Svatost a otázka zázraku

27. 9. 2020 / Boris Cvek

 


Na sv. Václava se opět musím vracet v myšlenkách ke svatosti a zázraku. Světec má přece konat zázraky, dokonce i jeho ostatky mají mít zázračnou sílu, čemuž se vysmíval už Boccacio ve svém nádherném Dekameronu. Znám velmi dobře pocit nadřazenosti moderních racionálních lidí, kteří berou vážně vědu, když se ptají na to, zda věřím v zázraky.


Co to ale je „věřit v zázraky“? A co je to vůbec „zázrak“? Zázrak má v sobě podle mého názoru tři rozdílné vrstvy. V prvé řadě je zázrak schopnost udělat něco neobvyklého, něco, co se v dané době považuje za nemožné. Je to projev moci toho, kdo zázrak dělá. V případě svatosti je to projev Boží moci ve světci. Víra v zázrak jako projev moci není nic specifického pro křesťanství, naopak je mnohem starší a projevuje se různých formách magie a podobných činností.

Nemůže, soudím, být pochyb, že moderní věda fantasmagorie, na nichž stojí magie, rozbila a nás tak osvobodila z tmářství do realistického zkoumání světa, jež umožňuje pomocí nových poznatků dělat věci, které by byly před pár stoletími považovány za zázračné projevy moci. Nicméně na tom, že Ježíš chodil po vodě nebo že proměnil vodu ve víno, není podstatný magický projev moci.

Nejde o fyzikální popis událostí. Nemá smysl zkoumat nebo analyzovat, co se vlastně během zázraku vědecky dělo. Jednak nevíme, co se tehdy vlastně stalo, jednak nemáme nějakou konečnou verzi vědy, která by znala všechno a všechno uměla vysvětlit. Zásadní je, a to je ta druhá vrstva zázraku, co nám ty zázraky chtějí říci o světě. Kdybychom chápali zázraky jako nějaké projevy moci, které lze převést v magii nebo technologie, tedy kdyby zázrak byl projevem svévole člověka, který v něm dokazuje svou moc, nic bychom nepochopili. Zázrak je zprávou, že Bůh je silnější než svět. Proto ze zázraku, na rozdíl třeba od očkování, neplyne, že jím můžeme prakticky, materiálně změnit svět. Můžeme vyrábět v továrnách miliardy vakcín a zachránit mnoho lidí, ale nemůžeme vyrábět miliardu zázraků a distribuovat je tam, kde je to zapotřebí. To, že Bůh je silnější než svět, se neukazuje v tom, že nám tady udělá svou všemohoucí mocí ve všem pořádek, ale v tom, že umírá na kříži. Zázrak není to, co má sloužit světu, ale co má ukazovat na to, co se stane po skončení světa.

Jenže, a nyní se dostáváme k nejhlubší vrstvě chápání zázraku, jak může zázrak vůbec být, když jde o něco, co se mezi zákonitě a mechanicky fungující přírodou jaksi odnikud vyskytne? Tato představa stojí na tom, že vesmír je něco bytostně nezázračného, zatímco zázrak v něm je něco, co mu musí bytostně odporovat, co je přineseno někde zvnějšku jako lidská fantasmagorie. Jenže i kdyby vesmír byl opravdu jen něco mechanického, tak je to zázrak. Žádný zázrak, který si kdy lidská fantazie mohla vymyslet, není tak zázračný jako to, že vůbec existuje vesmír, že vůbec existujeme my.

A tady stojím na nejpevnější půdě: víra v zázraky může být, pokud se vyhne tmářství, odmítnutí udělat z našeho vesmíru a naší existence něco samozřejmého, banálního, odmítnutí podlehnout zvyku a duševní okoralosti. Myslím, že to byl Lucretius, atomistický básník, kdo mne kdysi a navždy ohromil ve svém díle O přírodě tvrzením, že kdyby lidé žili celou dobu ve tmě a viděli by poprvé v životě vycházet Slunce, užasli by. Východ Slunce je něco úžasného, zázračného, jen my to tak už nevnímáme, protože nás zabil zvyk. Ve výsměšném pohrdání vírou v to, že Ježíš chodil po vodě, může být tak jen převaha mrtvého zvyku nad úžas udržujícím přístupem ke světu a k jeho tajemství. Možná žádné tajemství světa neexistuje. Naše pozice ale nespočívá v tom, abychom o tom rozhodli, zda tajemství existuje, nebo nikoli, ale v tom, zda propadneme zvyku a pýše, nebo se vydáme cestou úžasu a pokory.

0
Vytisknout
2762

Diskuse

Obsah vydání | 30. 9. 2020