Beethovenova podivuhodná radost

14. 12. 2020 / Boris Cvek

čas čtení 6 minut
17. prosince tomu bude 250 let od křtu Ludwiga van Beethovena, který se zřejmě narodil den předtím. Beethovenovo výročí, jemuž měl být věnován tento rok, rok 2020, pochopitelně přebila epidemie covidu. Jeho tvář, zjizvená neštovicemi, jejichž původce, virus, je dnes uchovávaný v několika málo laboratořích na světě jako potenciální biologická zbraň, je už možná povědomá jen hrstce lidí. Tvář vzdoru, urputnosti, bolesti.

(Pozn. red. Minulý týden vysílal rozhlas BBC pozoruhodný pořad, podle něhož se virus neštovic dá jednoduše geneticky upravit tak, aby byl proti jakémukoliv očkování zcela imunní. Máme se na co těšit. Tato technologie bude vbrzku přístupná všem.)

 

Beethoven nevedl „uspokojivý rodinný život“, byl vlastně celý život sám. Měl mnoho vlivných přátel, kteří ho podporovali, i finančně, to ano, dosáhl už za svého života uznání jako génius a měl sám o sobě vysoké mínění – říkal: šlechticů je mnoho, ale Beethoven je jen jeden! Ale tím spíše narážel na společenské konvence, plytkost, hloupost, s nimiž se – na rozdíl od Goetha – pouštěl do pohrdavého a urputného boje jako don Quijote.

Goethe, kterého Beethoven obdivoval, považoval jeho hudbu za příliš hlučnou a jeho chování za urážlivé, nezkrocené. Po jejich slavném setkání v Mariánských lázních, kdy prudký Beethoven trval na tom, že geniální umělec se nemá ponižovat před šlechtou, Goethe, který působil jako dvořan ve Výmaru, neodpovídal na Beethovenovy dopisy a věnování.

Beethoven navíc ztrácel sluch. Nakonec musel konverzovat s okolím pomocí tzv. hovorových deníků, tedy písmem. Když jako neslyšící skládal hudbu, choval se jako nepříčetný a dupal do země, aby si zvuk nějak zpřítomnil. Skládal hudbu, kterou neměl nikdy slyšet. A jak říká Romain Rolland ve svém cyklu knih o Beethovenovi a jeho hudbě, Beethoven vzdoroval utrpení tím, že skládal hold radosti. Vrcholem je současná „hymna“ Evropské unie: Óda na radost na Schillerův text. Ve skutečnosti jde v Beethovenově pojetí o ódu na bratrství mezi lidmi, na osvobozené miliony lidských bytostí, které mají jednoho nebeského Otce a které spojuje obyčejné lidské štěstí.

Svou první opravdu slavnou symfonii, Eroiku (1803-1804), věnoval Napoleonovi (je pozoruhodné, že sympatie pro Napoleona, v ostrém kontrastu s rodícím se německým nacionalismem, měl i sám Goethe). Beethoven věnování ale zrušil, jakmile se Napoleon nechal korunovat na císaře. Eroika, Osudová (1805-1807) i Sedmá (1811-1812) jsou vedle Deváté (1822-1824, v roce 1825 pak Beethoven umírá) asi veřejnosti nejznámější díla. Urputnost, monumentálnost, obrovská energie a bojovnost. Nicméně Beethoven dokáže být mnohem přítulnější, intimnější, komplikovanější. Už v druhé větě Osudové symfonie lze vycítit jemný sen a něhu mezi peřejemi a výbuchy síly. Slavné je adagio z klavírní sonáty Měsíční svit, ale i klavírní koncerty nebo smyčcové kvartety, hlavně ty pozdní. Pozdní Beethoven občas předjímá dokonce hudbu 20. století.

Beethovenův život uzavírají dva velké monumenty, typicky beethovenovské: Devátá, symfonie ústící do sborového zpěvu, a Slavnostní mše. Žádné spočinutí, klid, vyvanutí muže, který se ve své samotě, ve svém tichu, smířil s osudem. Naopak: vítězství, triumf. Beethovenův Bůh je Bůh radosti, Bůh trhající řetězy poroby, Bůh osvobozené, šťastné budoucnosti (překlad Pavel Eisner, citováno dle wikipeide): „V náruč spějte, miliony! / Zlíbat svět kéž dáno nám! / Bratři! Hvězd kde žádný stan, / dobrý Otec zří z mlh clony. // Dlíte v prachu, miliony? / V bázni Tvůrce tuší svět? / Pátrej, hvězd kde bezpočet! / V záři ční tam Božské trůny.“

Pod vlivem Rollandových knih o Beethovenovi (ale i o Händelovi) jsem si někdy v 18 letech tvořil svůj základní archetyp umělce: robustního, vzdorného ducha, který je nad králi i papeži, který jako sopka z hlubin svého emocionálního světa vrhá lávu života a ukazuje směr a dává smysl. Proto jsem nikdy nedokázal přijmout oddělování uměleckého díla od tvůrce a od života, od života jak tvůrce tak posluchače. Beethoven jako člověk a jeho hudba jako výraz prožitků tohoto člověka mi velmi imponují dodnes. Poslouchám ho přes dvacet let stále dokola a budu až do konce života.

Beethoven by nebyl rád, kdyby věděl, jak je jeho hudba slavná, jak často se hraje, jaké pocty jsou mu vzdávány. To vše by považoval za samozřejmost. Nudnou, možná i obtěžující. Možná by zuřil nad snobstvím a „odmítal hrát pro svině“. Radost by měl, kdyby věděl, že si někdo jeho hudbu bere k srdci, že jí žije, že někde, když je sám a usebraný, si vybaví ty či ony pasáže a nechává se jimi unášet. To je totiž to, co Beethoven považoval za život, štěstí a radost: ne společenské rozptýlení, ale usebranou samotu, sny, vize, naděje. Odtud můžeme pochopit, jak zoufalý muž mohl psát Ódu na radost: utekl k sobě a tam o radosti snil. Jenom vysněná radost může být tak krásná, jenom ve vysněné radosti může hořce zklamaný mizantrop milovat miliony lidí a podlehnout představě o jejich štěstí.

Opojení snem o lidské svobodě a lidském štěstí, o svržení poroby, chudoby a utrpení bylo právě inspirováno nikoli představami, jak se nám bude banálně žít v blahobytu, jak zpovrchní naše životy a jak se stanou prázdné, nýbrž únikem od hrůzy, nadějí, světlem, které z temnoty vypadá tak úžasně zářivě. Uvědomit si tuto perspektivu je zásadní pro to, abychom si vážili nejen toho, co máme, ale i toho úsilí našich předků, jejich snů a vizí, které nám to, co máme, přinesly. A právě to můžeme nejlépe díky hudbě Ludwiga van Beethovena. Uskutečnění svobody a radosti je zatím, a dlouho bude, pokud vůbec vydrží, jen malinký světelný záblesk v temnotách dějin lidstva, který navíc ani dnes nesvítí zdaleka všem.

0
Vytisknout
9115

Diskuse

Obsah vydání | 22. 12. 2020