Vizuální vandal

27. 10. 2021 / Soňa Svobodová

čas čtení 13 minut
 

Jako vizuální vandal se někdy cítí uznávaný český vizuální umělec, dříve grafik a typograf, jehož začátky se nacházejí v kreativní grafice a ve veřejném prostoru v podobě graffiti. Je znám pod několika nicky tedy takzvanými writerskými přezdívkami, z nichž nejznámější jsou 2Rock, Key a Tron, Michal Škapa.

Pane Škapa, jak vzpomínáte na své úplné začátky v tvorbě graffiti byly spíše legální nebo ilegální?

 

Začínal jsem malovat v devadesátých letech. Praha byla úplně jiná než dnes, město se probralo z letargie a přicházelo sem spoustu vlivů ze západu a mě mimo jiné začalo zajímat graffiti. Najednou se na stěnách začaly objevovat barevné šifry a obrázky a pro mě zářily, jak poklad na dně moře. Byl jsem schopný si je jet několikrát za týden prohlédnout. Informace se ale získávaly těžko, kolovaly například nějaké časopisy, které byly většinou v podobě černobílé xerokopie. Žádný internet a sociální média.

A určitě jste začínal tagy (podpisy lidí, kteří malují graffiti na zdech), že..?

Ke zdárnému šíření jména po městě tagy patří. Je to značkování teritoria a samá podstata graffiti. Cornbread, Taki 183 a další průkopníci tohoto hnutí psali svoje jméno a číslo ulice na zdi nebo ve vagónech New Yorského metra a další je začali brzy následovat a tak vznikl celý tento fenomén.

Čím to, že všichni tvůrci graffiti se raději nazývají writery než výtvarníky?

Hráči této pouliční disciplíny sami sebe za umělce nepovažují, je to něco mezi sportem, hrou a výtvarnou činností. Řekl bych, že se pravidla mění a spousta sprayerů má dnes už ambice přejít do umělecké sféry. Ostatně jsou to jen škatulky a každý dělá to, na co se nejlépe cejtí a co umí. Je tady také označení street art, které si bere částečně inspiraci v graffiti, ve velkoplošných malbách, tzv. muralech nebo intervencích ve veřejném prostoru a transformuje styl vyjádření a zahrnuje vše pod svoje křídla. Street art se stal dávno jedním z uznávaných směrů v galerijním provozu. Někdo také říká, že street art je teplý bratr gaffiti, nebo-li jeho „navoněná a kýčovitá“ odnož, ale je to spíše klišé. Hranice jsou tenké a o tom kudy přesně vedou se dají vést dlouhé debaty.

V roce 2000 jste měl možnost spolu se svými kolegy H. Kalábem (Splash) a M. Dvořákem (Romeo) navštívit New York. Při té příležitosti jste ilegálně pomalovali jeden vagon newyorského metra. Máte o něm nějaké zprávy, zda tam jezdí dodnes?

Zprávy máme spolehlivě ověřené, že žádný z těchto vagonů tam nejezdil více jak den. I přes to, že bylo v minulosti možné se do systému dostat, tak barevného pokrytí se zbavili provozovatelé velmi rychle. Byla to pro nás hodně důležitá cesta, z které čerpáme inspiraci dodnes.

Patříte k absolutní špičce na české scéně graffiti a hip hopu. A právě čtvrtí, která dala tomuto hudebnímu spojení jamajských a amerických vlivů toto pojmenování je Bronx. Měl jste možnost ho také, se svými kolegy navštívit?

Graffiti jsem se věnoval víc jak 15 let a dodnes jeho vývoj u nás i na globální scéně sleduji. Necítím se být ale nadále jeho představitelem a s radostí jsem to přenechal další generaci. S hip hop komunitou mě pojí spoustu projektů, na kterých jsem se podílel třeba jako grafik, tvůrce vizuální podoby vydávaných desek a CD, nebo akcí. Hip hop - rap, graffiti a break dance byli od začátku úzce provázané a celá scéna držela při sobě a trávila společný čas.

Jak vaší tvorbu ovlivnil break dance, který je s hip hopem a graffiti spojován?

Break dance skupiny jako Da Live Broadcast nebo 02 Red Stars byli moji blízcí kamarádi a s některými se vídám dodnes. Vždy mě bavila ta dynamika pohybu a ty přehnané až skoro herecké pózy. Některé figury mi utkvěly v hlavě a dnes je používám při zobrazování postav na svých obrazech.

Jste také tvůrcem známých murálů jako například Evoluce či Mistr Sprej. Oba jste vytvořil na základě žádosti školních ředitelů. Když vás oba s touto žádostí oslovili nebyl jste překvapen?

V obou případech šlo vlastně o zadání přes prostředníka, v jednom případě přes galerii a v druhém přes městskou část. Na školu se malby podle mě vyloženě hodí a můžou být inspirací pro žáky, takže mě to vůbec nepřekvapuje. Obzvláště na té Evoluci jsem si dal tehdy hodně záležet a díky detailnímu zpracováni, se v ní dalo číst a prohlížet si jí dlouho. Taky jsem měl okamžitou odezvu v podobě nadšených školáků. Obě tato díla jsem už dělal před hodně dlouhou dobou a od té doby mi žádná školní zeď nepřišla pod ruku, takže pokud byste někdo chtěl mural na své škole, tak se mi nezapomeňte ozvat.

Také je o vás známo, že velmi rád používáte prázdné plechovky od sprejů, které využíváte jako základní stavební kameny pro své objekty. Kolik jich, tak na stavbu jednoho takového objektu spotřebujete?

To je pravda, po vyprázdnění sprejové jednotky je mi líto obal zahodit a také by se měl správně ekologicky zlikvidovat. Uchovávám si proto prázdné plechovky a následně je používám při vytváření různých objektů nebo site specific instalací. Jsou například součástí mojí právě probíhající výstavy Situace v galerii Mega, což je 19 metrů dlouhá výloha ve vestibulu metra na Palackého náměstí. Také jsem je hojně využil na mé nedávné výstavě v Galerii Václava Špály. Tam jsem z nich vytvořil celou stěnu nad schodištěm a také byly v bednách i volně naskládány všude možně po výstavě. Jejich přítomnost měla vyjadřovat, že byl jejich obsah opravdu využit na malování po zdech.

Od svého narození žijete v Praze. Myslíte si, že se za tu dobu díky graffiti, nejen ta betonová šedi plná sídliště trochu rozsvítila do radosti?

Myslím, že graffiti je tu s námi a ať se nám to líbí nebo ne, tak je součástí městského života. Mnohdy je pro mě důkazem živelnosti města a toho, že ulice nejsou jen koridory lemované betonem, zdmi a sklem. Do některých částí se hodí více, jinde třeba vůbec, celkem přirozeně se to vyvíjí a stále mě to baví sledovat. Cítím, že už jsem mimo hlavní proud a komunitu, která v tom má dnes hlavní slovo, ale rád to pozoruji, bavím se tím a stále z toho čerpám inspiraci.

A co říkáte, na ty nevkusné reklamy, billboardy a cedule nad některými obchody. Nemyslíte, že to tak nádhernému městu jako je Praha pouze škodí?

Můj oblíbený kreslený vtip zobrazuje město mizící pod lesem billboardů a reklam a v rohu na jediné volné zídce vykukuje malý tag a u něho stojí policajt a poukazuje na tu nejpřístojnost: „A hle, trestný čin“. Stejně tak, jako další součásti veřejného prostoru, reklama do moderního města patří. Mohla by být třeba vkusná nebo regulovaná, ale v každé aglomeraci to dopadá podle toho, jací lidé tam žijí a co dovolí. V Praze a potažmo v Čechách je například neuvěřitelně velké množství nepovolených billboardů.

Známá jsou i vaše velkoformátová plátna jako Zpátky doma (110 x 73 cm), nebo Povstaň (260 x 440 cm), což je jakási koláž nejrůznějších městských dominant. Pracujete i v současné době, na nějakém dalším velkoformátovém díle?

Velké formáty mám obecně rád a zvlášť tyhle městské krajiny na nich pěkně vyniknou a při té míře detailu pak na člověka působí závratným dojmem. Podklady si připravuji tvorbou digitálních koláží, kdy čerpám z vlastních fotografií, publikací nebo internetu. Mnohá místa si pak nechávám nevyplněná a dotvářím je přímo na plátně. Podklad vytvářím akrylovou malbou a linku, detaily a stínování pak dotahuji airbrushovou pistolí. Zajímají mě různé městské struktury, styly architektury a zákoutí. Sleduji dynamiku města, stavbu, statickou polohu i zánik. V současné době je také k vidění obří plátno, na kterém jsem spolupracoval s dalšími autory v rámci projektu FIRMA a je k vidění v Nové síni. Náročnější pak bývá manipulace s těmito „kousky“, jejich převážení, věšení a pak hlavně finální umístění.

Vytváříte akrylové abstrakce, airbrushové figurativní kompozice až po site-specific instalace a prostorové objekty. Je ještě nějaká technika, kterou jste doposud ve své tvorbě nepoužil, a rád byste ji vyzkoušel?

Rozhodně je ještě co objevovat a kam se technicky i materiálově posouvat. Chystám se na vrstevnatější světelné objekty s použitím různých displejů, neonu i jiných zdrojů světla. Mám několik nápadů na vrstvené plexisklové kompozice. Jeden čas jsem také pracoval s kovovými pláty, které jsou vrstvené. Do nich bych chtěl ještě dostat barvu a světlo. Posouvání hranic beru jako obrovské dobrodružství.

Svá díla vystavujete v nejprestižních domácích i zahraničních galériích. Jak hodně náročná pro vás byla po pracovní stránce vaše cesta z ulice do galérie?

Do galerijního světa jsem začal pronikat soustředěněji před deseti lety, dříve jsem pozoroval výtvarnou scénu jako divák. Cesta je to klikatá a velice dobrodružná. Je to směsice píle, správných a špatných rozhodnutí a štěstí. Snažím se dělat to nejlepší co umím a taky to vhodně komunikovat dále. Jsem taky vděčný lidem, kteří mi v práci pomáhají nebo s kterými výstavy připravuji. Za všechny musím uvést Radka Wohlmutha, který zastává kurátorskou stránku věci a bez jeho přičinění by byla cesta mnohem trnitější.

Jak jste již zmínil, proběhla v Galerii Václava Špály vaše samostatná výstava pod názvem T2B (Top To Bottom), což v řeči writerů označuje panel kompletně posprejovaný odshora dolů. Znamená to tedy, že jste takto pojal celou tuto svou výstavu a galerii pomaloval odshora dolů?

Ve Špálovce jsem přišel s netradičním výstavním konceptem, a to jak v rámci vlastní tvorby, tak v rámci prostoru této prestižní galerie. Celou galerii jsem pojal jako jedno velké plátno, prostor, který můžu pomalovat a změnit jeho běžné vnímání. Na výstavě se nenacházel žádný závěsný obraz a většina maleb a kreseb se odehrávala přímo na stěnách a také s koncem výstavy zanikla. V horním patře šlo o malbu sprejem, která odkazovala jak ke kořenům graffiti kultury, přes komiksové linky k ikonickým postavám a příběhů, objevovali se zde figurativní motivy nebo různé fantaskní mechanické části, které jsou mým oblíbeným motivem. Vstupní patro bylo naopak vyvedeno v monochromatickém rastru mojí autorské abecedy. Byly v ní zašifrovány texty a hesla. Černobílou nástěnnou kresbu doplňovala kompozice městské struktury, jakýchsi přebujelých mrakodrapů, jenž zářily barvami a byly detailně popsané další šifrou. V tomto patře se také nacházely artefakty přinesené rovnou z ulice jako například pneumatiky, zábrany, nákupní košíky apod. Nedílnou součástí expozice byly neonové objekty a především volná kompozice z neónových trubic ve spodním patře galerie. Téměř 100 barevných trubic blikalo v naprogramovaném rytmu a celé to bylo doplněno zvukovou stopou ušitou na míru. Další důležitou vrstvou byly polepené výlohy, kde se opět objevoval přiblížený výřez mojí speciální abecedy. Okna v obou patrech pak rozsvěcela projekce barevných smyček, kde se střídaly záběry na mojí ruku, jak tvoří a píše s dalšími prostřihy z mého ateliéru. Jako další specialitku jsem měl v galerii vystavěný malý ateliér a pravidelně jsem ho navštěvoval za účelem malování a komunikace s návštěvníky. Snažil jsem se naplnit galerii až po okraj, nenechávat zde žádná hluchá místa a zprostředkovat divákům jiný pohled na uměleckou tvorbu. Návštěvnost galerie a fakt, že se tam hlásily na prohlídky i třídy a školy, byla důkazem toho, že výstava fungovala.







0
Vytisknout
1769

Diskuse

Obsah vydání | 2. 11. 2021