Na Blízkém východě musí stejně jako v řecké tragédii zvítězit spravedlnost nad morálním absolutismem
6. 11. 2023
Sledovat tragédii v Izraeli a Palestině někdy připomíná čtení Oresteie pozpátku. Trilogie Aischylových her, napsaná v 5. století př. n. l., Oresteia vypráví o proměně antického Řecka ze společnosti zakořeněné v krvi a pomstě ve společnost formovanou spravedlností.
Součástí procesu, v němž se lidé civilizují a učí se žít s tragičností svého stavu, je podle Aischyla v Orestei vytváření rozdílu mezi pomstou a spravedlností. Spravedlnost nás uvádí do sféry politiky a umožňuje možnost rozumné změny a vykoupení.
Ironií je, že dnes se zdá, že vztah mezi Izraelem a Palestinci se ubírá opačným směrem, do světa definovaného spíše fúriemi než Athénou. Svět, v němž eroze politických řešení konfliktu vedla k tomu, že snaha o pomstu převládla nad hledáním spravedlnosti, píše Kenan Malik.
Nejzřetelněji je to vidět na krutosti Hamásu. Tato organizace není výrazem palestinského odporu, jak se na ni dívají někteří levičáci, ale výrazem degenerace tohoto odporu, "ztracené naděje, že morální strategie mohou uspět", jak říká americký spisovatel Peter Beinart.
Pod vládou Hamásu jsou odpůrci brutálně likvidováni, ženám jsou upírána práva, homosexuálové jsou mučeni a vražděni. Dokonce i vzhledem k dopadům izraelské blokády udělali vládci Gazy jen málo pro zlepšení života Gazanů. Představy Hamásu jsou podporovány ani ne tak vizí palestinské svobody, jako spíše nenávistí k Izraeli a Židům.
Ti, kdo oslavují akce Hamásu jako "odpor" a představují si, že masakrování izraelských civilistů je to, jak vypadá "dekolonizace", mají mizerný pohled na práva Palestinců. Je to také pohled, který snižováním hodnoty izraelských životů jen podporuje růst antisemitismu.
Dehumanizace "těch druhých" a touha po pomstě místo spravedlnosti není jen rysem politiky Hamásu. Je vetknuta i do izraelské perspektivy, a to z nejvyšších míst.
Izraelský prezident Isaac Herzog prohlásil, že "celý palestinský národ" je "odpovědný" za zločiny Hamásu. Izraelský ministr pro kulturní dědictví Amichai Eliyahu napsal o Gaze, přičemž souhlasně citoval jednoho z vojáků: "Všechno vyhodit do povětří a srovnat se zemí. Prostě slast pro oči." Galit Distal Atbaryan, poslanec Likudu a ještě před dvěma týdny izraelský ministr veřejné diplomacie, požadoval "vymazání Gazy" a dodal: "Je zde zapotřebí pomstychtivé a kruté IDF [Izraelské obranné síly]. Cokoli menšího než to je nemorální."
To je jazyk Fúrií, nikoli Athény, a je podpořený obrovskou vojenskou technikou. Je to také jazyk mnoha západních podporovatelů Izraele. Americký kongresman Brian Mast při debatě o svém pokusu zpomalit humanitární pomoc Gaze odmítl myšlenku "nevinných palestinských civilistů" a prohlásil: "Nemyslím si, že bychom se tak lehkovážně oháněli termínem nevinní nacističtí civilisté." V tomto případě se jedná o "nevinné palestinské civilisty".
Změnila se nejen izraelská rétorika, ale i vojenská strategie. Počínaje bombardovacími kampaněmi v Libanonu v 90. letech 20. století, jak poznamenávají Wendy Pearlmanová a Boaz Atzili ve své knize Triadic Coercion (Triadický nátlak), začali izraelští představitelé považovat vojenské akce za "spíše inherentní než instrumentální užitečnost", přičemž použití "nevybíravé a hrubé síly" je ospravedlněno "morálními i strategickými" důvody. Tomu nyní čelí obyvatelé Gazy.
Zatímco levicové hlasy oslavující útok Hamásu byly právem hodně kritizovány, mnohem méně se mluvilo o nesmírně mocných politických osobnostech, které ve jménu obrany Izraele propagují podněcující a dehumanizující rétoriku, a o úloze takové rétoriky při ospravedlňování zvěrstev v Gaze. Místo toho se v Evropě a Americe projevuje soustředěná snaha marginalizovat propalestinské nálady.
Ve Francii byly zakázány demonstrace na podporu Palestinců a navrhovaný nový zákon by považoval urážku Izraele za trestný čin. V Německu, jak se píše v otevřeném dopise židovských spisovatelů, umělců a akademiků, v oblastech s početnými tureckými a arabskými komunitami "hlídkují v ulicích obrněné vozy a oddíly ozbrojené pořádkové policie, které pátrají po jakémkoli spontánním projevu podpory Palestincům nebo symbolech palestinské identity". V Americe čelí vyhazovu ti, kdo vyjadřují propalestinské nálady.
V Británii navrhla ministryně vnitra Suella Bravermanová, že mávání palestinskou vlajkou by mohlo být považováno za trestný čin a že "nejen explicitní pro-hamasovské symboly a skandování ... jsou důvodem k obavám". Ministryně pro vědu Michelle Donelanová, která se prohlašuje za zastánkyni svobody projevu na univerzitách, vyčlenila dva akademické pracovníky, kteří budou odsouzeni za své názory na Izrael a konflikt v Gaze.
Je v tom více než jen pokrytectví ohledně svobody projevu. Jde o pokus přeformulovat konflikt v Gaze na morální, nikoli politický problém a delegitimizovat palestinské názory, což je přístup, který může politickou angažovanost na obtížném terénu učinit ještě nesnadnější.
Diskuse