V Nizozemsku s dušemi uprchlíků

3. 6. 2021 / Kateřina Paříková

čas čtení 14 minut

Nezačnu smutně, i když na smutek tak jako tak dojít musí. Ale teď hned ne, neboť mne Nizozemsko a hlavně lidé samotní mají nadále čím příjemně  překvapovat...

Veselé covid testování

Vezmu to tedy od konce - testováním na Covid-19 před mým odjezdem zpět do Česka. Objednala jsem se stejně jako u nás elektronicky a vyhledala si testovací centrum. Nebylo v nemocnici nebo centru města, ale překvapivě za vilovou čtvrtí v obchodní zóně na konci z jedné typických obchodních hal. Když tam dorazím, nikde nikdo, jen nějací kluci z Blízkého východu vykládají z dodávek stylový nábytek do jednoho z obchodů. Čekám, mám tam být 5 minut předem, čas se naplnil... a nikdo. Pořád čekám, že vyskočí profi medicínský tým jako u nás a pozve mě dál. Nic. Na dveřích je telefonní číslo. Tak volám. Ozve se mladý mužský hlas a já vysvětluji, že čekám na odběr. "Jen minutku, už jsem tam," říká muž.

Následně přijede kluk v bílém pickupu, očividně nerodilý Holanďan. Tipuju taky Blízký východ. Otevře kovové dveře, jdeme po schodech nahoru do strohé haly, kde je jen stůl s laptopem a tiskárnou a za závěsem jednoduchá odběrová místnost. Když se obleče do zdravotnického úboru, ptá se mě, jestli chci výtěr z nosu či odběr slin. Vděčně požádám o odběr ze slin, protože výtěr z nosu fakt nesnáším; vždy, až na výjimky, mě to prostě bolí.

Pak říká, že asi za 4 hodiny dostanu na mobil výsledek. Prosím ho o vytištění i na papír, protože i když máme digitalizaci, pořád zbytečně lpíme na papíru, a to i ohledně příjezdového formuláře pro předložení hraniční kontrole. Tak ho prosím, zda bych si u něj ze svého mailu mohla vytisknout formulář. Domluvili jsme se, že mu zavolám a vytiskneme to. Ptám se, odkud je, a on, že z Maroka. A že tu má celou rodinu a jsou tu spokojení, i když prý Holanďané už nemají Maročany rádi jako dřív kvůli několika incidentům, a bohužel pak mají tendenci házet Maročany do jednoho pytle. Bavíme se o tom, že domov má člověk tam, kde má své milované, a že na místě, pokud to je místo k důstojnému životu, tolik nezáleží. Vše dobře dopadlo, test negativní, dokumenty na cestu vytištěné. Moc milé setkání s opravdu neočekávaným a příjemným způsobem testování i nezištnou pomocí.

Kontejnerové domky a životy v nich

Po veselém covid-testování jdu zpátky ke kontejnerovým domům na kraji Amsterdamu, kde bydlí moji přátelé uprchlíci, podél vody a krav u silnice. Jezdím za nimi už druhým rokem a sleduji zblízka život několika z nich, kteří se stali mými blízkými přáteli. Poznala jsem je díky mému zájmu o válku v Sýrii na sociálních sítích, kde jsem narazila právě na tyto lidi poskytující novinářům informace přímo z terénu. I když jsou totiž tito mladí lidé v Evropě, kam byli nuceni ze své země uprchnout, pořád své zemi a rodinám pomáhají, jak nejlépe dovedou.  Někteří jsou skutečně vynikající v mediální práci, zároveň pracují jako informátoři pro své spolubojovníky či provádějí administrativní, humanitární nebo politické činnosti v syrské semiautonomní oblasti Rožavy, obývané převážně Kurdy, kteří jsou trnem v oku jak tureckého prezidenta Erdogana, tak i dalšího diktátora, syrského prezidenta Bašára Asada, o jehož legitimitě se dá více než pochybovat vzhledem k naprosté blamáži prezidentských voleb v Sýrii konaných letos 26. května.

Stále více a více pozoruji, že mladí lidé odtržení válkou nebo mizernou ekonomickou situací svých zemí od rodin i atmosféry a rytmu života své domoviny, psychicky strádají. Ti, které mám kolem sebe, by se chtěli vrátit domů, jenže nemohou - nemají peníze na návrat a nemají z čeho v Sýrii žít. Spousta Evropanů žije v naivní představě, že by měli přece všichni Syřané zůstat ve své zemi, kterou by přece měli bránit a opět obnovovat, nebo by aspoň měli prchat do sousedních zemí a nelézt vůbec do Evropy. To je sice krásná představa, ale zdaleka zatím nereálná. Sýrie je ekonomicky zruinovaná, mimochodem i americkými sankcemi uvalenými na celou zemi. Syrská libra se neustále propadá, mnoho oblastí je nejen pro civilisty nebezpečných kvůli nastraženým bombám v ulicích, sebevražedným atentátníkům teroristických organizací, včetně buněk ISIS, únosům, mučení a vydírání, bojům mezi radikály navzájem, na mnoha místech nefunkční infrastruktuře, včetně nezbytného dostatku pitné vody, kterou Erdogan používá proti Kurdům jako válečnou zbraň, ale i kvůli faktu, že se zkrátka logicky nemohou všichni lidé přesunout do jakž takž stabilních částí Sýrie, kde ale logicky není práce ani místo pro všechny. Není z čeho žít, a to ani v sousedních zemích, kam většina Syřanů utekla, včetně Turecka nebo iráckého Kurdistánu, kde je čím dál těžší sehnat práci. Ani si nelze představovat, že každý muž se má chopit zbraně - zaprvé nejsou zbraně pro všechny, zadruhé ženy rodiny samy neuživí a už vůbec samy neochrání. Když jsem se na to svých přátel zeptala - proč nezůstali v Sýrii bojovat, dostává se mi také odpovědi: "Když máš nepřítele, proti kterému bojuješ, je to v pořádku, ale v Sýrii bojují lidé proti sobě."

Ano, původní občanská revoluce v Sýrii proti diktátorovi Asadovi se zvrhla v boj režimu proti vlastním občanům provázaný s vnějšími mocenskými zájmy USA, Ruska, Íránu, Turecka i Izraele, a ještě umocněný radikálními teroristy mnoha organizací, včetně různých odnoží Al-Káidy, Islámského státu a dalších, podporovaných zejména Tureckem. Kvůli této mizérii se mnoho rodin v Sýrii živí na skládkách odpadů a mnohé musely ze země pryč, když některé své syny poslaly za poslední peníze do Evropy, aby jim finančně pomáhali uživit rodinu.

Z mého pozorování vyplývá, že na mladé uprchlíky dopadá život v Evropě spíše negativně. Ne ani tak po materiální stránce. Nizozemsko se k uprchlíkům chová opravdu dobře - každý má svého úředníka, který uprchlíkům zajistí vzdělání, pomáhá jim s hospodařením, financemi i s nalezením vhodné práce. Dokonce některé vztahy mezi uprchlíkem a úředníkem přerostou v přátelství až rodinného typu. Nizozemský systém tedy do uprchlíků sice investuje, ale za to vyžaduje jejich zapojení do systému a tím návratnost svých investic, což uprchlíci zcela chápou a jsou za pomoc vděční. Pak je tu ale druhá, obrovsky zásadní a možná i ta nejzásadnější stránka věci - psychika těchto lidí. I když se i v této věci Nizozemsko snaží vyvíjet nejrůznější aktivity, na mladé lidi krutě dopadá tlak vnitřní opuštěnosti a de facto permanentní stres vznikající a neustále živený jednak jejich separací od blízkých, kterým se mnohdy nedaří dobře, ale také živený přebujelou evropskou byrokracií a hektickým tempem západní společnosti. Nyní je vše zkomplikováno celosvětovou pandemií covidu. I když se tito lidé sdružují v komunitách, řada z nich trpí tím, že je prostě nemá kdo obejmout, nemají důvěrníka, kterému se svěřit, nemají opravdu blízkého člověka.

My Evropané jsme na tom často podobně - sociální izolace není rozhodně záležitost pouze uprchlíků a míra stresu, úzkostí a depresí je západním fenoménem odrážejícím se v neustále rostoucí spotřebě antidepresiv i drog. My však bereme už téměř jako samozřejmost návštěvy psychologů či psychiatrů, zatímco lidé z Blízkého východu na toto zvyklí nejsou. Když se snažím o tom s uprchlíky mluvit, řeknou mi: "Přece se nebudu svěřovat cizímu člověku." I když já sama nejsem vystudovaný psycholog, mám nějak schopnost přimět lidi, aby mi věřili. Často mne to překvapuje, neboť mě někdy ani dlouho neznají a otevírají se mi. Je pravdou, že se o psychiku lidí upřímně zajímám a snažím se pomoci, někdy stačí relativně tak málo - jen naslouchat, snažit se vcítit a nesoudit.

Pozoruji s obrovským smutkem, jak řada těchto lidí padá do závislostí na drogách, i zbytečně do kriminality, kdy problémy s policií opět umocňují jejich úzkosti a jsou tak v začarovaném kruhu. Ptám se, co jim drogy přináší, proč je potřebují? Dostává se mi odpovědí typu: "Abych se cítil dobře, abych se mohl bavit s lidmi, abych si odpočinul,... vím, že mi to škodí, ale pouze tak mohu usnout nebo cítit radost."  

Šervan z Tureckem okupovaného Afrinu

Šervan, můj moc dobrý kamarád Kurd původem z nyní Tureckem okupovaného syrského Afrinu, závislý na alkoholu a marihuaně, občas "ujíždějící" na cracku či na extázi, mi ukázal v telefonu fotku, když byl malý kluk. Náhle se rozpláče a říká mi: "Už 7 let jsem neviděl svou mámu. Je už stará, nevím, jestli to ještě stihnu." Nechce brečet, chce ten smutek držet v sobě. Obejmu ho a říkám mu, ať nezadržuje pláč, protože někdy potřebujeme plakat a pustit smutek k sobě, neboť jen tak může zase na čas odejít a my se můžeme posunout dál. A brečím s ním, protože je mi tak strašně líto, že někdo nemá ani to úplně nejzákladnější k životu. Pozoruji na něm únavu. Ale jinou, než zažíváme běžně, byť často i velmi intenzivní ze všeho, co se na nás dlouhodobě valí a vyčerpává nás. Je to pro mě dosud neviděná a děsivá únava - mladý člověk unavený životem, vnitřně zdecimovaný, demotivovaný, bez energie, přes den plný napětí s potlačovanými emocemi a skoro nemluvný, dokud večer neotevře plechovku s pivem a pod alkoholovým opojením nezačne cítit radost i smutek se zpěvem kurdských písní - něco cítit, konečně k sobě pustit emoce. Znepokojeně pozoruji jeho dny. Někdy je to horší, někdy zase lepší. Šervan, přestože balancuje na hraně, má ale v sobě i obrovskou vnitřní sílu nevzdat to. Když cítí, že už je drog příliš, umí aspoň na chvíli přestat. Má v sobě jakousi záchrannou brzdu a chce si dát život do kupy. Občas to nezvládá a zase padá dolů, ale za ty dva roky, co ho znám, vidím posun k lepšímu. Ne každý tohle dokáže, a není jisté, zda to Šervan nakonec zvládne, pokud válka a nestabilita v Sýrii opravdu neskončí a ta mizérie bude nekonečná. Jeho život i mně samotné nastavuje syrové zrcadlo - ukazuje mi, jak já se mám dobře, jak se mám o mnoho a mnoho lépe než on. A také mi dodává odvahu - nebát se lidí, nebát se přijetí nejistot i rizik s životem nutně spojených, bojovat za lepší svět, který můžeme každý z nás pozitivně ovlivnit.

Jen doplním, že v Nizozemsku není těžké sehnat drogy, když člověk ví, kam jít. Navíc je zde legalizovaná marihuana - v době pandemie jsou fronty ukázněných Holanďanů v obličejových maskách u coffee shopů stejně dlouhé jako na slevy v obchodních centrech, kde se reguluje počet lidí v prodejnách a vůně marihuany protkává téměř, ne-li každou uličku Amsterdamu. V ulicích i obchodních zónách se ale běžně vyskytuje policie - často dvojice procházející v pravidelných intervalech, někdy pěšky, jindy na kolech či v autech, takže je všude de facto klid, neboť policie běžně, když spatří i jen náznaky konfliktu, preventivně zakročí.

Nesoudit a nerozdělovat, ale porozumět a spojovat

Mám tě ráda Nizozemsko. Pro tvou barevnost i pomoc těm, kteří si sami nepomohou. Svět, ve kterém přetrvávají války a ekonomický kolonialismus, nikdy nebude světem pro lidi ani pro přírodu. Profituje v něm hrstka mocných, ostatní jsou jen prostředky ke generování jejich zisku - tupé stádo s více a více podřezávanými kusy, na kterých těmto hamižným mafiánským statkářům nezáleží.

Ptám se sama sebe, jak to změnit, je vůbec šance to změnit? Vychází mi z toho, že nejdříve potřebujeme ucelené a pravdivé informace. Poslední konflikt v pásmu Gazy nám velmi dobře ukazuje, jak jsou černobíle poskytované informace zaslepující, nebezpečné a hlavně neskutečně hloupé. Zadruhé si musíme na základě správných informací umět volit kvalitní lídry. A pak bychom měli považovat za samozřejmost, že když je někomu hůře než mně, chci mu pomoci. Ne zrovna dotováním, ale umožněním danému člověku moci se zase postavit na nohy a cítit se důstojně a šťastně. Proto musím pochopit, jaké problémy konkrétní člověk opravdu má a nesoudit ho. Nesoudit a nerozdělovat lidi navzájem. Naopak snažit se porozumět a spojovat. A co je zásadní - ukončit tak světovou vládu psychopatů.

 

2
Vytisknout
7153

Diskuse

Obsah vydání | 8. 6. 2021