Rozhovor Britských listů 659. Immanuel Kant: Nedůvěřujte autoritám!

24. 4. 2024

čas čtení 16 minut

K třístému výročí narození filozofa Immanuela Kanta uvažují Bohumil Kartous a Richard Vlasák nad jeho významem pro dnešek.

Kompletní transkript tohoto rozhovoru:

 

Bohumil Kartous: 22. dubna bylo tří sté výročí narození jednoho z nejvýznamnějších filozofů a matematiků historie Immanuela Kanta, a při této příležitosti jsme se rozhodli nahrát rozhovor o jeho osobnosti a o jeho myšlenkovém dědictví pro současnost s Richardem Vlasákem, dobrý den.

Richard Vlasák: Dobré ráno, nebo dobrý den všem, kdo se dívají.

Bohumil Kartous: Kant je samozřejmě vepsán do historie, filozofie i vědy obecně jako velké jméno. Člověk se s ním setká při studiu na vysokých školách a velmi často nejenom v řekněme v těch společenskovědních oblastech. On byl poměrně renesanční člověk, co se týká jeho rozpětí. A co byste vypíchl jako nejdůležitější odkaz Kantova myšlení pro pro současnost?

Richard Vlasák: Tak je to především zkouška rozumu, kterou vystavuje každý fenomén, který je kolem něj. Na rozdíl od soudobých filozofů, kteří hledali ve zkušenosti, anebo v nějaké percepci, to znamená v nějakém vnímání okolního světa základ pro naše uvažování, Kant šel jiným směrem. Kant šel směrem descartovským, to znamená myšlenkovým přezkušováním toho, co vidím, co cítím a tak dále. A tou rozumovou zkouškou, kterou znovu vynesl na světlo, umožnil lidem, aby svoje vnímání, pocity znovu a znovu promýšleli. Proč je to důležité? 

Napadají mě dvě myšlenky. První myšlenka je, že je to důležité pro to, abychom se naučili naslouchat. Opravdu nám ten druhý říká to, co chce, abychom slyšeli, anebo my si to tak překládáme pro sebe, aby se nám to hodilo. A dám klasický příklad, když vy se s tím setkáváte daleko častěji, to jsou ty řetězové emaily. Že klikáme na ten internet do té doby, dokud se prostě nenajde ta odpověď, která odpovídá našemu vnímání. 

Místo toho, abychom si řekli OK, patnáct z šestnácti různých moudrých hlav nám říká tohle a já se přesto rozhodnu pro tu šestnáctou. Protože ta šestnáctá hlava odpovídá mým mým představám, mým předsudkům. Na druhou stranu je to Kant, který říká, nedůvěřujte autoritám, zpochybňuje autority. Není autorita, ke které byste se mohli odkázat a jí slepě věřit.

Bohumil Kartous: To je princip takzvaného kritického myšlení.

Richard Vlasák: Přesně tak a toho je Kant zakladatelem. Bez Kanta bychom neměli zpochybněné takové instituce, jako je náboženství, stát, politika. Ale na druhé straně Kant mluví o jakési - na jedné straně tohleto kritizuje a na druhé straně on sám byl loajálním občanem pruského státu. On sám byl člověkem, který se až na jeden okamžik nevzbouřil vůči svojí svojí vrchnosti, ale potom, aby splnil to, co chtěl říct, tak to krásným způsobem obešel. Jeden z Kantových spisů byl zakázán v pruském království, do kterého tehdejší Koenigsberg, dnešní Kaliningrad patřil. Tak ten Kant na to šel prostě od lesa. Dobře, zakázali jste mi spis celý, no tak já to budu vydávat po kouskách. A tak to vydal po kouskách a ten spis se k tomu čtenáři, dostal. A tady se dostáváme k dalšímu důležitému tématu a to je téma povinnosti.

Bohumil Kartous: Já jenom ještě než se dostaneme k dalšímu tématu a jeho morálnímu nebo etickému náhledu na na svět, tak když se podíváme na jeho preferenci rozumu, která byla velmi silná a jelikož vlastně vycházel z takového osvícenského principu, že rozum a dospívání k uchopení rozumu jako jakéhosi základního nástroje pro pochopení tohoto světa, jestli přece jenom ta akcentace není až trochu jednostranná, protože třeba v současnosti, když se podíváme na pokrok vnímání nebo vědění o tom, jak funguje lidský mozek a lidské myšlení, tak je jasné, že stránka intuice, vůle, emocí byla významně potlačena a na druhou stranu on zřejmě představuje jakýsi vzor, díky němuž civilizace do značné míry dokázala překonávat bariéry, které stály v cestě civilizačnímu rozvoji, takže by se říct, že je to vzor následování, který nelze považovat za úplně univerzální nebo obecný.

Richard Vlasák: To žádný filozofický vzor žádného myslitele nelze vzít a nelze ho, jak se říká, jíst se lžičkou. To prostě to prostě není možné. Každý z nás se dopouští ve svých rozumových intelektuálních dobrodružstvích, ve svých rozhodováních nějaké chyby. Jsme lidé chybující, dokonce krásně to popisuje sám Kant, když říká o tom, že z tak křivého dřeva, jako je člověk, těžko uděláte rovný dům.

Kant byl velmi sebekritický a taky požadoval sebekritiku od druhých lidí. Tady se zastavíme u slova kritika, které je důležité. Já bych se o něm zmínil na na závěr té své odpovědi, ale my jsme v současné době svědky úplně jiného trendu, úplně jiného opačného trendu. My právě dáváme příliš na ty naše emoce, příliš dáváme na to naše vnímání a tak dále. Je to cesta, kterou jsme se rozhodli jít, řekl bych po nějaké heideggerovské revoluci ve filozofii. Ovšem ta heideggerovská cesta se nemusí ukázat jako přesná. Spíš než přes Heideggera bych se zase vrátil k takzvané frankfurtské škole, která navazuje na Kanta s Heideggerem, se vyrovnává po svém poměrně kriticky, ale velice přesně.

Teď se dostávám ke slovu kritika. My slovo kritika vnímáme výrazně negativně, někdo nás kritizuje. Ale kritika znamená z řečtiny zvažování, přemýšlení, uvažování, dávání na váhy. To je ten pravý význam tohoto slova. A tohle zvažování, dáváme něco na váhy, zvažuju, tak tohleto zvažování nám pomůže pochopit, jestli ty naše emoce, jestli ty naše intuice, jestli to, co je, nám pomůže reflektovat.

My v dnešní době vnímáme, že to, co je intuitivní, je správné. To, co cítíme, je správné. A málokdy to prubujeme, omlouvám se za ten starý český výraz, ale málokdy to zkoušíme. Probe, z německého Probe - zkouška. Málokdy to zkoušíme. Málokdy se k tomu vracíme a tady je Kant výborným učitelem. Učí nás, OK, ty si tohleto myslíš, tohleto cítíš, ale jak to odpovídá tomu dobru, kterého chceš dosáhnout?

Bohumil Kartous: Což je důležité pro kritiku čili reflexi nebo sebereflexi, které je současnost plná, řekněme v tom formálním významu slova, ale často se jedná právě o jakousi falešnou reflexi, která není tou skutečnou sondou, která by se odrážela buď od nějaké plochy, kterou představuje nějaký hodnotový či racionální rozměr věci. Pojďme k té povinnosti, která se promítá hodně do Kantovy etiky. Tak jste asi chtěl navázat, co se týká jeho dědictví.

Richard Vlasák: Ano, určitě. Povinnost, co to je povinnost. Ono to slovo zní dnes velice odcizeně. Je to slovo, které nemáme rádi. Když to řeknu ještě německy, Pflicht. Tak hned okamžitě máme před sebou nějaký negativní obrázek z druhé světové války. Je to pochopitelné.

Ovšem slovo povinnost znamená přemýšlení o tom, proč něco dělám, dovedení toho, co myslím, toho rozhodnutí pod nějaký soud. Znovu je to ta kritika. Znovu tam hraje obrovskou úlohu rozum. Konám tu svoji povinnost proto, protože to chce ode mě okolí? Konám tu svoji povinnost proto, protože ono se to nějak - ? Konám tu svoji povinnost proto, protože mi to přináší nějaký krátkodobý, dlouhodobý užitek, anebo konám svoji povinnost proto, protože to cítím jako následování dobrého?

To je nesmírně zajímavá myšlenka, protože to si můžeme položit každý z nás, tuhle otázku. Konám to, co konám proto, aby se mi to vyplatilo? No tento utilitaristický přístup není k zahození, ale nekonám to s nějakým voláním vnitřní svobody. Kant předpokládá vnitřním svobodu každého člověka a tato vnitřní svoboda znamená: člověk se může stát racionální bytosti. Může se stát přemýšlející bytostí, jen když používá ten rozum.

Když právě to apriori stále podrobuje těm svým zkouškám, aby z toho mohlo vzniknout jakési posteriori, když to řeknu hodně na té základní úrovni.

Co tím chci říct? Konám dobře, protože chci, aby bylo dobro, nebo konám dobře, aby se mi to vyplatilo? A tady je otázka, kterou můžou čtenáři, posluchači Britských listů pokládat politikům: Konáš dobře, aby se ti to vyplatilo, abys vyhrál příští volby, abys rozdělil společnost, kterou potom Divide et impera, jak říkají Římané, abys potom ji mohl dobře ovládat?

Nebo konáš dobro, protože to je hlasem tvé vnitřní povinnosti a jsi ochoten tuto svoji vnitřní povinnost zkoumat ve souvislosti s obecným dobrým?

To jsou, velmi relevantní otázky a myslím si, že tenhle ten testík může každý každému politikovi samozřejmě klást. Ale, a v tom je Kant nesměje přísný na nás, a nevím, jestli tuhletu přísnou rákosku ještě na sebe sneseme, říká, nejdřív se musíš zamyslet sám nad sebou. Nejdřív se musíš zamyslet nad tím, co doopravdy ty jsi. Jsou tvoje nastavení dobrá? Opravdu? Tak hodnotná, aby se mohla stát obecní mravní maximou, aby se mohla stát zákonem?

Tady máme tu takovou mezní cestu, prostřední cestu mezi tím individualismem, můj nárok na svobodu, vyjadřování, myšlení a tak dále, a na druhé straně kolektivismem. To znamená žiju v nějakém společenství. Může se můj mravní zákon stát obecnou mravní maximou? To je otázka, kterou si Kant klade a kterou si můžeme klást i my.

Bohumil Kartous: Je to velmi zajímavé, že Kant pod těch více než 250 letech od okamžiku, kdy začal produkovat nějaké ucelené myšlenkové ideové traktáty, tak je pořád poměrně živý. Já jsem nedávno četl poměrně zajímavou knihu Morálka lidské mysli od Jonathana Haidta, který s Kantem polemizuje. A on právě poukazuje na to, že skutečnost je velmi pestrobarevná z hlediska toho, jakým způsobem morálku pojímáme vnitřně. On tedy. Je intuicionista a a dává spíše za za pravdu Davidu Humeovi, který více akcentoval smyslovou stránku naší bytosti, ale Kanta používá právě jako takovou odrazovou plochu a jako ukázku toho racionalistického smýšlení.

A já když se nad tím zamýšlím, já jsem sám v knížce Future On popisoval, jak je nutné nebo užitečné, umět svobodně přijmout určitý řád a tam můžeme ekvivalentně dosadit povinnost. Řád je postaven na určité strukturované povinnosti a je to něco, co zjevně může ubíhat směrem k nepochopení v současnosti, protože se může zdát, že řád je něco, co je někde daleko v pozadí nerozpoznatelné a natrvalo zajištěné a není potřeba se o to zajímat.

A taky z hlediska toho, že, jak ukazuje Jonathan Haidt, ve společnosti skutečně vládne ten autoritarismus, o kterém jsme se bavili. My chceme nějak vypadat, a proto se chováme morálně, ale je tady pořád určitá část lidí, kteří představují určitý vzor, a to je podle mě ten civilizační posun, protože jsou to lidé, kteří dokážou v určitém okamžiku dějin stanovit takový kánon, jako je Listina základních lidských práv a svobod, která určuje nějaký hodnotový rámec, ke kterému se vztahujeme, a tím, že je včleněn do Ústavy, tak se z něj vzniká řád a vzniká z něj určitá míra povinnosti, takže je v tomhle ohledu může být Kant poměrně živý.

Richard Vlasák: Tam jde o to, že Kant ve své době - děkuju, že jsem na to narazil – Kant upozornil na to, že Hume a jeho kolegové dávali na tu na tu intuici, dávali na pocity a přicházejí s kritikou čistého rozumu. Jinými slovy, je to jakýsi korektiv. A z toho jeho korektivu vlastně vyrůstá celá filozofická tradice Evropy.

V tom je ten rozdíl mezi Evropou a anglosaským světem. Anglosaská filozofie a humanismus se vydaly jiným směrem, A s Kantem to měli dost na štíru do dneška. V anglosaském světě Kant není vnímán tak jako zásadně pozitivně. Na rozdíl od evropské tradice.

Kant přichází ke slovu vždycky, když my něco, když se řídíme intuicí, něco v tom světě pokazíme. A teďko když tohle říkám, tak teď můžete namítnout, no aha, jak tohle můžeš říct?

No, můžu to říct proto, protože díky Kantovi - Myšlenka lidské důstojnosti, myšlenka, kterou máme u Kanta, se do německé ústavy, dostala až po roce 1945. No, já si nemyslím, že kdyby tam ta věta, která je úvodní větou německé ústavy, ten první článek německé ústavy, že lidská důstojnost je nedotknutelná, že, kdyby to tam bylo před rokem 1933, tak že by se to Hitler zalek, to si nemyslím, ale myslím si, že ta reflexe toho, „Teď jsme udělali tuhletu chybu, my jsme zpochybnili na základě nějakých prepozic, předpovědí našich vlastních mýtů a legend, našich pocitů jsme prostě udělali to, a to a to, no, tak potom přijďme s tím myšlenkovým korektivem.“

V tom je Kant nesmírně nesmírně důležitý, protože na základě svého univerzalismu, na základě toho, že on vytváří étos světoobčanství vzniká po druhé světové válce Organizace spojených národů.

Existuje nějaký étos, který je všem lidem společný. Každý člověk má svoji důstojnost, člověk má být veden k důstojnosti, k racionalitě, taky. S Kantem moc na praporky a na takovýhle věci člověk nemůže. Když se toho člověk zmocní,své racionality, když člověk používá rozum, tak v tom případě i ta jeho odpověď má větší validitu. Jo.

Naše odpovědi, které máme na současné otázky, nemají tu validitu proto, protože často se ke slovu dostávají lidé, kteří prostě nezkoušejí svoje slovo, neprobíhá tam nějaká racionální kritika toho, co si mají myslet, co mají myslet, jak mají myslet.

Oni jsou prostě spokojení s tím, že to tam prostě někam plácnou. Někam to prostě do toho prostředí hodí. A to je na tom to zajímavé. Oni s tím, že do toho světa něco hodí, nějakou tu svoji myšlenku, tak s tím spojují důležitost sám na sebe. To znamená, když k tomu potom přijde nějaký kritik a řekne, hele, ono to tak není, a zkus o tom přemýšlet, tak to vnímají jako útok na svoji vlastní osobu.

Bohumil Kartous: Přejeme si v dnešním světě více aplikovaných Kantových myšlenek a s tímhle se můžeme dnes s Richardem Vlasákem na nějakou chvíli rozloučit. Děkuju za rozhovor a budu se s vámi, diváci Rozhovorů Britských listů těšit znovu na viděnou.

Richard Vlasák: Na shledanou.



1
Vytisknout
4651

Diskuse

Obsah vydání | 13. 5. 2024