Klima jako lidská práva: Summit v Glasgowě selhal, Česko ještě i v jeho krotkém rámci končí na chvostě

15. 11. 2021 / Karel Dolejší

čas čtení 5 minut
  • Pokud chcete najít skutečného rekordmana v globálním selhávání, stačí se prostě podívat na web Strakovy akademie. 

Klimatický summit v Glasgowě podle očekávání opět nepřinesl žádný zásadní průlom v oblasti ochrany klimatu. Chybějící dohoda o konci využití uhlí je výsměchem mnoho měsíců se ozývajícím naléhavým prohlášením. Hora porodila myš, mrtvou a ještě ani ne celou.


Překvapivé na dané věci arci není vcelku nic. Již při vzniku Pařížské klimatické dohody v roce 2015 se ozývala řada hlasů poukazující na přílišný konzervatismus expertízy, o niž se klíčová mezinárodní norma tehdy opřela. S přibývajícími léty pak rostl i počet studií ukazujících, že situace je opravdu mnohem vážnější, než si politici v roce 2015 byli ochotni připustit. Že jsme v řadě případů spustili "automatické" odpovědi klimatického systému na lidmi produkované emise. Tyto nyní již samovolně běžící odpovědi budou trend oteplování udržovat ještě dlouho poté, co (v hypotetickém případě...) vlastní emise zredukujeme k nule.

Zatímco před glasgowským summitem zněla varování, že ani nulové emise už nestačí, takže bude třeba aktivně pracovat na stahování oxidu uhličitého z atmosféry a jeho ukládání, na konci celého humbuku vidíme, že dokonce ani ukončení emisí z nejšpinavějšího zdroje, uhlí, není na pořadu dne. Přitom jde o přírodní setrvačné procesy, s nimiž nelze vyjednávat nebo je "odložit na později". Jestliže nejednáme nyní, sklidíme výsledky podobným způsobem, jako když zanedbáme rozjezd koronavirové pandemie - i když dobře víme, že šíření viru v populaci řídí zákonitosti exponenciálního růstu, proto v případě opožděných opatření záležitost v krátké době přerůstá přes hlavu.

S ochranou klimatu dnes se to má vlastně trochu podobně, jako v 70. letech s ochranou lidských práv. Samozřejmě rozdílů je dost, mezi hlavními ten, že ani nesmírné množství lidského utrpení a zničených životů ještě samo o sobě obyvatelnost planety neohrožuje. Ale v základních obrysech vidíme totéž. Kdysi se Západ při uplatňování svých závazků k ochraně lidských práv ve světě choval velice selektivně a ze všech amerických administrativ jedině Carterova měla pocit, že ji existence diktatur v Latinské Americe mezinárodně diskredituje. Tehdejší východní blok pak balík mezinárodních závazků podepsal s předem promyšleným záměrem vůbec nedodržovat a považovat je v praktické každodenní politice za pouhý cár papíru, s nímž operuje výhradně jen státní propaganda proti konkurenčnímu politickému systému.

S klimatem vidíme cosi velmi povědomého. Západní země dělají mnohem méně, než by měly, zatímco většina ostatních nehodlá udělat zdaleka ani tolik, navzdory schválené podpoře od bohatých států. Na okraji rozpráví car fosilního samoděržaví o "selhání současného kapitalismu", jako by zrovna jeho země nebyla zvlášť hnusným případem kapitalismu (pravda, asi ne "současného"). Čínská propaganda přetéká závazky k ochraně klimatu, ale čínská ekonomika zoufale shání energetické uhlí, bez nějž by se rychle zhroutila. Nedovolí si důsledně aplikovat ani politicky forsírovaný zákaz importu suroviny z nepřístojně kritizující Austrálie. Pro Peking zjevně jeho podpisy pod klimatickými smlouvami znamenají asi tolik, kolik podpis závazku zachovat politický systém Hongkongu. Předem se ví, že dodržovat se nebude téměř nic.

A pak tu ovšem ve všeobecné světové ubohosti máme rekordmany, kterým je dokonce zatěžko ještě i alespoň na chvíli předstírat, že hodlají pro ochranu klimatu udělat cokoliv podstatného. Světová veřejnost objevila v Glasgowě "klimatickou fosílii" Andreje Babiše, která na mezinárodním fóru předvedla rozhled, za nějž by se dnes styděla i středoasijská ropná diktatura. Přihlížející tak zjistili, že postkomunismus může být dokonce ještě v jistých ohledech prohnilejší a ubožejší než čínský komunismus oprašující v plné kráse tradiční vrcholně cynickou bolševickou praxi. (Sovětský režim, který se veřejně chlubil "nejdemokratičtější ústavou" a oháněl se požadavkem na zrušení tajné diplomacie, cíleně zahubil desítky milionů bezprávných poddaných a v tajných dodatcích k paktu Molotov-Ribbentrop si s nacisty rozdělil Evropu.)

Země, kde po sedmi dekádách opět sedí v prezidentském křesle patologický alkoholik závislý na Moskvě, v Glasgowě předvedla světu, že zásoba patřičně "duchovně" sektorovaných normalizovaných kádrů ještě ani zdaleka nedošla. Takže po současném hradním podnájemníkovi může nastoupit další muž dávno zprofanované minulosti, který se navzdory mladickému studiu na elitní švýcarské škole všemu podstatnému naučil od husákovského režimu.

Především okultnímu umění vydávat doslova za ctnost přitakání faktu, že se věci nezvladatelně řítí špatným směrem.

-1
Vytisknout
7861

Diskuse

Obsah vydání | 18. 11. 2021