Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Každý má svou pravdu – vlastní hloupost

8. 10. 2020 / David Marenčák

čas čtení 3 minuty

Postmoderní rozbředlost osobních pravd a rovnocenných názorů je velmi nebezpečný jev. Skýtá obrovské pole působnosti pro různé druhy klamstva, lží, manipulací – s konkrétními a objektivními negativními dopady.

Stará pravda, že pravda je jenom jedna, byla zahozena, a místo ní si každý plácá, co mu slina do huby přinese. A má to své konkrétní důsledky, jako když pod vlivem četby poslední populární konspirace začne člověk útočit na náhodné kolemjdoucí, protože v nich paranoidně vidí pedofily.

Dlouho jsem si kladl otázku, proč je tato slizká, blátivá duševní konstrukce, že každý může mít svou osobní pravdu, na které straně vychází slunce nebo jak daleko je Měsíc a všechny tyto „úhly pohledu“ jsou si rovnocenné.

Svedl jsem ještě pochopit, že když obraz světa či jeho jevu je velmi komplexní a jednotlivec je schopen nazřít jen jednu malou část, jednotlivé dílky se mohou jevit jako paradoxní a navzájem se vylučující, člověk nabude dojmu (je to ovšem logický klam), že všechno je dovoleno. Iluze, že může kráčet cestou doleva i doprava zároveň, je v tomto chápání pravdy silně obsažena.

Na aktuálním dění kolem covidu, jmenovitě obrovském popření, vybírání si jen souhlasných argumentů, lidí apod., mi došlo, proč je to pro lidi tak přitažlivé.

Když věříte a mluvíte o konceptu všechno je pravda, už nikdy nemůžete být nachytáni při nevědomosti, hlouposti, omylu. Už se nikdy nemůžete stát obětí podvodu. Když vás někdo oblbne, prostě řekněte, že - to je tvoje pravda a já věřím své pravdě a duha pohoda.

Je to prostě univerzální alibi pro lenost a hloupost, kterou každý z nás můžeme v sobě rozhojňovat, nebo umenšovat. Blbci nejsou ti druzí. Blbci jsme všichni, někdo více, někdo méně, ale iracionální jsme bez výjimky. Výjimkou je, když argumentujeme nebo jednáme racionálně. Nic si nenamlouvejme.

V jen v této konstelaci je pak možné, že lidé, kteří skončili s fyzikou u Archimédova zákona na základní škole, mají silný názor na zastaralé poznatky kvantové fyziky o vlivu pozorovatele na pozorovaný objekt a odvodí z něj absurditu konvenující jejich egu a ješitnosti, že svět je prostě to, co ego chce. Že sebe-manipulací také zmanipulují vnější svět k obrazu svému, pochopitelně bez té otravné, upachtěné, fyzické aktivity, činu či chování.

Je to pohádkově lákavé, komu by se to nelíbilo? Když jsem zažil útrapy a mnohá protivenství, jsem svědkem bolesti, bídy a zmaru, komu by se nelíbilo „změnit“ svět tak, že si prostě budu vybírat jen ty dobré zprávy, před nouzí otočím jinam, problémy budu ignorovat a rázem budu moci vytrubovat do světa, jak je plný lásky, radosti, světla, a kdo to vidí jinak, je si tím sám vinen a není dostatečně vyspělý a moudrý. Je to líbivé, příjemné a konejšivé. Krátkodobě je to svého druhu funkční psychohygienická obrana vůči tvrdému světu. Chvíli může zdánlivě fungovat, ale dlouhodobě vede k postupnému odpojování od reality a nevyhnutelným útrapám.

Vlivem hyperspecializovanosti naší společnosti toto v minulosti mnohým lidem procházelo a mohlo procházet, protože privilegium nenést důsledky svého chování bylo ještě široce rozšířeno. Tyto časy ale končí a instantní karma se zrychluje. Lhát si do kapsy nikdy nebylo více krátkozraké, než dnes.