Irsko ukazuje světu cestu, která by mohla vést k ukončení izraelské okupace

31. 5. 2021 / Daniel Veselý

Aby bylo jasno: rezoluce irského parlamentu odsuzuje také Hamás za odpalování raket na Izrael, takže jí po formální stránce nelze nic vytknout. Návrh levicové strany People before Profit volající po vyhoštění izraelského diplomata nakonec neprošel. Hovoříme však o první členské zemi EU, která Izrael obviňuje z anexe cizího území.

Tato iniciativa je zcela zásadním počinem, neboť Evropská unie a především Spojené státy mohou Izrael přinutit, aby respektoval normy mezinárodního práva a přestal vytvářet neudržitelné napětí na Blízkém východě. Západní společenství sankcionuje Kreml za anexi Krymu, jenže tato strategie je vesměs bezzubá, protože jednání Putinova režimu zásadním způsobem neovlivňuje. Kdyby však EU a USA tentýž postup aplikovaly na svého předního spojence na Blízkém východě, musel by volky nevolky obrovskému tlaku ustoupit. 

A právě onu beztrestnost manifestovanou neochvějnou diplomatickou, ekonomickou a vojenskou podporou ze strany Spojených států – ale i Evropské unie – si v Tel Avivu vysvětlují jako zelenou k systematické perzekuci Palestinců. Přitom Izrael mohl dosáhnout mírového uspořádání se svými sousedy už před 50 lety, kdy odmítl nabídku egyptského prezidenta Sadata na normalizaci vztahů mezi Egyptem a Izraelem. Jordánsko nabídlo Izraeli podobný návrh o rok později. Tel Aviv se však nemínil vzdát území dobytých v roce 1967 a dál je kolonizoval, načež byl v roce 1973 donucen odrazit egyptsko-syrský útok. K normalizaci vztahů mezi Egyptem a Izraelem nakonec došlo o šest let později, Jordánsko se přidalo až v roce 1994.

V roce 1976 Sýrie v Radě bezpečnosti OSN představila rezoluci volající po implementaci dvoustátního řešení, tedy po existenci Izraele v hranicích před rokem 1967 (na 78 procentech území historické Palestiny) a existenci samostatného palestinského státu. USA však tuto rezoluci záhy vetovaly, neboť by „vážně poškodila“ budoucnost blízkovýchodního mírového procesu. Nutno dodat, že americké veto realizaci dvoustátního řešení zabránilo i v následujících letech, zatímco Izrael nerušeně budoval ilegální osady, a neutralizoval tak možnost vytvoření suverénního palestinského státu. Nebylo to ale naposled, kdy dal Izrael všanc svoji vlastní bezpečnost, jíž se tak rád zaklíná. Zastánci Izraele s gustem argumentují, že Palestinci sveřepě odmítají vyjít vstříc izraelským požadavkům.

Když v roce 1947 arabští lídři odmítli návrh OSN na rozdělení bývalého britského mandátu v Palestině, měli k tomu své oprávněné důvody. Argumentovali, že plán ignoruje Chartu OSN na sebeurčení, a to za situace, kdy se měl židovský stát rozkládat na téměř 56 procentech historické Palestiny. Židé přitom vlastnili pouze 7 procent území, přestože představovali pouze třetinu celkové populace.

Dalším široce medializovaným návrhem na řešení tzv. izraelsko-palestinského konfliktu je údajně velkorysá nabídka bývalého izraelského premiéra Ehuda Baraka na vytvoření samostatného palestinského státu. Tehdy se psal rok 2000. Někdejší izraelský ministr zahraničí Šlomo Ben-Ami, který se jednání o Barakově návrhu účastnil, uvedl, že Palestinci požadovali, aby se Izrael stáhl ze Západního břehu, Gazy a východního Jeruzaléma, což Tel Aviv odmítl – ačkoli šlo o požadavek v intencích dvojstátního řešení. „Kdybych byl v kůži Palestinců, tento návrh bych také odmítl, konstatoval Ben-Ami v relaci Democracy Now!.“ Barakův plán totiž počítal s demilitarizovaným palestinským státem, anexí 9 procent Západního břehu, jeho rozdrobením na několik bantustanů, izraelskou kontrolou nad východní hranicí palestinského státu či omezenou palestinskou suverenitou ve východním Jeruzalémě. 

Nicméně mnohem menší pozornost byla věnována diplomatickému úsilí v egyptské Tabě v lednu 2001, kdy byl ve hře Clintonův modifikovaný plán, o němž chtěla palestinská strana vyjednávat, byť k němu měla jisté výhrady. Jednání však skončila nezdarem poté, co premiér Barak kvůli izraelským volbám couvl.

Suma sumárum: Palestinci žádají, aby jejich stát byl vytvořen na 22 procentech území bývalého britského mandátu v Palestině, což Izrael a Spojené státy dlouhodobě odmítají. Pouze na přelomu let 2000/2001 se zdálo, že Washington a Tel Aviv ustoupí a podrobí se globálnímu konsenzu volajícímu po realizaci dvoustátního řešení. Izraelská osadnická politika, jež byla už od roku 1967 podporována Stranou práce, se dostala do takového stádia, že vytvoření suverénního palestinského státu je nyní chimérou.

Irská politická reprezentace si moc dobře uvědomuje, že situace v Izraeli/Palestině už není nadále udržitelná. Lídryně strany Sinn Féin – a potencionální příští irská premiérka – Mary Lou MacDonald na sociálních sítích k historické rezoluci poznamenala, že by irská vláda měla zatlačit na Evropskou unii a na RB OSN, aby tuto novou skutečnost reflektovaly; aby odsoudily izraelské zločiny proti Palestincům a aby uznaly stát Palestina. Podle MacDonald by bylo záhodno, aby se irskou iniciativou inspirovaly také parlamenty ostatních zemí.

Irsko nyní světovému společenství ukazuje cestu, jež by mohla vést k ukončení absurdní izraelské beztrestnosti a okupace. Vše tedy záleží na izraelských spojencích, neboť jedině ti mohou svého nezdárného komplice usměrnit.