domníval, že by snad měly být nejlepší. Letos to ale tak úplně neplatí. Jistě, mezi dvanácti soutěžními filmy se vyskytuje i několik dobrých (určitě to není český film Tři sezóny v pekle, poněkud nedotažený portrét Egona Bondyho ze čtyřicátých a padesátých let; ve filmu přitom vůbec není vysvětleno, kdo hlavní hrdina je, recenze tohoto filmu v BL ZDE). Zejména je velmi dobře napsaný a natočený francouzský film Sladké zlo, o patnáctileté dívce, která se vetře do rodiny postaršího soudce, který, jak později vyjde najevo, nespravedlivě odsoudil do vězení její matku, a o katastrofě, která z toho postupem času vznikne.

Jednou z věcí, které se dnes považují za žádoucí, je být mladý a módní. Nejlepší věk pro to je pětadvacet, kdy můžete nosit, co chcete, navštěvovat ty správné cool párty, kouřit jako komín a nestarat se o důsledky. Že jo.

An English version of this article is in

< Filip Remunda a Vít Klusák v Karlových Varech

Český sen Víta Klusáka a Filipa Remundy byl nezaostřený, zmatený, a hlavně byl do značné míry konstrukce. Autoři nevěděli, co chtějí říct, a vlastně nic co říct ani neměli, tak se pokusili zkonstruovat kontroverzní, fiktivní polopříběh. Uplynulo několik let a tvůrci vyzráli. A dostal se jim do rukou materiál, který se snad natáčel a stříhal úplně sám – pimprlovská komedie týkající se plánů prezidenta Bushe vybudovat prvky protiraketové obrany v České republice.

V květnu a v červnu 2010 přispělo finančně na Britské listy 1011 osob celkovou částkou 554 202.78 Kč. Příjem z reklamy byl 5000 Kč. Na kontě Britských listů v Raiffeisenbance jsme měli 30.6. 2010 částku 399 728.06 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní 1990 euro. Jsme plni uznání vůči čtenářům Britských listů, že na nedávno zveřejněnou prosbu o finanční podporu reagovali během několika týdnů darováním celkové částky více než půl milionu korun. Mnohokrát děkujeme a prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.