Přehodnotí česká diplomacie vztahy s „režimem apartheidu“?

29. 4. 2021 / Daniel Veselý

Když přední lidskoprávní organizace zveřejní obdobnou zprávu o zločinech Ruska, Číny, Běloruska apod., hned týž den tuzemská mediální scéna překypuje spravedlivým pobouřením. Komentátoři přirozeně nezůstávají pozadu, protože je vždy snadné a bezbolestné plivat po režimu, se kterým nemá západní společenství korektní vztahy. Černínský palác na svém twitterovém účtu odsoudí zločiny oficiálního nepřítele, potvrdí prozápadní linii a jede se beze změny dál.

V den, kdy byla tato zpráva zveřejněna, jsem v českých sdělovacích prostředcích až na dvě výjimky nenalezl nic podstatného o tom, že přední spojenec ČR realizuje režim apartheidu (navíc idnes a Deník N pouze o zprávě HRW informovaly). Je jasné, že tato informace v záplavě dalších zpráv brzy zapadne, pokud se jí nebudou zabývat komentátoři, analytikové či politici. Ti však v drtivé většině zastávají až komicky proizraelské postoje, takže z jejich strany lze očekávat spíše ono pověstné ticho po pěšině.

Tuzemský komentariát nevzrušil ani nedávný izraelský útok na íránské jaderné zařízení v Natanzu, což je v našich podmínkách považováno za sílu Izraele – a nikoliv zločin, jehož cílem je sabotáž diplomatických vyjednávání o jaderné dohodě s Íránem. Totéž můžeme konstatovat o izraelských náletech na íránské pozice v Sýrii, jež vyvolaly odvetu syrské armády, která na Izrael vypálila protiletecké střely. Jedna z těchto střel přeletěla zamýšlený cíl a dopadla 30 kilometrů od izraelského atomového centra Dimona. Podle novináře Richarda Silversteina by Bidenova vláda měla rychle zasáhnout, aby nedošlo k jaderné katastrofě.  

Naši komentátoři a analytikové patrně nevidí sebemenší důvod k tomu, aby se zabývali něčím tak pofidérním, jako jsou systematické izraelské zločiny proti palestinské populaci a vysoce riskantní výboje na Blízkém východě. Izrael přece vždy jedná v sebeobraně, je naším spolehlivým spojencem na Blízkém východě, takže se vlastně nic strašného neděje. Na vině je vždy zlolajný Írán a jeho proxy síly, jak se s železnou pravidelností dozvídáme z médií.

Ovšem obvinění Tel Avivu z apartheidu je velmi pikantní, neboť podle paragrafu 402 českého trestního zákoníku bude ten, „kdo uplatňuje apartheid, potrestán odnětím svobody na pět až dvanáct let“. Suma sumárum: Česká republika udržuje vřelé styky se státem, jenž na domácí půdě realizuje politiku, za niž v českých podmínkách hrozí až dvanáct let za mřížemi. Vyvstává tedy otázka, zda Černínský palác netrpí schizofrenií, když česká diplomacie ostentativně porušuje zákony ČR.

Zastánci osadnického a kolonialistického experimentu v bývalé Palestině se zaštiťují pracovní verzí definice antisemitismu IHRA (International Holocaust Remembrance Aliance), podle níž je antisemitismem i tvrzení, že „existence státu Izrael je rasistickým podnikem“. Nicméně definice antisemitismu tak, jak ji pojímá IHRA, narazila na břitkou kritiku zahraničních novinářů, právníků i akademiků, neboť jejím cílem je ostrakizace kritických hlasů poukazujících na bezpráví páchané izraelským státem proti palestinské populaci. Dá se tedy očekávat, že i v našich podmínkách se opět vytáhne osvědčená karta antisemitismu, jakmile někdo poukáže na rasistické praktiky Tel Avivu.

Co se apelu HRW na opuštění konceptu „mírového procesu“ na Blízkém východě a akcentu na dodržování lidských práv v Izraeli/Palestině týče, nečekejme, že by se česká diplomacie zásadně vychýlila z proizraelského kurzu. Ilustrativním příkladem budiž ochota bývalého ministra zahraničí Petříčka poskytnout právní názor Mezinárodnímu trestnímu soudu (ICC) ve prospěch Izraele. A to navzdory skutečnosti, že se Petříček a další dva bývalí šéfové české diplomacie v deníku Právo odvážili napsat vřelé slovo na adresu Palestinců a kritizovat amerického exprezidenta Trumpa a izraelského premiéra Netanjahua. Co na tom, že podobná prohlášení jsou v západní Evropě celkem běžná; to, co v politice hraje zásadní roli, jsou skutky, a nikoliv planá slova.