Plody druhé světové války a Schumanova deklarace

9. 5. 2023 / Boris Cvek

Proto v Evropské unii vhodně slavíme 9. květen jako Den Evropy, protože právě v tento den v roce 1950 začala Schumanovou deklarací politická integrace západní Evropy (konkurenční projekt společenství založeného čistě na volném obchodu se zhroutil a jeho členové vesměs přešli do Unie, včetně Británie ponižované de Gaullovým odmítáním).

Nejhorší válka v dějinách lidstva přinesla západní Evropě mír, jaký nikdy předtím nezažila. Z Německa, pramene dvou světových válek a holokaustu, se díky americké okupaci stal vzorný demokratický stát, motor evropské integrace a lidskoprávní agendy. Západní Evropa se stala místem takového blahobytu, sociálního a hodnotového pokroku, že to jistě nemá v dějinách lidstva obdobu.

Bohužel plodem druhé světové války byl také geopolitický vzestup Sovětského svazu a vznik bloku jeho vazalů ve východní Evropě. Někdo může říci, že právě strach ze Sovětského svazu byl motorem západní integrace a sociálního a hodnotového pokroku, že kapitalistický systém sám o sobě by vedl zase k brutálnímu vykořisťování a fašismu. Strach sám o sobě ale nemůže přinášet pozitivní hodnoty a víru v lepší budoucnost. Schumanova deklarace je vyjádřením víry v lepší budoucnost, ve vytvoření Evropy úplně nové, jaká nikdy nebyla. A na prvním místě Evropy bez válek mezi západními zeměmi samými. Proto integrace Německa.

Válka do Evropy ale přesto přišla právě z komunistického bloku. Nejprve válka v Jugoslávii, spojená s genocidou v Bosně, nyní válka na Ukrajině, způsobená ruskou agresí. Ruský režim se přitom stále více podobá tomu nacistickému. Bohužel ani integrace zemí, které se po roce 1989 vymanily ze sovětského sevření, do západní Unie neprobíhá ideálně, ba dokonce se dá mluvit o tom, že brzdí integraci a vnášejí do původního projektu staré principy korupce a nacionalismu. Idea jakési „Evropy národů“ je v těchto zemích stále populární, jako by bylo záhodno se vrátit do časů před vizí ze Schumanovy deklarace.

Úspěch západního kapitalismu na konci 80. let a v 90. letech okouzlil samotné sovětské vedení. William Taubman v Gorbačovově životopisu líčí, jak budoucí muž číslo jedna sovětského režimu byl okouzlen západním způsobem života, svobodou a prosperitou, když ještě jako regionální stranický boss ze Stavropolu jezdil v 70. letech do západní Evropy (když čtu Gorbačovův životopis, stále více přemýšlím nad tím, co se to vlastně v Rusku stalo od Brežněva do Putina a budu se k tomu ve svých článcích určitě vracet). Perestrojka a glasnosť ovšem do Ruska přinesly katastrofu. Blahobyt se na právní džungli stavět nedá. To soudruzi v Číně to vzali za jiný konec a nakonec na bláhové naděje Západu, že blahobyt je dovede k demokracii, udělali dlouhý nos (vznik a povaha čínského blahobytu vedle proměn ruského režimu mi taky přijdou jako naprosto fascinující a klíčové téma pro budoucnost světa).

Dědictvím druhé světové války je také Rada bezpečnosti OSN, jakýsi orgán světové výkonné moci, v němž má několik států, včetně SSSR/Ruska a Číny (až do 70. let nebyla komunistická Čína ani členem OSN), právo veta. Možná jsme si mysleli, že pádem komunistického bloku zvítězila demokracie a volný trh.

Rada bezpečnosti ve světě 90. let působila až nepatřičně staromódně, jako jakési připomenutí čistě velmocenského přístupu ke světu, který musí přece s vítězící demokracií skončit. Ukázalo se ovšem, že Schumanova deklarace přes svůj vizionářský charakter byla realističtější: brala v úvahu dávné dějiny a nebezpečí, která z nich plynou. Byla aktivním přístupem k tomu, jak zajistit, aby se pořád dokola neopakovaly důsledky francouzsko-německého nepřátelství.

Podařilo se, ale nebezpečí nacionalismu, ba nacismu, v Evropě není v žádném případě zažehnáno. Ve světě, kde už zdaleka není jasné, že demokracie zvítězí, ba stává se otázkou, zda ji bude možné vůbec udržet v západních zemích, musíme vidět všechno v nových nebo spíše starých kulisách, v nichž vyrůstal a žil Schuman.

Paradoxně postkomunistické státy dříve tak toužící po západním blahobytu a demokracii, včetně těch, které dnes nejvíce stavějí na rétorice proti Rusku a Číně, mohou dnes být tím zdrojem nacionalismu a deziluze, potřeby dezintegrace, který pozoruhodný plod Schumanovy deklarace zničí. Kdyby se například někdy v budoucnosti dostala v Německu k moci vláda, která by uvažovala jako vládní garnitura v současném Polsku, mohl by být snadno s mírem v západní Evropě konec.

Musíme si dnes, a možná ještě naléhavěji než v roce 1950, položit spolu se Schumanem otázku, zda chceme politickou integraci ve směru upevnění míru, blahobytu a demokracie, pokroku v lidských právech, což znamená v současném světě zejména čelit efektivně Rusku a Číně, zda tedy chceme silnou Unii a její mezinárodní postavení (bez federalizace Unii ale žádná velmoc nebude brát vážně), nebo zda podlehneme volání starého světa, ze kterého vzešly dvě světové války a holokaust.