Miloš Zeman – vítěz nad rusofobními mediálními elitami

30. 4. 2021 / Petr Andreas

Ilustrace: Jáchym Bohumil Kartous

Zemanovi nejde o hájení ruských zájmů, jeho rusofilní rétorika je důsledkem volby nepřítele

Před časem jsem v Britských listech publikoval analýzu zaměřenou na politicko-marketingové strategie Zemanova prezidentství. V tomto textu se ji pokusím rozšířit o odpověď na otázku, jakou úlohu má v těchto strategiích ruský aspekt – politické rusofilství Miloše Zemana, respektive skutečnost, že se jako prezident zdá hájit ruské zájmy. Zamyslím se nad tím, nakolik se ideje a hodnoty, z nichž vychází rétorika Miloše Zemana a jeho týmu, shodují s těmi, které rozšiřují ruští, respektive proruští propagandisté a dezinformátoři, proti komu či čemu a jak se obě strany vymezují a nakolik se shodují jejich politické cíle. V závěru vyvozuji, jaký je mezi oběma vztah.

 

Společné hodnoty

Zemanovi voliči jsou nacionálně-konzervativní, podobně jako publikum, na které cílí (pro)ruští propagandisté a dezinformátoři. Obdobně, jako je pro Zemana nacionální-konzervatismus ideologií, která mu v současném stádiu kulturního vývoje české společnosti a s její stávající historickou zkušeností umožňuje získat popularitu u většiny, je tato orientace pro ruské propagandisty a dezinformátory tou, skrze niž dokážou vzbudit u určité minority sympatie k Rusku a jeho kulturně-politickému modelu.

K těmto hodnotám, které Zeman zastává v kultivovanější podobě, zatímco (pro)ruské živly v podobě fundamentálnější a syrovější, patří vlastenectví, národovectví, etnický princip, suverenita, etatismus, zastávání geopolitického statu quo, odmítání globální mocenské role USA, obdiv k síle, autoritě a efektivitě překonávajícím byrokratismus i na úkor dodržování pravidel, antiglobalismus, konzervatismus ohledně pohlaví, genderu a rodiny, kritika Evropské unie, sociálního státu, neziskových organizací a mainstreamových médií, odmítání islámu a islamizace, vytěsňování klimatického problému.

Ideálem ale není radikalismus, nýbrž přiměřenost a míra věcí: nejde například o to přistoupit na homofobní diskriminaci, nýbrž vykázat příslušné menšině patřičné místo ve společnosti vzhledem k zájmům a většinové vůli této společnosti, ne o to legitimizovat rasismus, nýbrž vyvarovat se nebezpečí, která prý přináší soužití více kultur či náboženství, nebo nikoli o to popřít zjištění klimatologů, ale vyrovnat se s ním racionálně a bez excesů. Český a ruský nacionální konzervatismus, potažmo Zeman a (pro)ruské živly, se ideově samozřejmě i liší: Zeman, na rozdíl od (pro)ruských živlů, nepropaguje princip slovanství; antifašismus, jenž je v Rusku tradiční a hluboký, zdůrazňuje jen příležitostně; stejně jako se jen nepřímo hlásí k náboženství, které stojí v základech ruské kulturně-politické doktríny, ekvivalentem prezidentského silového ruského imperialismu je Zemanova intelektuální a rétorická suverenita a nadřazenost.

Zeman se stylizuje jako spasitel a ochránce, který voličům zachraňuje (konzervuje) jejich starý známý nekomplikovaný svět, který je součástí jejich identity, a zároveň jako oběť těch, kteří tento svět ničí. (Pro)ruští propagandisté a dezinformátoři vytvářejí obraz Ruska jako země, jež se výše jmenovanými hodnotami řídí v současnosti a jako svébytný kulturní model je prosazuje mezinárodně. Současný politický rusofil si představuje Rusko jako zemi, v níž ještě existuje a funguje „normální svět“, který zná z vlastní zkušenosti, jenž pomalu mizí. Vztah k Rusku mu je v důležitých aspektech vztahem k jeho identitě, k jeho vlastnímu ideálnímu světu, a vlastně právě ty on také obhajuje, hájí-li Rusko a jeho politiku včetně dílčích problémů, agrese atd.

Společný nepřítel z různých důvodů

Vzhledem ke konstitutivnímu významu sjednocení proti nepříteli v politice je stejně důležité, proti komu se obě strany vymezují. Zeman vede mocenskou šachovou partii proti svým politickým soupeřům či osobním nepřátelům a rétorickou ofenzívu vůči mediálním elitám a novinářům. Ti jsou v Česku dominantně liberální, prozápadní a rusofobní, proto Zeman své verbální ataky hodnotově zakládá na opaku – na nacionálním konzervatismu a politické rusofilii, aby je vyprovokoval a vzbudil mediální zájem (v liberálních médiích negativní, v bulvárních a alternativních pozitivní publicitu).

Důležitá je forma této provokace: demonstrativně nezávislý „vlastní názor“, intelektuální triumf a svérázný humor čerpající i z lidové tvořivosti, které v éře infotainmentu – na rozdíl od argumentů – spíše přesvědčí většinového voliče. V důsledku své neobliby u liberálních médií se Zeman může stavět do role jejich oběti, zatímco podpora bulváru a alternativy z něj činí vítěze, který se dokáže prosadit i přes nepřízeň prvých.

Zeman napadá ty, které napadat je mediálně nejefektivnější, aby zaujal svou většinu, a to z názorových pozic a takovým stylem, které u této většiny rezonují – v jeho politické strategii se komplementárně doplňují program ideové negace nepřítele, která má největší potenciál vzbudit mediální reakci a přinést politický zisk Zemanovi, a ideová vstřícnost a rétorická a divadelní stylizace vůči nejhomogennější nacionálně-konzervativní většině.

Oproti tomu (pro)ruští propagandisté a dezinformátoři nevedou boj vymezený takto relativně podle skupinového či třídního rozložení názorů v české společnosti, primární je pro ně ideologie a prestiž Ruska, a na prozápadní a rusofobní elity, liberály a mainstreamové novináře cílí v důsledku toho.

Ke strategii obou stran patří i konstrukce nepřítele jako mocnějšího, zákeřnějšího, ničivějšího atd., která legitimizuje i jinak nečestné způsoby boje (lži, zesměšňování a vulgaritu u Zemana, respektive dezinformace, akce tajných služeb a různé formy agrese u Ruska), neboť staví jak Zemana, tak Rusko a jeho příznivce do pozice oběti, která se v zájmu přežití svého i svých příznivců musí bránit.

Různé cíle a zájmy

Zatímco mezi idejemi a narativy Zemanovými a (pro)ruskými existuje rozsáhlý průnik, stejně jako mezi skupinami jejich nepřátel (byť se principiálně různí důvody, proč jsou napadáni), domnívám se, že politické cíle a představy obou se liší.

Zeman hraje svou osobní populistickou performativní hru, jejímž cílem je uchovat lid v blažené představě o bezpečném a čitelném světě a udržet si jeho přízeň, a to na úkor mediálních elit, liberálů a jejich frustrace; v tom spatřuje a tak hájí zájmy svých voličů.

Zeman vlastně dokonale reprezentuje svoje voliče: nikoli ale na úrovni jejich vědomé volby (a vůbec ne racionální debaty), nýbrž hlouběji na úrovni jejich sociokulturní povahy a identity. Nemá primárně v úmyslu hájit ani české, ani ruské zájmy ve státnickém slova smyslu, nýbrž vytváří zábavnou iluzi, že hájí zájmy nacionálně-konzervativní, zájmy největší a nejovlivnitelnější části Čechů, kteří jej volí.

Způsoby, jakými to dělá, určuje skutečnost, že stojí právě proti liberálním mediálním elitám. Paradoxní je, že své voliče zároveň intelektuálně ovládá a zároveň jim podléhá, neboť se ve svých reakcích řídí jejich sklony a náladami – které jsou ovšem do značné míry jeho vlastními sklony a náladami. Stejně jako se jeho provokace mediálních elit odvíjejí od negace jejich názorů a ideologií.

Racionální diskuse s politickým oponentem je prakticky vyloučena, neboť Zemanovy performativní projevy míří na hlubší roviny vnímání a myšlení než standardní argumentace, a Zeman se jí vyhýbá. Fungování tohoto mechanismu je motorem, cílem a měřítkem úspěchu Zemanova egoistického populismu. Jeho cíle tak nemohou být nikdy definitivně naplněny, protože se nejedná o politické cíle ve vlastním slova smyslu, nýbrž o stav ega.

Na rozdíl od toho se (pro)ruští propagandisté a dezinformátoři zdají směřovat k jakési kulturně-politické revoluci, která by vedla ke geopolitické sounáležitosti a ekonomické, kulturní, vojenské atd. propojenosti s Ruskem.

Je ale třeba oddělit tuzemské rusofily a proruské dezinformátory od profesionálních ruských (kremelských) propagandistů a dezinformátorů. Rusofilové kritizují či odmítají kurs společenského a kulturního vývoje nastolený pod vlivem Západu, jehož kulturu si pod vlivem (pro)ruské propagandy a dezinformací vykreslují jako sebedestruktivní, a konstruují si Rusko jako imaginární říši, v níž nostalgicky nacházejí vlastní minulost a která je na rozdíl od vlastní země, v níž pociťují vykořenění, přijímá. Kritizovat jim tento obraz a přesvědčení znamená destruovat jejich identitu, ideály a sebeúctu. Ukážou-li se jeden aspekt, událost, výrok či obraz falešné, není to pro ně důvodem vzdát se světonázoru, protože celková tendence je dobrá, přirozená, známá, bezpečná.

Oproti tomu z mocenského ruského kremelského pohledu jde o znovuovládnutí tradiční ruské středoevropské a východoevropské sféry vlivu.

Nikoli spojenectví, ale symbióza

Hodnoty, ideje, narativy atd., které používá Miloš Zeman, korespondují a překrývají se s těmi, které používá ruská propaganda a dezinformátoři. Je tomu tak proto, že obojí se zakládá na stejné manipulaci vycházející ze znalosti antropologických a psychologických principů a kulturně-historické zkušenosti Čechů.

Navenek se tedy zdá, že je proruský, a lepí se na něj proruské živly na straně jedné a na straně druhé Češi chtějící podnikat v Rusku a východních zemích. Tato synergie platí ale jen o prostředcích, ne o cílech.

Neexistují důkazy ani indicie o tom, že by sám Zeman podléhal přímému ruskému vlivu. Zeman a Rusové táhnou sice podobně, ale na jinou branku. Zeman hájí ruské zájmy nikoli primárně, úmyslně či programově, nýbrž v důsledku své dlouhodobé politické strategie: volby voličské základny, nepřítele a prostředků boje proti němu.

Je rusofilní spíše v reakci na rusofobii českých mediálních elit, jejichž popuzených reakcí na své provokace využívá k zisku politického kapitálu, než že by cíleně vycházel vstříc jakési lidové rusofilii, která není ani příliš rozšířená. A podobně symbiotický jako vztah Zemana a jak mainstreamových, tak bulvárních a alternativních médií je také vztah Zemana a proruské propagačně dezinformační scény. Zeman těží z témat, která jako nosná odhalují kremelští propagandisté.

Sám pro Kreml představuje bránu do Česka, spojence spřízněného volbou témat, nepřátel a prostředků politického marketingu. Bránu ale skrze Zemana nevědomky otevírají rusofobní elity.

Přímý střet českých zájmů a ruských zájmů jako v kauze Vrbětice představuje pro Zemana opět po čase politickou výzvu. Musí dál hrát svou hru, její hřiště se mu ale zúžilo: Musí – jako český prezident – hájit české zájmy proti zahraničnímu protivníkovi, ale zároveň tak, aby při tom – jako politik konzistentně zachovávající svůj populistický styl – patřičně provokoval své domácí protivníky a nezklamal své domácí příznivce.

Bude tím rusofilnější, čím rusofobnější budou jeho momentální domácí protivníci. Jeho reakce ostatně mohla být ještě více proruská: mohl například konstatovat, že pro vyvození jednoznačných závěrů o vině Rusů není v případu Vrbětice dostatek důkazů a postavit se proti vyhoštění ruských diplomatů. Zeman svou egoistickou politikou zvyšuje rizika, která přináší probíhající reálná mezinárodní konfrontace. Avšak jedině v přímých konfrontacích může Zemana jeho vlastní populistická politika dohnat.

0
Vytisknout
3120

Diskuse

Obsah vydání | 4. 5. 2021