Sice dál, za to horší cesta: Čemu se snad ani nedá rozumět

18. 11. 2022 / Karel Dolejší

čas čtení 4 minuty
Podle mainstreamových klimatických modelů je prý nezbytné, aby do roku 2030 globální emise skleníkových plynů klesly o polovinu. Jeden z argumentů, který v této souvislosti zaznívá, je, že prý "za kapitalismu to nestihneme", takže "musíme změnit společenský systém".

Aby bylo zřejmější, o čem je vlastně řeč, uvedu dva výmluvné historické příklady.


V listopadu 1917 začali bolševici měnit společenský systém v Rusku. Na jaře 1928, po obilné krizi přechodné "Nové ekonomické politiky" (NEP), Stalin odstavil Bucharina a začal prosazovat opatření, jimiž se sovětský společenský systém dotvořil do klasické podoby centrálně plánované ekonomiky.

Přechodná fáze tedy trvala více jak deset let, aby se nakonec ukázalo, že "nová společnost" je v ekonomickém ohledu plně závislá na dovozu velikých investičních celků z kapitalistických států a na americké manažerské ideologii fordismu.

V listopadu 1989 padl komunistický systém v bývalé ČSSR. Na konci úřadování Zemanovy vlády, tj. v červenci 2002, se ukázalo, že se systém přes "zásadní opozici" sociálních demokratů dotvořil do té základní podoby, kterou mu vtiskla Klausova "transformace" - tedy změnil se v subdodavatelskou ekonomiku vyspělých západních výrobců s nízkou úrovní přidané hodnoty a nízkou úrovní mezd.

Od svržení komunistické vlády do dotvoření nového společenského systému tedy uplynulo v tomto případě více jak dvanáct let.

Hlavní argument "antikapitalistů" v roce 2022 zní, že musíme "svrhnout kapitalismus", abychom "stihli" vyřešit klimatickou krizi do roku 2030.

Buďme tedy optimisty a předpokládejme, že nějaký nový společenský systém (o němž toho ale doteď příliš mnoho nevíme, kromě toho, že prý má být "nekapitalistický") se podaří vybudovat poměrně rychle, tedy zhruba za jednu dekádu. Provedeme-li tedy revoluci už 25. února 2023, nový nekapitalistický systém budeme mít hotový ne dříve, než 25. února 2033.

Do té doby se, předpokládejme, podaří odladit všechny potíže s běžnou reprodukcí nového společenského pořádku a bude se moci znovu přejít i k řešení strategičtějších úkolů.

Mainstreamový klimatický model nám ovšem říká, že v té době už by bylo pozdě, pokud by emise skleníkových plynů nebyly dávno sníženy o polovinu.

Tudíž jestliže opravdu trváme na povinné levoruci, která povede k odstranění odporného kapitalismu, jako na podmínce klimatické transformace, naše budoucnost je už nyní vlastně plně rozhodnuta. Je po nás.

V běžné praxi nevykoupeného lidstva, která poněkud kontrastuje se sny náhradního politického náboženství, buď problém skleníkového efektu uspokojivě vyřešíme v podmínkách kapitalistické ekonomiky, nebo vůbec ne.

Nebylo by tedy možné přece jen nějak zařídit, aby klesly emise skleníkových plynů, místo abychom v horkém saharském větru splaveně mávali rudými vlajkami?

Je pravda, že takové snahy narážejí na spousty všelijakých potíží. Jednou z hlavních je fakt, že každoročně bývá uvedeno do provozu množství uhelných elektráren odpovídající svým výkonem třiceti temelínským blokům - velká většina z nich v komunistické Číně.

Ta se docela nedávno pokusila tepelné elektrárny dekretem zakázat, aby potrestala Austrálii embargem na dovoz jejího uhlí. Bohužel ale i Čína, která se za Si Ťin-pchinga rychle blíží finální fázi svého vlastního NEPu, podléhá logice průmyslové společnosti a v třísměnných výrobních provozech potřebuje elektřinu z uhelných elektráren - bez ohledu na to, zda se o ekonomice rozhoduje na základě ziskových motivů (kapitalisticky), nebo ne. I kdyby Si v honbě za upevňováním kultu osobnosti zlikvidoval všechny svoje NEPmany, pořád bude stavět uhelné elektrárny.

Takže chtěl-li by vyspělý Západ dodržet globální klimatické cíle, musel by do svých vlastních úkolů zahrnout i fakt, že emise skleníkových plynů komunistické Číny neustále rostou - a jinde ve světě je potřeba zajistit kompenzaci dalším snižováním emisí.

Jinak řečeno, zlý kapitalistický Západ by musel být připraven zasáhnout tam, kde soudruzi z ČLR udělali chybu.

V kontextu konfrontace demokratického kapitalismu s čínskou verzí stalinismu můžeme už docela zřetelně zahlédnout, kam nás vede logika boje s kapitalismem za každou cenu.

Trvá-li se z důvodu skrznaskrz zažraných folklórních tradic salónní levice na tom, že nový pasivní dům musí mít skvěle nabílené žudro a jeho obyvatelé budou povinně trsat verbuňk, už jsme vlastně dávno na cestě za ruskou válečnou lodí - a není nám žádné pomoci.

0
Vytisknout
8536

Diskuse

Obsah vydání | 22. 11. 2022