"Herečka s živočišnou krásou"

15. 10. 2021 / Soňa Svobodová

čas čtení 11 minut

Takto se o nejznámější herečce 30. a 40. let, která toužila po slávě za každou cenu, vyjadřovalo nejen mnoho českých i světových režisérů, pod jejichž režijním vedením měla možnost v té době hrát, v řadě úspěšných filmů, ale i mnoho jejích hereckých kolegů, po jejichž bocích ztvárňovala nejrůznější postavy od komediálních přes romantické až po ty dramatické. A právě v těchto dnech vydalo nakladatelství Universum obrazovou publikaci pod názvem Lída Baarová Návraty, jejímž autorem je známý český sběratel Jiří Tauchen.

Pane Tauchene, co vás přivedlo na myšlenku vydat fotografickou knihu o této režiséry hojně vyhledávané, filmové představitelce půvabných dívek a mladých žen?

  

V roce 1966 jsem jako patnáctiletý, viděl v kině film „Dívka v modrém“ s Lídou Baarovou v hlavní roli. Byl jsem okamžitě uchvácen její krásou, ale i samotným filmem, elegancí té minulé doby, o které jsem neměl ani tušení, neboť socialistická propaganda nás neustále krmila jen válečnými nebo budovatelskými filmy. A najednou, jako zjevení tento film, kde se nebudovalo ani neválčilo, ale byl tam šarm. A pak se objevily i jiné předválečné filmy – jako „Kristián“ s Adinou Mandlovou nebo „Hotel Modrá hvězda“ s Natašou Gollovou, protože v té době začalo uvolnění, které vyvrcholilo „Pražským jarem“.

Co vás přimělo začít se intenzivněji zajímat o filmy z této časové éry?

Zjistil jsem, že o prvorepublikových filmech vůbec nic nevím, a tak jsem se o ně začal zajímat. Nejvíce mne uchvátila Lída Baarová a začal jsem sbírat vše dostupné o ní. A zjistil jsem, že na rozdíl od jiných hereček, o Lídě Baarové se vůbec nemluví, nejsou o ní (alespoň v té době) žádné materiály jako kdyby se chtěla odstranit z české kultury.

Jaké byly vaše sběratelské začátky. Těžké nebo složité?

Takže začátky sbírání Lídy Barové byly těžké, byl jsem rád za každý sebemenší výstřižek o ní. Postupem doby se však situace měnila k lepšímu a materiálu postupně přibývalo, seznámil jsem se i s jinými takto „postiženými“ sběrateli a získával jsem od nich i fotografie z jiných filmů. Najednou jsem si uvědomil, že veškeré informace o ní končí její emigrací v r. 1948 a od té doby jakoby přestala existovat. Oficiální žurnalistika o ní mlčela a chtěla jí jako nepřátelskou emigrantku vymazat z povědomí. Proto se u nás dlouho myslelo, že s jejím útěkem skončila její filmová kariéra. Jen občas jsem se zcela neoficiálně dozvěděl, že i v emigraci něco natočila v Itálii nebo Španělsku. Léta běžela a stále více jsem se dozvídal, o její hvězdné filmové a divadelní kariéře v zahraničí. Jaké bylo moje štěstí, když jsem získal kontakt na jejího přítele, který jí navštěvoval u ní doma v Salzburgu až do její smrti, si nikdo neumí představit. Budu mluvit s člověkem, který ji osobně znal a poví mi něco o ní! A jaké bylo překvapení, když se ukázalo, že mu Lída Baarová věnovala svůj archiv fotografií z filmů a divadelních představení, které natočila a hrála v Itálii, Španělsku, Německu a Rakousku a také fota z jejího soukromí v Salzburgu s jejím manželem Kurtem Lundwalem. Tyto fotografie (od. r. 1949 do konce 60. let) zcela zaplňovaly ono bílé místo v kariéře Lídy Baarové!

Byly tyto její fotografie jediné, které měla?

Ano byly jediné, které měla. Všechny ostatní, pořízené před válkou a v protektorátu musela zanechat ve své vile, když prchala jen s tím nejnutnějším, když byla upozorněna, že jí jde zatknout StB.

StB prý její celou vilu prohledala, a jak se říká nenechala kámen na kameni?

Poté, co vilu StB prohledala, všechny fotografie zmizely. Měla tedy jen fota z doby po útěku do emigrace. Bylo jich celkem 74 z pěti italských a šesti španělských filmů a ze tří divadelních rolí, které ztvárnila v Německu a Rakousku. Všechna tato fota jsem použil v knize a ze své sbírky jsem pro zdokumentování filmů přidal italské a španělské programy k těmto filmům. Protože je kniha striktně zaměřena na zahraniční filmy, přidal jsem ze své sbírky i materiály a fota z filmů, které Lída Baarová natočila v r. 1934 -1944 v Německu a Itálii a také jsem přidal fota z jejího málo známého působení na divadle v letech 1931 – 1932 a 1942 – 1943.

Byl pod některou z tohoto velkého množství Barrové fotografií podepsán některý z nejvýznamnějších českých fotografů té doby jako třeba František Drtikol, Jaroslav Rössler, Josef Sudek či Jaromír Funke nebo z těch zahraničních Erwin Blumenfeld?

Všechny její portrétní fotografie byly pořizovány ve fotoateliérech zaměřených na portréty filmových hvězd – v Čechách to byl především Willy Ströminger, Josef Heinrich, Jiří Pražák nebo ateliér SOVA, Šlár a také ateliér FRIČ a RUBÁŠ, v Německu potom ateliér společnosti UFA, nebo fotoateliéry Ewa Satow, Lindner, Goldsche nebo Hammerer. O portrétech zhotovených Vámi zmiňovanými fotografy, bohužel nevím.

Podle jakého klíče jste se rozhodoval, zda fotografie do knihy zařadit či nikoliv?

Klíč pro zařazení fotografií do knihy byl velice jednoduchý – ukázat v knize všechna fota, která Lída Baarová měla, aby se vyplnilo to bílé místo v její filmové a divadelní kariéře po jejím odchodu do emigrace o které se, jak jsem již uvedl, vůbec nic u nás neví a tak je teď zřejmé, jak skvělá byla její druhá kariéra.

Život Lídy Baarové byl velmi dramatický, barvitý a zajímavý. Zahrnul jste do knihy i nějaké fotografie z jejího rodinného života?

Do knihy jsem fota z jejího rodinného života nezahrnul, a to jednoduše proto, protože žádná rodinná fota neměla, ta zůstala po jejím útěku v její vile a po prohledání vily StB všechna zmizela. V knize je jen několik fotografií s jejím druhým manželem.

O Lídě Baarové je známo, že se jako jedna z mála českých hereček díky svému hereckému talentu, znalosti jazyků, své kráse a fotogeničnosti dokázala prosadit nejen v německých, španělských, ale také i v italských filmech. Obsahuje vaše kniha i fotografie z jejího nejvýznamnějšího filmu Darmošlapové, v němž si zahrála i jednu z vedlejších rolí pod režijním vedením Federica Felliniho?

Kniha obsahuje jen jednu fotografii z tohoto filmu, ale ta nepochází z archívu Lídy Baarové, tu jsem přidal ze své sbírky já. Jak v knize píši: „ Je zajímavé, že z pátého italského filmu Lídy Baarové „I vitteloni“ (Darmošlapové), který tolik proslavil režiséra Federica Felliniho, nebyla v jejím archívu ani jediná fotografie, ačkoliv si po skončení natáčení obvykle nějaké snímky vyžádala. Za padesát let intenzivního pátrání po snímcích spjatých s Lídou Baarovou a tímto filmem jsem narazil pouze na jednu jedinou fotografii, kterou jsem do knihy přidal.“

Kromě filmu se Lída Baarová také věnovala divadlu. Na rakouských a německých scénách ztvárnila mnoho rolí, v nichž největší úspěch sklidila v Čapkově hře „Věc Makropulos“. Jsou v knize i nějaké fotografie z této hry?

Ano, v knize je pět krásných fotografií z této slavné hry Karla Čapka „Věc Makropulos“. Jak opět píšu v knize: „První divadelní hrou, jejíž snímky obsahoval hereččin archív, bylo právě toto Čapkovo drama. Po úspěchu na berlínském jevišti dostala Baarová zajímavou nabídku, která se hercům jen tak nenaskytne. Vedení heidelberského divadla Zimmertheater jí navrhlo, aby si sama vybrala hru, v níž by si chtěla zahrát hlavní roli. Protože se vždy cítila Češkou, zvolila Čapkovu, „Věc Makropulos“. Hra měla velký úspěch a blahopřání k němu zaslala také vdova po Karlu Čapkovi Olga Scheinpflugová.

A jak dlouho jste na knize pracoval?

Na knize jsem od prvotní myšlenky až do její finální realizace pracoval dva roky.

Je vaše sbírání zaměřeno jen na tuto prvorepublikovou hereckou star?

Moje sbírání se neomezilo jen na Lídu Baarovou sbírám vše i o jiných hercích a herečkách a celém českém prvorepublikovém a protektorátním filmu.

Důkazem čehož je i vaše publikace s názvem, Ta naše písnička česká, v níž seznamujete čtenáře s písničkami z českých filmů v průběhu let 1930 – 1945. Víte, kolik filmů za tu dobu bylo celkem natočeno?

Od prvního zvukového filmu v r.1930 do r.1945 bylo v ČSR natočeno 362 filmů. Ve většině z nich zazněla písnička, protože producentům bylo okamžitě jasné – jestliže má mít film úspěch, musí v něm zaznít písnička, nejlépe taková, kterou si lidé budou notovat již při odchodu z kina. Složením těchto písní byli pověřováni ti nejrenomovanější autoři. Z mnoha těchto filmových písniček se okamžitě staly „šlágry“, jak se jim tehdy říkalo (dnes jsou to „hity“). Hrály se v rádiu, vycházely na gramofonových deskách. Aby se ještě více rozšířily mezi lidmi, vydávala je hudební vydavatelství tiském v malých sešítcích s notami a textem, aby si je mohli lidé sami zazpívat. Grafickou úpravu těchto sešítků prováděli renomovaní grafici reklamních oddělení hudebních vydavatelství a jsou to vlastně malá výtvarná díla. Prodávaly se ve městě v prodejnách hudebnin, na venkově v trafikách. Většina z nich skončila v nenávratnu.

Jak dlouho jste tyto filmové písničky sbíral a kolik se vám jich podařilo nalézt?

Po více než padesáti letech sbírání doslova po jednom kousku se mi podařilo shromáždit více než 300 těchto filmových písniček, které jsem všechny použil v knize „Ta naše písnička česká...filmová“.

Díky filmům a také hudebním vydavatelstvím se tedy dostaly do povědomí diváků. Myslíte, že si je lidé zpívají dosud?

Jsou to písně, které doslova zlidověly a lidé si je zpívají dodnes. V knize jsem je doplnil filmovými programy k filmům, ve kterých zazněly a také fotografiemi účinkujících herců.

Leží na vašem pracovním stole nějaký další zajímavý námět na knižní zpracování?

V současné době mám ro-zpracovanou knihu o dětství, mládí a dospívání Zorky Janů, sestry Lídy Baarové na neznámých fotografiích. Toto téma dosud nikdo nezpracoval.

1
Vytisknout
12001

Diskuse

Obsah vydání | 19. 10. 2021