Putin obnažil levici a to, co vidíme, se nechutně podobá krajní pravici
4. 4. 2022 / Fabiano Golgo
Myšlenka levo-pravého spektra vznikla na základě zasedacího pořádku. Po Francouzské revoluci se členové nového Národního shromáždění, kteří podporovali krále, shromáždili napravo od prezidenta a revolucionáři nalevo. Francouzský filozof Jean-Pierre Faye zpopularizoval teorii podkovy, která tvrdí, že extrémy levice a pravice se k sobě spíše stáčejí, než aby seděly na opačných koncích přímky.
Levicová ikona Lula (bývalý a potenciálně příští prezident Brazílie) spolu s bývalým levicovým guerillovým bojovníkem a nyní diktátorem Nikaraguy Danielem Ortegou, drogovým bossem a venezuelským prezidentem Nicolásem Madurem a populistickým levicovým prezidentem Mexika Lópezem Obradorem jsou jen ta nejznámější jména z levice, která projevila pochopení pro válku Vladimíra Putina proti Ukrajině. Lulova Strana pracujících dokonce vydala oficiální nótu odsuzující Bílý dům a žehnající právu Kremlu na vytvoření nárazníkové zóny ochrany před NATO. Antiamerikanismus je učinil vůči hrůzám páchaným Rusy na Ukrajině slepými. Mnozí levicoví novináři a autoři, dokonce i na Britských listech, použili falešnou analogii, aby omluvili nebo zmírnili závažnost ruské agrese.
Tito politikové tvrdí, že rozšiřování NATO na východ je v rozporu s "legitimními bezpečnostními zájmy" Ruska. Koneckonců, tvrdí, Spojené státy by jistě nepřijaly, kdyby Mexiko uzavřelo vojenskou alianci s Čínou nebo Ruskem. Často se odvolávají na kubánskou krizi. Není tedy legitimní, aby se Rusko postavilo proti rozšiřování NATO ke svým hranicím?
Toto nadšení pro Putinův hypernacionalismus a přístup železné pěsti není levičákům cizí. Imperiální aktér, jakým je Rusko, je vnímán jako legitimní subjekt, který má bezpečnostní zájmy, jež si zaslouží být respektovány. Ukrajina je redukována na nárazníkový stát, otroka cizích mocností.
V současné době zažíváme v otázce Putina a Ukrajiny okamžik vzácné politické jednoty, což brutálně ozřejmuje dynamiku anti-antiputinismu, která rozbíjí politické spektrum. Levice a krajní pravice se drží za ruce. A to nemluvíme o krajních polohách jednotlivých ideologických skupin. Lula není z krajní levice, je to středový levičák. Stejně jako Mexičan Obrador.
SSSR byl po dlouhou dobu jedinou socialistickou zemí na světě a mnoho lidí věřilo, že pokud tam socialismus selže, selže úplně. Geniální mozky jako Jean-Paul Sartre a Pablo Picasso byly po určitou dobu sovětskými apologety. Mnozí v minulosti jednoduše zavírali oči před monstrprocesy, čistkami, antisemitismem, gulagy, holodomorem, cenzurou, mučením a porušováním lidských práv všeho druhu. Tak je tomu i dnes, kdy levičáci předstírají, že bezplatné školství a zdravotnictví na Kubě omlouvá tamější pronásledování disidentů, hudebníků a kohokoli, kdo kritizuje neúspěšnou kubánskou vládu vedenou prastarými muži, jejichž jediným nárokem na moc byl boj po boku Fidela Castra před desítkami let. Totéž platí o podpoře populistické vlády Huga Cháveze, která zlikvidovala média, jež se odvážila ukazovat pravdu mimo diktátorovu propagandu. Malcolm Muggeridge přirovnal britské lidskoprávní aktivisty, kteří kreslili Stalinovo Rusko jako ráj, k "vegetariánům, kteří podnikají zbožnou pouť na jatka, protože na nich visí oznámení doporučující ořechové řízky".
Dokonce i škodlivé myšlenky někdy obsahují jádro pravdy. Katastrofální americké války na Blízkém východě, o nichž republikáni i jestřábí demokraté mluvili jako o velkých bitvách za demokracii, byly strašlivými omyly. To však neznamená, že se Bílý dům mýlí ve všech svých zahraničních akcích. Viz 1. a 2. světová válka.
Putinovi apologeti se rádi prezentují jako oběti - nebo alespoň jako lidé, kteří mluví za oběti liberálních elit a mainstreamových médií. Právě s touto představou oběti se ztotožňují lidé jak na krajní pravici, tak na průměrné levici. Skutečnými oběťmi jsou však ti, kteří takto ortodoxně binárně neuvažují. Střed - ti, kteří si dokáží vybrat to nejlepší z obou ideologií, aniž by se fanaticky věnovali něčemu jinému než zdravému rozumu -, je odsunut na vedlejší kolej a zastíněn ječivými hlasy takovýchto stoupenců extremistických ideologických řešení věčných problémů lidstva.
Zatímco levicoví ideologové chtějí nábožensky založeným a tradicionalisticky smýšlejícím lidem vnutit do chřtánu slepé přijímání nejrůznějších druhů sexuálního chování, které se od mládí učili považovat za podivné, krajní pravice trvá na snaze vnutit ostatním své nábožensky založené přesvědčení a kodex chování.
Horší je to s levicí, protože nemluvíme o krajní levici podobné krajní pravici, ale o skutečné normální levici. Zdá se, že součástí levicovosti je přesvědčení, že existuje jediná pravda (náboženský typ pohledu) a že ti, kdo ji nevidí, jsou chápáni jako primitivové bez práva hájit svůj postoj. Jako otevřený homosexuál, který se ve svém chování nikdy nesklonil před žádnými společenskými a kulturními omezeními (otevřeně homosexuální jsem od svých 14 let, v křesťanské konzervativní společnosti a za vojenské diktatury), jsem nikdy nechtěl vnucovat svou orientaci jako něco, co vyžaduje plné a všeobecné přijetí ze strany ostatních. Kromě vraždy a znásilnění je v životě jen málo věcí černobíle špatných.
Levice ztratila svou přitažlivost pro dělnické třídy, protože se proměnila v dogmatického bojovníka za kulturní a společenskou uniformitu, čímž dala vzniknout tzv. cancel culture a dalším společenským nemocem, které politická korektnost proměnila v zápalné kauzy rozdělující přátele a rodiny.
Zřejmým důvodem, proč tolik levičáků nachází společnou řeč s krajně pravicovými Putinovými fanoušky, je obdiv k vůdcům, kteří svému obyvatelstvu vnucují svůj pohled na svět. Jsou to ne zrovna skryté diktátorské sklony, které se znovu a znovu objevují, když se k moci dostanou levicoví vůdci. Pokusy o socialismus a komunismus se změnily v diktatury, kdy je obyvatelstvo podřízeno centralizované skupině u moci. Levicoví vůdci jako Miloš Zeman ukazují svou pravou despotickou tvář, jakmile se dostanou k moci.
Lula, bude-li zvolen v říjnu letošního roku, bude mít pro Putina stejné sympatie a pochopení jako jeho nemesis z krajní pravice Bolsonaro. Nic nemůže být větším důkazem toho, jak mají levicové a krajně pravicové ideologie společnou tuto nebezpečnou tendenci věřit ve své názory jako v konečné pravdy.
{foto z otevřených souborů Brazilské dělnické strany}
Diskuse