Stejně jako na Ukrajině, i na Tchaj-wanu Západ flirtuje s katastrofou

4. 8. 2022

Podobnou nejednoznačností je prodchnut i postoj Západu k Rusku ve věci Ukrajiny. USA a Británie opakují, že Rusko "musí selhat a být viděno, že selhalo". Lze se však skutečně spolehnout na to, že Rusko bude tolerovat stále větší ničení své výzbroje, aniž by došlo k eskalaci? Zdá se, že Západ je odhodlán udržet Ukrajinu v nerozhodném stavu v naději, že tím oddálí nějaký děsivý penaltový rozstřel. Jediné, co může Rusko dělat, je páchat stále větší zvěrstva, aby udrželo svůj tým ve hře.

Jedná se o stejnou nejistotu, jaká zmítala evropskou diplomacií v roce 1914. Vládci váhali, zatímco generálové se naparovali a chřestili šavlemi.

Během dvou jaderných krizí mezi Východem a Západem v době studené války, v roce 1962 kvůli Kubě a v roce 1983 kvůli falešnému raketovému poplachu, se katastrofě podařilo zabránit díky neformální komunikaci mezi Washingtonem a Moskvou. Dnes tyto linky údajně neexistují. Východní blok vedou dva autokraté, paranoidní, pokud jde o hranice jejich zemí.

Západ je sužován oslabenými a selhávajícími vůdci, kteří se snaží zvýšit svůj rating podporou konfliktů v zahraničí. Novinkou je přeměna starého západního imperialismu v nový řád západních "zájmů a hodnot", připravený vymodlit si pomoc při jakékoli intervenci.

Takový řád se stal svévolným a nezná hranic. Navzdory tvrzení Pelosi Západ "ustupuje" podle toho, jak se mu to hodí, a zasahuje nebo nezasahuje. Proto svérázná politika vůči Íránu, Sýrii, Libyi, Rwandě, Myanmaru, Jemenu, Saúdské Arábii a dalším. Británie přenechala Hongkong Číně a darovala Afghánistán Talibanu, přičemž marnost posledně jmenované intervence se minulý týden projevila zabitím vůdce Al-Káidy v Kábulu bezpilotním letounem.

Nikdy v mém životě nemuselo ministerstvo obrany bránit mou zemi před alespoň trochu pravděpodobnou zahraniční hrozbou, a už vůbec ne před hrozbou ze strany Ruska nebo Číny. Namísto toho v zájmu "zájmů a hodnot" zabilo mým jménem nesčetné tisíce cizinců, a to prakticky bez jakéhokoli užitku.

Nyní, kdy hrozí vážná konfrontace mezi Východem a Západem, bychom od pravděpodobné příští britské premiérky Liz Truss měli očekávat přinejmenším to, že upustí od klišé a jasně formuluje, jaké jsou podle ní cíle Británie na Ukrajině a Tchaj-wanu, pokud vůbec nějaké jsou.

Ani jedna z těchto zemí není formálním spojencem Británie a není pro její obranu rozhodující. Zděšení z ruské agrese ospravedlnilo vojenskou pomoc Kyjevu, ale ta byla spíše humanitární než strategickou reakcí. Podobně si soucit zaslouží i Tchaj-wan ve svém historickém boji s Čínou, ale jeho postavení nepředstavuje pro Británii žádnou vojenskou hrozbu. Jeho obyvatelé se již dlouho spokojují s nejednoznačným vztahem s Čínou, neboť vědí, že jsou jí dlouhodobě vydáni na milost a nemilost.

Loňské vyslání letadlové lodi Queen Elizabeth Borisem Johnsonem do Jihočínského moře bylo nesmyslným aktem marnivosti.

Rusko i Čína zažívají hraniční spory, jaké se vyskytují ve většině koutů světa. Cizinci málokdy napomáhají jejich řešení. Doby, kdy západní mocnosti mohly určovat sféry zájmů států, jako jsou Čína a Rusko, jsou právem pryč, jak bylo uznáno během studené války. Od doby, kdy tento konflikt skončil, se globální intervence Západu staly parodií na imperiální působení, zejména v muslimském světě. Čína ani Rusko až na několik výjimek neprojevily srovnatelnou touhu ovládnout svět. Pouze toužily, jakkoli bezcitně, získat zpět své sousedy.

Osudy Ukrajiny a Tchaj-wanu si zaslouží veškerou diplomatickou podporu, ale nelze jim dovolit, aby se řítily ke globální válce nebo jaderné katastrofě. Může se stát, že jednoho dne globální válka, stejně jako globální oteplování, přinese světu katastrofu, které bude muset čelit.

 

Celý článek v angličtině ZDE