Íránsko-irácká válka skončila před jednadvaceti lety. V té době byla mainstreamovými americkými médii a učenci neuvěřitelným způsobem ignorována, a ve světle dvou superúspěšných blitzkriegových amerických vítězství nad Irákem, ve válkách z let 1991 a 2003, byla ignorována i pak. Přesto tahle krvavá "zapomenutá válka" zabila milion lidí a je plná zásadních taktických, strategických a logistických lekcí pro americké ozbrojené síly i další armády 21. století.

První poučení zní, že ministr obrany Rumsfeld a jeho tlupa intelektuálských poradců v Pentagonu se v době vlády Bushovy administrativy v letech 2001-2009 mýlili, když si představovali, že vizionářsky nové způsoby zaměřování, komunikace a řízení technicky vyspělých systémů činí přítomnost velkého počtu vojáků na bojišti překonanou.

V případě některých válek je to pravda: Americké ozbrojené síly sice potřebovaly všech 150 000 vojáků svých pozemních sil, aby v konvenčních pozemních operacích během vysoce úspěšného třítýdenního tažení v roce 2003 porazily Irák. Avšak tyto síly byly stále mnohem menší než celková masa mimořádně špatně vedených a koordinovaných iráckých sil.

Nicméně Rumsfeld rychle zjistil, že velké počty amerických vojáků - nebo ještě lépe policistů - by po válce zabránily rapidnímu upadnutí země do chaosu a pozoruhodně rychlému vzniku velkého sunnitského povstání, které na sebe již takřka šest let váže nepřiměřeně velkou část amerických ozbrojených sil.

Neokonzervativní intelektuálové obklopující Rumsfelda se také soustředili na fantastické představy o vítězství v každé válce prostřednictvím bleskových úderů, které nepřítele paralyzují a rychle ochromí. Avšak mnoho válek, pokud ne rovnou většina, nemůže být zredukováno na tyto bleskové, rychlé, prudké a "chirurgické" agresívní operace. Státy často musejí vybojovat protahující se defenzívní tažení.

Svět 21. století se vyznačuje pokračujícím globálním růstem populace - ta nyní dosáhla počtu 6,8 miliardy a stále roste - masivní změnou klimatu a ohromnými migracemi. Oblast subsaharské Afriky se nyní stává doslova neobyvatelnou. (Zvýraznil KD.)

Proto ozbrojené síly, státy a skupiny států jako sedmadvacetičlenná Evropská unie budou muset ve větší míře budovat silné pasivní obranné fortifikace, aby nad nekontrolovanou imigrací získaly určitou kontrolu. Indie, Izrael a Saúdská Arábie se již rozhodly pro tuto silnou obranu a další opatření posilující pohraniční bezpečnost, a Spojené státy za prezidenta George W. Bushe se neklidně a opožděně vydaly stejným směrem.

Hlavním poučením, které si svět 21. může vzít z íránsko-irácké války v letech 1980-1988, zní, že existují situace, kdy stát může být donucen bránit se proti masovým pozemním útokům, nebo dokonce proti masové migraci statisíců lidí.

Ve světě 21. století, století klimatických změn a masové migrace, do nějž jsme už vstoupili, jsou již tyto hrozby uvěřitelné a reálné.

Jenže obrana proti takové hrozbě nemůže být prostě zajištěna vyspělými elektronickými zařízeními nebo elektrickými ploty. Nakonec budou nutné desetitisíce, možná statisíce vojáků po léta hlídajících hranice nebo odrážejících útoky technicky zaostalých lidských vln, stejně jako irácká armáda kolem Basry během impozantních, ale takřka neznámých bitev z poloviny 80. let.