17. 1. 2022 / Jan Paul
Pana Cveka si vážím jako vzdělaného, citlivého a intelektuálně bystrého člověka, o to víc mě překvapila jeho reakce na vystoupení prof. Hogenové, jejíž názory a postoje prý mají politický charakter a balancují na hraně fašismu. Nutno podotknout, že zmínka o fašismu není moc vydařeným příspěvkem ke kolektivní solidaritě. Trápí mě to neustálé nálepkování odlišných názorů, snaha škatulkovat, prosím nedělejme to, pakliže ctíme svobodu projevu a pluralitu názorů. Paní Hogenová nevybízí ve svém projevu k žádným pogromům a pronásledování, a nikoho neuráží, vyjádřila jen své postoje.
Reakci pana Cveka na paní Hogenovou považuji raději za neporozumění. Lze to ovšem omluvit, autor je nejspíš natolik zaujat myšlenkou svobody člověka, že si ani nepovšiml, že její názory, a pohled na život mají právě tuto svobodomyslnou povahu. Pominu-li dlouhé pasáže věnované Martinu Heideggerovi - jimiž se Boris Cvek „vypořádal“ s východisky a znalostmi paní profesorky Hogenové - vidí autor zásadní problém jejího vystoupení v tom, že prý z osobního svědectví dělá politiku, a dává jasně najevo, že je třeba žít podle jejího návodu, aby společnost byla zdravá.
Panu Cvekovi je trnem v oku fakt, že Anna Hogenová „ví“ co je dobré, a přesvědčuje druhé, aby s ní tuto zkušenost sdíleli. Ptám se, je snad iniciace dobrého něco špatného? Nebyly snad v historii osobnosti, které svými apelativními postoji vyvažovaly názory jiných, či dokonce pozitivně ovlivňovaly společnost? Paní Hogenová přece nikoho nesoudí, pouze vyslovuje své postoje, o které se někteří lidé zajímají a mají na to právo. Povšimněme si slov „dává jasně najevo“, které pan Cvek použil, co vyjadřují? Dojem, pocit, pan Cvek má dojem, že paní profesorka něco lidem vnucuje, a to by podle něho neměla dělat.
Boris Cvek mimo jiné píše, cituji: „Svobodná společnost dává lidem svobodu, aby hledali své vlastní cesty a naplnění života v široké nabídce kultury, náboženství, filozofie atd“. Podle pana Cveka ve svobodné společnosti nehodnotíme lidi podle jejich víry nebo vnitřního života, ale podle toho, co dělají a jací jsou. To je jistě pravda, ale zůstane pouhou frází, pokud neuznáme, že na kulturnosti člověka se podílí nejen kulturní hodnoty ověřené historií, ale právě i současní lidé jako je paní Hogenová, a to právě svými postoji, názory a zkušenostmi, a že také tito lidé - a tím neříkám, že to je ona - mohou mít pro druhé iniciační hodnotu.
I pouhé setkání člověka s člověkem může přece pozitivně ovlivnit život jednoho z nich. A co pojmy jako živá kultura? Jsou snad kulturní hodnoty uloženy jen v muzeích a knihovnách? Je snad kulturnost uzavřena v akademických pracovnách? Není všechno to, jak žijeme, co myslíme a prožíváme součástí kultury a kulturnosti současného člověka? Paní Hogenová kultivovanou a poučenou formou zaujímá k tomu, jak žijeme, kritický postoj, co je na tom špatného? Vše je politikum, politiku přece nedělají jen politici, a hodnocení nemusí být pouze otázkou emoce, ale i zkušenosti. Může být rozvážné.
Hodnotící úsudek není přece odsudek. Hodnocení je odrazem mentální a intelektuální výbavy toho, kdo hodnotí. Jde o reciprocitu. Hodnocením vyslovuje člověk svůj vztah nejen ke světu a k lidem, ale také k sobě a to především. Takže hodnocení je i poznávacím nástrojem, možností, jak rozumět druhým a sobě, jak rozumět světu. To jsou přece čítankově jasné věci. Když člověku něco konvenuje, může to znamenat, že je s tím, co hodnotí v souladu, v harmonii a naopak. Pan Cvek dobře ví, že v podstatě každá teorie obsahuje hodnotící parametry, není možné cokoliv vymezit či vyřknout bez kritického rozboru.
Paní Hogenová si dovolila označit současnou společnost za totalitní, a Pan Cvek ji oponuje, když píše, že totalitní společnost je ta, kde, cituji: „Jde o to, že jedna mafie ovládá všechno, tedy soudy, policii, průmysl, školství, volby, média atd. V totalitě neexistuje dělba moci a veřejná kontrola moci. Nic takového se samozřejmě v současné západní společnosti neděje (naopak v Rusku nebo Číně ano)“, míní pan Cvek a dodává, cituji: „Neexistuje žádná oficiální ideologie státu, mohou fungovat školy různých církví, na univerzitě se může vyučovat jak marxismus, tak tomismus atd“.
Pohled pana Cveka na totalitu je překvapivě konzervativní, tradicionalistický, vždyť i formy totality a totalitních praktik se proměňují s tím, jak se proměňuje svět a lidé v něm. Co platilo včera, už dávno neplatí. Čína jako totalitní stát má například zavedené tržní hospodářství a je prosperující ekonomikou. Totalitou nemusí být jen hrubé potlačování lidských práv, totalitní ideologie může mít, jak víme, skrytou podobu, dokonce velmi sofistikovanou. Ovládat lidi už není nutné skrze ideologie idejí, ale třeba pomocí ekonomického, či technologicko-vědeckého tlaku, respektive přesunutím těchto oborů na místo, které dřív patřilo spiritualitě.
„Učte se na školách, co vám libo, užívejte život, jak chcete, v dnešní svobodné společnosti není nic problém, ale budete „muset“ tak jako tak konzumovat, a my vás to naučíme“. Samozřejmě záměrně přeháním. A k čemu může sloužit závislost lidí na konzumaci? K jejich ovládání. Že to je utopie? Cožpak nelze závislost na konzumaci pod hesly blahobytu zneužít? Vyžadované nové normy chování, o kterých hovoří paní Hogenová, mohou být totalitní, a to tím, že populaci byť i skrze tzv. demokraticky zvolené instituce určují co je a není morální, co je a není vhodné, přípustné, legitimní a korektní.
Nově zaváděné normy chování, projevované ve snaze redukovat život současného člověka především na výkon a úspěch, mě také děsí. A odlidšťování? Neprojevuje se snad tím, že se odřezáváme od tradice, od zkušenosti předchozích generací ve snaze rušit, měnit, a přehodnocovat i to, co bylo odzkoušeno jako funkční a užitečné? Není všechna tato snaha současně i projevem zbytnělého vědomí „Já“, které chce ve své nadutosti vše interpretovat, reinterpretovat, měnit a rušit? Mám obavy, že dnešní člověk natolik propadl sebestřednosti, že už není schopen orientovat se ani sám v sobě.
Psychoanalytička Jana Bryjová v připravované knize „O narcismu a věcech lidských“ říká, cituji: „Dnešní doba, více než jakákoli jiná, velmi podporuje narcistní prožívání a chování. Hodnota člověka se odvíjí od toho, co dokáže, co vlastní, jakými lidmi se obklopuje, na jaké školy chodí jeho děti, apod. Člověk se oceňuje podle výkonu. Lidé jsou v touze o výjimečnost a dokonalost chyceni do pasti, a takový posun ve společnosti se samozřejmě odrazil i v individuální duši člověka. Žijeme v době tekuté modernity. V době proměn, kde zítra už neplatí to, co platilo dnes.“
Pan Cvek se zaštiťuje svobodnou společností, není ale projevem svobodné společnosti především i to, že je schopna kriticky hodnotit sama sebe? Jsem přesvědčený, že ano. A proč ji ujímat tuto možnost? Ve svobodné společnosti má přece člověk právo na odlišný názor, který se neslučuje s názorem většiny, nebo menšiny, tak v čem je problém? Mohu mluvit k lidem, a když mi naslouchají, nedělám přece nic špatného, pokud je nevybízím k násilí a nenávisti k druhým. A paní Hogenová nic takového nedělá, její názory a postoje jsou sice v konzumně zaměřené společnosti nutně vyhraněné, no a co má být?
Jsem přesvědčený, že teprve sebekritická společnost může být skutečně svobodná. Pokud by totiž platilo, že svoboda je poznaná nutnost, pak nutnost chtít být lepším - protože nic není nikdy dokonalé -vygenerovaná sebekritikou jako potřeba něco se sebou udělat, je projevem právě této svobody. Společnost, která neuplatňuje kritiku sebe sama, se může stát totalitní právě proto, že uznává jen to, co se slučuje s její orientací. Společnost orientovaná primárně na spotřebu, výkon a úspěch - tedy hodnoty, které Anna Hogenová nepovažuje pro člověka za zásadní - může být totalitní právě v tom, že je preferuje na úkor hodnot jiných.
Nikoliv ovšem viditelnou agresí, silou, ale strategií typu: „Chceš to? Můžeš to mít!“ To je onen skrytý tlak na současného člověka, který má Anna Hogenová na mysli, když považuje současnou společnost za totalitní. Totalitu konzumu, zážitek před prožitkem, ale i individualismus před účastenstvím, sobectví před láskou, korektnost před hledáním pravdy a tázání se po smyslu. To je preferováno, podněcováno a podporováno. Ětos, ideje či ideály jdou ze své povahy proti konzumerismu a proto jsou nepopulární. Liberalismus se zaštiťuje hesly o právech a svobodě člověka, a chce se mi říci konzumní svobodě.
Pan Cvek, který kdysi referoval o čtyřkolkách v českých lesích, velmi dobře ví, jak vypadá krajina, životní prostředí a vztahy mezi lidmi. V textu píše, cituji: „Nemůžeme říci: ty nemáš náš pohled na svět, a proto jsi a priori špatný. To by právě byl totalitní přístup nebo přístup, jaký známe z dob náboženské nenávisti.“ To je jistě pravda, ale paradoxem je, že současná společnost naopak silně preferuje právě ty, kteří mají stejný pohled na svět, totiž že smyslem života je mít co největší úspěch a co nejzištněji na něm profitovat. Lidi ale nelze dělit na výkonné a nevýkonné, každý člověk na světě v něm má své, byť i to nejmenší místo.
Ano, nároky moderního vědomí a vědění jsou bez spirituální tradice arogantní. Lidé trpí pýchou vědomí přesvědčeni o tom, že doba je jen iluzí, kterou mohou libovolně měnit, avšak pokud vytěsní ze života spiritualitu, nic jiného než klam jim vlastně nezbude. Vědomí člověka ale není něco, co tu bylo odedávna, a co určuje běh věcí tohoto světa. Na počátku vědění, myšlení, a rozumového chápání stojí jisté zákonitosti, danosti, určenosti, a nespornosti, například něco zatím tak samozřejmého, jako je přítomnost dne a noci, slunce a měsíce, anebo také smrti. Pan Cvek si zcela jistě nemyslí, že člověk poručí větru a dešti.
Lidé v rámci svého vědění uznávají a respektují zákonitosti dejme tomu přírodní, jenomže zákony přirozenosti platí stejně tak, jako zákony fyzikální. Lidská práva jsou kupříkladu konstituována zákonem dohodnutým societou, nejsou ani náhodou zákonem přirozeným. Jsou fenoménem kulturně-civilizačním, nikoliv něčím, co tu vždy bylo od počátku. Argumentace „totalitních ideologů“, že úplně vše je v životě určeno pouze z hlediska vývoje lidského vědomí, které má právo cokoliv přehodnocovat a měnit, je pouze účelová, neboť i vědomí, které je základem poznání, má své hranice, své přirozené limity. Kdo je určil?
Emancipace je hezké slovo, které pan Cvek rád používá. Člověk ale opouští v zájmu emancipace i ověřené hodnoty, kterých se držel, a které mu umožňovaly kontakt s vlastní identitou. Proměna společnosti, o které pan Cvek nadšeně píše, že už je po staletí v západním světě velmi dynamická, se doproměňovala k velmi vážným problémům a není to pouze otázka ekologie. Zdá se mi, že v kontextu panem Cvekem vyzdvihované proměny se bude muset společnost opravdu proměnit. Myslím si, že v člověku došlo k nějakému zlomu, skoro bych řekl osobní tragedii, a snažme se místo nálepkování pochopit, co je příčinou.
Záměrně dramatizuji, protože být jako jedinec lapen v pasti přesvědčení o své výlučnosti, výjimečnosti, a dokonalosti, je drama, které se dramaticky dotýká i druhých lidí, a nejen lidí, dnes celé planety. Pomyslného viníka najdeme snadno, špatná výchova, vliv společnosti, osobní zkušenost bez hodnotového rámce, atd., jenže k tomu všemu se člověk nemusí vztahovat, může vykročit ze svého stínu, z toho, co se na něm negativně podepsalo, ovšem potud, pokud bude mít snahu. Bohužel člověku se stalo něco, co mu vzalo vůli být jiným, lepším. Nevěří vztahům, politikům, ani v to, co ho přesahuje. Výjimkám se omlouvám.
Otázka je, proč ji člověk potlačil, proč uznává pouze sám sebe a nic jiného. Příčinu vidím v tom, že neuznává žádnou autoritu, či hodnotu, ke které by se vztahoval, a která by ho svojí duchovní rozměrností činila pokornějším. I to je myslím apel Anny Hogenové. Nezpochybňuji pokrok, který učinila západní společnost ve vědě, zdravotnictví i v otázce lidských práv, svůj kritický postoj vyslovuji ve snaze nepřijímat pasivně a bez výhrad vše, co mi současná západní kultura přináší a nabízí. Nenechám se vmanipulovat do pozice nekritického přitakávače všemu, co se jen tváří nově a jinak.
Pan Cvek v závěru svého textu již smířlivěji píše, cituji: „Osobně naprosto souhlasím, že mystika, poezie a umění vůbec, je pro hloubku života mnohem důležitější, než tržní vztahy nebo racionalistická filozofie. Nicméně nesmí se z toho dělat norma pro správné chování a řešení společenských problémů“. Vyslovit názor na to, jak žít lépe, ale přece ještě není vnucování norem správného chování. Prof. Hogenová nabízí svoji zkušenost, a je na lidech, co si z ní budou chtít vzít. Naopak, označit vyhraněné názory na lidského konání za balancující na hraně fašismu, žádný smysl nedává.
PS.: Veřejně tímto deklaruji, že své názory a postoje v tomto textu vyjádřené nikomu nevnucuji, a už vůbec si nečiním nárok na to, aby byly považovány pro druhé jako normativní. Jsou pouze příspěvkem ke svobodné diskusi.
V Praze 16. ledna 2022
Diskuse