Konec německých iluzí o Číně

20. 9. 2023

Postoj Německa k Číně je důležitý. Nejen proto, že Německo je čtvrtou největší ekonomikou světa a je majákem stability a motorem růstu Evropy, ale také proto, že Německu na Číně záleží. Čínská vláda důsledně zdůrazňovala svůj respekt k německému průmyslu, chválila ochotu Německa investovat v Číně a chválila německou otevřenost vůči podnikání a politické obezřetnosti při jednání s čínským vedením. Zároveň je Německo mezi členskými státy EU jedinečné v hloubce svých ekonomických vazeb s Čínou a provázanosti svých předních průmyslových odvětví s čínským trhem.

Tato výjimečná role učinila z Německa masivního příjemce hospodářského rozvoje Číny. Zároveň ji však učinila zranitelnější vůči nové globální ekonomické realitě – v níž se geopolitika vrací s vervou a byznys už není jen byznys, ale je plný politického napětí. To, jak se lídři v Berlíně orientují v tomto novém prostředí, bude nejen definovat budoucnost německé prosperity, ale také formovat schopnost Evropské unie udržet si pozici globální ekonomické velmoci a regulační supervelmoci.

Německá strategie vůči Číně

V polovině července kancléř Olaf Scholz a jeho koaliční vláda zveřejnili vůbec první německou komplexní čínskou strategii, všestranné vládní stanovisko ke stavu německých vztahů s největším obchodním partnerem. Dokument je základem, který bude v nadcházejících měsících řídit tvorbu politik v Berlíně, od posílení kybernetické bezpečnosti a ochrany kritické infrastruktury až po průmyslovou politiku a budování nových globálních partnerství. To by nakonec mohlo vyústit v jednu z nejzásadnějších změn v německé zahraniční a hospodářské politice posledních několika desetiletí: Poslední rozloučení s "Wandel durch Händel" ("změna prostřednictvím obchodu").

Ve skutečnosti je samotný dokument již prvním ukazatelem tohoto posunu. Na rozdíl od jiných publikací tohoto druhu strategie testuje meze diplomatické prózy tím, že předkládá překvapivě jasný argument o tom, jaké Číně Německo čelí. Argument, že zásadně zpochybňuje německé zájmy a je mnohem těžší najít společnou řeč: "Čína se změnila a proto musíme změnit náš přístup, " říká.

Čínské vedení už roky prosazuje větší kontrolu nad trhem. To značně přispělo k tomu, že se Němci zbavili iluzí o tom, jak velkou obchodní příležitostí čínský trh ve skutečnosti je. Je stále zřejmější, že předpokládaná tržní očekávání pokračujícího vysokého růstu při zachování velkých tržních podílů, která poháněla velkou část německého nadšení z Číny, se již nebudou vyvíjet dřívějším lineárním směrem. Čínský koláč nejenže poroste mnohem pomalejším tempem, ale evropské společnosti si z něj ukořistí nepoměrně menší díl. Dokonce i v odvětvích, která představují největší německou hrdost, jako je automobilový průmysl, čínské elektromobily nyní agresivně zpochybňují teutonskou dominanci.

Německo je také testovacím případem. Cílem lídrů v Berlíně je výrazně snížit závislost Německa, udržet konkurenceschopnost průmyslu, dosáhnout uhlíkové neutrality, zlepšit digitalizaci a zaujmout jasnější postoj k čínským asertivním akcím doma i v zahraničí. A jejich cílem je udržet stabilní politické podmínky a udržet to, co propagují jako "konstruktivní vztah" s Pekingem, který umožňuje, aby většina nekontroverzních, technologicky nenáročných obchodů a mezilidských vztahů pokračovala nerušeně. Pokud Německo dokáže snížit riziko tímto způsobem, je pravděpodobné, že to dokáže celá Evropa. Pokud se však Německo stane předmětem čínské odvety, ostatní v Evropě i mimo ni si toho všimnou.

Změny v současné německé rétorice a politice nejsou motivovány horlivými revolucionáři, kteří chtějí přehodnotit průmyslový model země a naplnit obchodní vztahy vyššími morálními standardy. Ani je nepohánějí přesvědčení protekcionisté, milovníci dotací, re-shoreři a oddělovači. Scholzova vláda velmi jasně nastínila své motivace již v koaliční smlouvě – čínská strategie je logickým pokračováním. Je to defenzivní agenda evropské střední mocnosti orientované na status quo, která se potýká s měnícím se světem kolem sebe a neochotně se snaží přizpůsobit svůj přístup tak, aby ochránila své zájmy i to, co zbylo z jejího světového inovačního náskoku.

Snížení rizika, nikoli oddělení

Diskuse o rizicích a přínosech snižování rizik v Evropě by mohla naznačovat, že stávající systém je nezbytný pouze vylepšit. Výzvy, které před námi stojí, jsou však mnohem větší. Berlín chce omezit své asymetrické strategické závislosti; čínská vláda prohlásila, že jednou z jejích strategických priorit je posílení asymetrické závislosti na čínském trhu a na čínských výrobcích. Německý přístup ke snižování rizika je tedy v rozporu s přístupem Číny.

Snížení rizika mělo uklidnit mysl; měl sloužit jako méně zlověstně znějící bratříček oddělovacího monstra, které děsí německé podniky od té doby, co ho americké hlasy vložily do globální konverzace o Číně. Bude-li však Německo – a EU a další členské státy – brát snižování rizika vážně, bude mít tento proces dalekosáhlé důsledky. Bude vyžadovat nejen mnohem větší transparentnost napříč podnikatelským sektorem (který ani zdaleka nechce odhalovat svá zranitelná místa), ale také si vyžádá širokou společenskou diskusi o politických prioritách a žádoucí budoucnosti.

Pro německou vládu bude těžké najít správnou rovnováhu mezi velmi odlišnými soubory rizik, které Čína přímo či nepřímo představuje. A snížením jedné sady rizik a závislostí pravděpodobně vzrostou i další. Vláda bude například muset zvážit, zda by čínské elektromobily neměly být považovány za hrozbu pro německou konkurenceschopnost a zavést antisubvenční opatření, jak navrhuje předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová, i když to povede Peking k odvetným opatřením proti německým výrobcům v Číně. A to ani nezahrnuje otázku, zda čínské elektromobily nepředstavují obrovské riziko z hlediska kybernetické bezpečnosti a dohledu.

Němečtí politici navíc budou muset zvážit, zda by neměli snížit svou závislost na čínských produktech zelených technologií, protože to posiluje autonomii, je dobré pro německý průmysl a zabraňuje spoluúčasti na porušování lidských práv – i kdyby to mělo být za cenu dočasného zpomalení zelené transformace. Budou také vyžadovat slušný příběh, který by ospravedlnil vytržení čerstvě instalované čínské telekomunikační soupravy ze sítí 5G, aby se zvýšila bezpečnost kritické infrastruktury, zatímco Německo stále trpí problémy s vysokorychlostním připojením. Seznam by mohl pokračovat.

Žádná z těchto otázek není triviální ani nutně specifická pro Německo – vlády v celé Evropě se potýkají s podobnými výzvami a poskytují své vlastní odpovědi. Některé z nich jsou mnohem radikálnější než německé, jiné mnohem méně. V tomto smyslu má německá strategie pro Čínu pravdu, když zdůrazňuje odolnost a sílu doma: Pouze pokud Berlín uspěje doma při správné ekologické transformaci, posune digitalizaci vpřed a poskytne atraktivní podmínky pro inovace a průmysl, může se stát motorem růstu Evropy a poskytovatelem stability.

Zároveň však Německo najde seriózní podporu pro své preference založené na pravidlech pouze tehdy, bude-li brát v úvahu zájmy ostatních členských států EU a bude-li budovat proaktivnější agendu. Evropský impuls německé politiky vůči Číně zatím zůstává nedostatečně rozvinutý. Právě proto, že Německo může ztratit mnohem více než mnozí jiní, rozhodující činitelé napříč EU čekají, až se Berlín postaví do čela skutečně evropské odpovědi.

Zdroj v angličtině: ZDE