Jak být oblíben vrchností, čili O dvou typech priorit

3. 9. 2021 / Karel Dolejší

čas čtení 3 minuty
  • Opravovat chyby hlavy státu je činnost, která se nikde na světě příliš neoceňuje - avšak jsou i místa, kde se to dokonce vysloveně nedoporučuje. 

Žák Nikanor Tolstych se ve snaze opravit věcnou chybu dopustil vážné životní chyby. Upozornil totiž na omyl hlavy státu Vladimira Putina, který na otevřené hodině Severní válku cara Petra I. označil za "Sedmiletou válku". Paní ředitelka Julija Rjabcevová ze školy č. 35 ve Vorkutě se poté od svého "drzého" žáka veřejně distancovala.


Nikanor je jistě bystrý žák, který se snaží dělat všechno správně. Nejspíš nesnesl pomyšlení, že by chyba mohla zůstat neopravena. Severní válka o dominanci nad Střední a Východní Evropou vedená proti Švédsku se přece nemohla jmenovat "Sedmiletá válka" už jen proto, že dohromady trvala přes jednadvacet let (1700-1721). To dá rozum. Intelektuální svědomí podobné lapsy nesnese.

Maminka s tatínkem ale Nikanorovi před cestou do školy ještě nevysvětlili, že v životě "ruského světa" fungují nejméně dva různé typy priorit. Že zejména tam, kde zrovna žije, musí mezi nimi vždy starostlivě rozlišovat - tedy pokud například neplánuje přestěhovat se co nejdříve jinam, kde panují poněkud méně vyhrocené politické poměry.

Ačkoliv oficiálně je i v Ruské federaci hlavní prioritou postupovat vždy věcně správně, neméně, ba možno říci ještě více důležité je také vědět, komu a kdy snaživě vlézt do zadku. A to bez ohledu na skutečnost, zda má dotyčný zrovna pravdu nebo ne.

Když něco prohlásí prezident - například, že jednadvacetiletá válka byla "Sedmiletá", že sedláci jsou "zemedělci", že ricin je "projímadlo", nebo že nejkatastrofálnější zrada a vojenský debakl od Suezské krize představují "mimořádný úspěch prozíravé strategické koncepce" - pouze v některých zemích je možné s tím bez následků otevřeně nesouhlasit. Tam kde vzývají "mocenskou vertikálu" a tradičním národním sportem je rektální alpinismus se to naopak velmi nedoporučuje. V lepším případě, jste-li ještě dítě, za podobnou "drzost" dostanete od dospělých kartáč. Kdo to kdy viděl vykřikovat, že císař je nahý! V horším případě doma zazvoní policie a oznámí vám, že jako zahraniční agent se máte okamžitě přesunout do lochu. Zaručeno přitom není ani to, že si sebou smíte vzít učebnici dějepisu.

Nikanor Tolstych má teď před sebou důležité životní rozhodnutí. Buď se bude dál držet představy, že nejdůležitější v životě je dělat věci pokud možno správně, ať to stojí, co to stojí - pak ale bude muset nejspíš po škole odjet z Ruska do nějaké jiné země, kde běžně tolerují takovouto životní orientaci.

Nebo jej náhlý náraz na ruskou realitu zásadním způsobem vnitřně promění. Jeho vzorem se nakonec stanou postavy jako třeba Obadiah Hakeswill britského romanopisce Bernarda Cornwella, týpek situovaný do období napoleonských válek. Osoba, která směrem k nadřízeným vždy pečlivě plní, co se od ní očekává, aby pak vskrytu mohla sobě rovné nebo níže postavené usilovně okrádat, aby získala příležitost loupit, podvádět, intrikovat a znásilňovat.

Jen když má přitom vždycky předem jasno, komu z výše postavených je třeba šplhat do zadnice, aby získala příslušné krytí a výhody.

Nikanor je ještě hodně mladý, nemusí si tedy vybrat úplně správně. Ale také jeho volba nemusí být definitivní - pokud zjistí, že se spletl, může jí časem ještě napravit.

Stejně tak i vy. Aspoň prozatím.

1
Vytisknout
8133

Diskuse

Obsah vydání | 7. 9. 2021