Idel-Ural, aneb Neznámá Evropa

2. 1. 2024 / Soňa Svobodová

Pane Hrabale-Krondaku, v létě 2016 jste se – během své tehdejší roční expedice po Eurasii – pohyboval po teritoriu Povolží, obývaném sedmi, pro nás vesměs neznámými národy (Baškiry, Čuvaši, Erzjany, Marijci, Mokšany, Tatary a Udmurty). S jakým přijetím jste se z jejich strany setkal a co vás u nich nejvíce zaujalo či překvapilo?

Přijetí bylo všude srdečné, hlavně proto, že si místní cenili můj zájem o jejich tradice. Nejvíce mě zaujala skutečnost, že navzdory pěti stoletím poroby, národnostního útlaku a rusifikace si vesměs dokázaly uchovat nejen aspekty tradiční kultury ve formě folkloru, ale i původní náboženskou víru. Třeba tradiční erzjanské, marijské a udmurtské náboženské obřady – připomínající staroslovanské či keltské tradice – se na venkově dodnes konají u obětních míst, v posvátných hájích a v lesích, kde lidé obětují božstvům a duchům obětiny v podobě různého jídla. Některé tamní velikonoční zvyky mimochodem hodně připomínají ty naše, včetně kraslic a barvení vajíček.

A když jsme u toho jídla, pak překvapením pro našince jsou marijská krvavá jelita, čuvašské koblihy, erzjanské tvarohové koláče anebo tatarská nudlová polévka.

Foto: ,Chrám všech náboženství", Kazaň, Tatarstán

Když jste zmínil tu nudlovou polévku, nedá mi to, abych se vás nezeptala, zda jste se během těchto cest setkal i s nějakými zde trvale žijícími českými a slovenskými krajany?

Na rozdíl třeba od Omské oblasti či Jakutska, kde jsem krajany potkal, zrovna v Povolží jsem se setkal spíše s odkazy na naše krajany žijící a působící zde v minulosti. Ať již se jednalo o někdejšího vůdce Slovenské republiky rad Antonína Janouška, který po potlačení bolševického povstání nalezl útočiště v Čuvašsku, botanika profesora Podpěru, který jako válečný zajatec v Ufě zpracoval herbář baškirské květeny, anebo čs. legionáře, kteří se do zdejší historie zapsali opravdu výrazně. Kromě řady dalších vítězství nad bolševiky především dobytím Leninova rodiště, Simbirsku, a tatarské metropole Kazaně, kde mj. ukořistili i carský zlatý poklad, jehož další osud je mimochodem dodnes obestřen závojem mystifikací a lživých propagandistických legend (ačkoliv existují oficiální sovětské dokumenty o jeho předání bolševikům v Irkutsku).

A právě o zlatých vejcích z tohoto pokladu, jimiž od roku 1885 každoročně o Velikonocích obdarovával svou milovanou ženu Marii Fjodorovnu, car Alexander III., se traduje, že zmizela neznámo kam?

Foto: Muzeum občanské váIky, ostrov Svijažsk, Tatarstán

Myslím, že přinejmenším část těchto skvostů, zhotovených ze zlata, drahých kamenů a jiných drahocenných materiálů, z dílny klenotníka Fabergého potkal podobný osud, jako podstatnou část carského zlatého pokladu. Z celkového počtu 71 Fabergého vajec z carských a jiných sbírek bylo zhruba 40 po roce 1917 odvezeno prchajícími aristokraty z Ruska a zbytek následně různě rozkraden a zašmelen bolševickými funkcionáři anebo na Stalinův příkaz prodán do ciziny. Dnes je znám osud 43 z nich, včetně deseti exemplářů uložených v klenotnici Moskevského Kremlu a tří ve sbírkách britské královské rodiny, kam se dostaly jako dary královně Alexandře Dánské.

Foto: Starověký BoIgar

Velmi rád cestujete na „vlastní pěst“ - zažil jste i nějaké horké chvilky, v nichž jste pocítil strach?

Shodou okolností, paradoxně nikoliv třeba někde na Nové Guineji, ale právě během této cesty po periferii Evropy, jsem měl docela nahnáno, když jsem zdolával „obyčejný“ most přes řeku Vorkutu v Republice Komi. Však jsem příslušnou kapitolu také nazval Hrůzostrašný most do minulosti. Cituji „Stačí letmý pohled na tu mostovku halabala záplatovanou prkny a protkanou děrami, jimiž je vidět třpytící se hladinu řeky zející hluboko pode mnou. V některých místech tvoří „mostovku“ pouze několik prken vedle sebe, jinde jen dvě anebo i jediná fošna. Jsem rád, když mám po 15 minutách tento adrenalinový zážitek za sebou...“

A když takto vyrážíte sám na cesty za poznáním této ohromné země, jezdíte na „blind“ nebo už dopředu víte, kde budete spát?

Již vzhledem k mému věku a skutečnosti, že jsem začal cestovat skoro v šedesáti, jsem spíše takový opatrný dobrodruh, dá-li se to tak definovat. To znamená, že hodně sázím na důkladnou předběžnou logistiku, včetně navazování kontaktů podél celé plánované trasy, takže obvykle mám již v každém etapním místě zamluvený jak nocleh, tak kontakty na lidi, kteří by mi tam mohli být nápomocni radou anebo i prakticky. Není to, pochopitelně, úplně na 100%, ale každopádně ani nepamatuji, kdy jsem během těch let strávených v Rusku, na Kavkaze a Střední Asii spal v hotelu. A nejde jen o finanční stránku. Pobyt v soukromí preferuji i v případě, že by hotel byl zadarmo, protože hlavní součástí mého cestování byla vždy komunikace s lidmi a poznání reálného života ve všech jeho aspektech. No, a jelikož na řadu míst – na Kavkaz, na Kolymu či do Burjatska – jsem se vracel opakovaně, při každé další návštěvě už jsem tam měl desítky dalších známých a přátel, k nimž jsem mnohdy přijížděl pomalu jako člen rodiny. Občas jim i uvařím nějaké naše národní jídlo, pohlídám děti nebo pomůžu při rybolovu atd. To je právě ten rozdíl mezi mým stylem cestování, zásadně orientovaným na setkávání se s lidmi, soužití s domorodci, od cestovatelů, cestujících například vlastním autem. Ti mají sice relativně mnohem větší akční rádius a větší volnost při tvorbě itineráře, ale na druhou stranu s místními lidmi se potkají pouze na benzince, v hotelu či v obchodě, zatímco já s místními prožívám běžný autentický život se vším všudy. Ve vlacích, autobusech i v jejich domácnostech, při návštěvě škol, institutů či fabrik.

Tudíž si pak můžete utvořit reálný názor na takzvanou „ruskou situaci“, která je v současné době prioritním tématem široké škály nejrůznějších diskusí a polemik, jež ale často nebývají příliš zasvěcené, takže lidé pak nevědí, co je pravda, co lež a co si vlastně o tom všem myslet?

Jedním z hlavních parametrů k rozlišení hodnověrnosti konzumovaných informací je především posouzení serióznosti samotného zdroje. Těžko lze asi brát vážně „znalce“ či „analytika“, který za a) v Rusku nikdy nebyl (nebereme-li v úvahu nějaký zájezd s ROH či týdenní služební cestu) a jeho postoje jsou ideologicky determinovány; za b) se již v minulosti zdiskreditoval prokazatelně nepravdivými či zmanipulovanými tvrzeními. Zásadním předpokladem ovšem je schopnost kritického myšlení a aspoň průměrné všeobecné vzdělání (čímž nemám na mysli vlastnictví nějakého diplomu!). „Názor“ totiž vzniká zvážením všech dostupných informací, jinak jde o slepou víru.

Pokud jde obecně o problematiku ruské historie a geopolitiky obecně platí totiž zásada, že chceme-li pochopit příčinu, podstatu určité série podobných jevů či událostí, musíme vždy hledat jejich společného jmenovatele. Pro pochopení příčin novodobé ruské agrese je tudíž třeba posoudit komplex ruských válek za posledních 200 let (od Krymské války a pokusů zmocnit se Bosporu přes anexi Vnějšího Mandžuska, Zimní válku, okupaci Pobaltí, Besarábie a východního Polska, invazi do Maďarska, Československa a Afghánistánu, válku v Čečensku a agresi vůči Gruzii až po anexi Krymu a vpád na Ukrajinu) - a najít v nich společného jmenovatele, kterým samozřejmě není ani proklamovaný strach ze Západu (NATO), ani údajná prevence před útokem Třetí říše.

Společným jmenovatelem všech ruských agresí je prostě ruská rozpínavost, imperialistická podstata této Říše zla, neschopné mírového rozvoje a smysluplného spravování obrovských území anektovaných za posledních 500 let.

V neposlední řadě pak snaha vytvořit okolo Ruska "sanitární kordon" loutkových režimů a vazalských států (pokud možno chudých, aby nenastavovaly zrcadlo zbídačelému ruskému národu), zároveň jakožto potenciální nástupiště k tažení na Západ. Na rozdíl od bývalých koloniálních mocností, paranoidní ruští vládci se totiž nikdy nevzdali své imperialistické chiméry, choromyslného snu o světovládě.

Jak už je vaším zvykem, dokážete o Rusku nejen velmi čtivě psát, ale i propojovat minulost s přítomností a současně tyto poznatky doplňovat i o vizi možné budoucnosti. Jaká tedy podle vás bude?

Asi temná, stejně jako ruská minulost. Bohužel, absolutně nesdílím fixní ideu některých západních "politologů" žijících nadále v iluzi o nějakém "Novém Rusku" či demokratizaci této Říše zla, kteří namísto z ruské reality vycházejí z jejich vlastní představy Ruska vtěsnané do umělé (západní) šablony. Tudíž jejich prognózy jsou mnohdy stejně pochybné jako umělé analogie, o které se opírají. Rusko je prostě cizorodý element nekompatibilní s evropským myšlením a řada pokusů Západu o sblížení, resp. podbízení se Rusku, během posledních 100 let (1918-24, 1941-45, 1990-96), skončila fiaskem, ne-li paradoxně posílením protizápadních tendencí v Rusku.

Odhlédneme-li od hlubších, kulturně-historických či genetických daností, obecně lze říci, že ruský národ je osudově poznačen sovětským dědictvím. Není divu, že lůza celého světa tak vzhlíží k Rusku jako k novému Jeruzalému. Vždyť právě v Rusku před 100 lety se poprvé v dějinách lůza zmocnila absolutní vlády nad zbytkem národa, na rozdíl od několikaměsíční jakobínské epizody revoluce francouzské trvale, resp. na celé generace, a navíc dokonce na 1/6 světa – stala se státotvornou složkou, nastolila vládu lumpenproletariátu („diktaturu proletariátu“).

Vítězství lůzy v Rusku bylo tak drtivé (a to i v doslovném smyslu toho slova), že po 70 letech devastace duchovního / intelektuálního potenciálu národa – systematickým vražděním, zastrašováním a vyháněním inteligence a duchovních autorit, ničením kulturního dědictví a masivní ideologickou indoktrinací – pozbyl ruský národ schopnost obrody i prostého soužití se Západem. Nebylo odkud čerpat, k čemu se vrátit, na co navázat – kromě bizarní směsi morbidní stalinistické nostalgie, velkoruského šovinismu a bigotního pravoslaví. Vykořeněné generace bez paměti a morálního / etického ukotvení jsou prostě mankurty postindustriální epochy, pro které je Západ jednoduše jiným, nesrozumitelným, potažmo nepřátelským vesmírem (asi jako pro naše Gottwaldovy pohrobky).

Zřejmě je otázkou času, kdy se jednotlivé ujařmené národy RF - od Povolží a Kavkazu po Jakutsko a Čukotku - dokážou zkoordinovat a rozbít ten žalář národů, povzbuzeny katastrofou ruské armády na Ukrajině a jistým oslabením režimu! Však bolševikům se podařilo vybudovat největší říši v moderní historii jen díky tomu, že průběžně vyvražďovali všechny skutečné i potenciální či zdánlivé nepřátele státu, jakož i elity podmaněných národů, zároveň pak dokázali zkorumpovat místní lůzu tím, že jí poskytli faktickou beztrestnost výměnou za loajalitu a nejhorší lidské vlastnosti povýšili na piedestal (jako v případě severokavkazských satrapů).

Kombinací krutosti a zničení veškerých "buržoazních" morálních zásad i společenských struktur se jim podařilo dosáhnout větší moci a zkázy než samotným Čingischánovým hordám, jelikož ani Mongolové nezasahovali do vlastnických, společenských a náboženských struktur, pokud jejich poddaní na podmaněných územích odváděli předepsaný tribut a nestavěli se na odpor.

Jedinou šancí na úspěch národně osvobozeneckých hnutí, nezávislost jednotlivých podmaněných národů, je, že dojde k povstání zároveň aspoň ve třech regionech RF - např. na Kavkaze (jmenovitě v Dagestánu), v Povolží a v Jakutsku - které považuji za nejvážnější pretendenty osamostatnění s ohledem na úroveň tamní národní emancipace. V opačném případě dokážou ruské ozbrojené síly (armáda, Rosgvardija, Specnaz GRU a FSB) brutálním zásahem jednotlivá ohniska vzdoru utopit v krvi, tak, jako vždy v minulosti.

Bohužel, Povolží i Jakutsko jsou geograficky izolované od jakékoliv případné zahraniční podpory a obklopené ruským územím. Doufat tedy můžeme jen v řetězovou reakci napříč impériem, proti které sebevětší ruské ozbrojené jednotky budou bezbranné. Na druhou stranu se musíme jen modlit, aby případná ruská občanská válka nepřerostla v globální Armageddon 🙁.

O možnosti zázračného zjevení se nějakého demokratického režimu si můžeme jen nechat zdát.

V Rusku je totiž mnohem pravděpodobnější dlouhotrvající občanská válka, nekonečné místní vzpoury a guerillové boje, než nějaký jednorázový převrat. V Rusku je dostatečné množství nepřátel režimu schopných vyvolat občanskou válku, avšak nikoliv zbortit dosavadní režim anebo dokonce nastolit režim demokratický. Nepřáteli režimu nemyslím nějaký politický blok či občanské hnutí, nýbrž jakousi množinu jedinců nenávidějících stávající režim, potažmo Putina, přičemž jejich politické postoje, pohnutky i cíle jsou až diametrálně rozdílné. Například odpor vůči Putinovi není vůbec automaticky totožný s demokratickým cítěním, někdo ho totiž sice nenávidí proto, že je příliš tvrdý, zatímco pro jiného je příliš slabý. Ruská demokratická opozice je chiméra. Pod pojmem politická opozice se skrývá pár tisíc aktivistů, vesměs intelektuálů a bývalých politiků bez reálného vlivu na masy, přístupu k médiím, navíc neschopných navzájem spolupracovat.

Nejsmutnější na tomto všem počínání je to, že se žádný z politiků nezamyslí nad tím, jak krátký lidský život je a jak nesmyslnými spory a válkami marní drahocenný čas, používáním zbraní ničí klima, lidské životy, přírodu…, a přitom jim to k ničemu nebude – místo toho, aby už konečně do jednoho začali jednat o míru, neboť obyčejní lidé toho mají již „plné zuby“, ale asi se to nikdy nenaplní a dojede na to celý svět, jak říkáte…

Pokud jde o Rusko, představitele tamního režimu lze především těžko chápat jako „politiky“ v našem slova smyslu. Tamní „věrchuška“ totiž uvažuje stejně jako za cara či Stalina a vzhledem k ruské tradici opričniny a místní mentalitě se – na rozdíl od západních politiků – vůbec nemusí ohlížet na nějakou opozici či veřejné mínění, a ve své patologické bohorovnosti ignoruje i mínění mezinárodního společenství. Mír je pro ruské vládce odedávna jen synonymem pro zničení či kapitulaci protivníka.

Ačkoli jsou vaše knihy jedinečné, tak v českých knihkupectvích nejsou k dostání. Čím to?

Mé knihy prostě má každý knihkupec, který si je objedná. Pokud si odmyslím „negativní faktor“, kterým je pro sváteční čtenáře objemnost mých knih, a mé „rusofóbní“ postoje, které iritují některé knihkupce i publicisty, jsou tu podle mě dva objektivní důvody. Prvním je, že jsem svým způsobem outsider. Vzhledem k tomu, že jako autor nepatřím mezi pražskou intelektuální elitu, a tudíž se nemohu těšit jakékoliv podpoře médií ani zvláštní oblibě komerčních "knihkupců" (obchodníků s knihami). Druhým pak je samotné fungování knižního trhu, kdy malý vydavatel jako já již nemá vůbec kontakt s jednotlivými knihkupci (jako tomu bylo před 20 lety, než i spousta malých knihkupectví zanikla), je plně závislý na VO distribucích, které obhospodařují 95% knižního trhu, a pokud si nemůže dovolit placenou reklamu, o jeho knihách se dozví jen zlomek potenciálních čtenářů. Příkladem může být zrovna zmiňovaná moje poslední kniha, kterou ani po 2,5 měsících od vydání většina knihkupectví nemá skladem, a kterou většina e-shopů prezentuje bez odpovídajících informací, dokonce bez ukázek z obrazové přílohy, které – asi nejen podle mě – jsou v případě plně ilustrované knihy zásadní podmínkou pro rozhodnutí o zakoupení u většiny čtenářů. Jednotlivé e-shopy se jen předhání v podbízení se dumpingovými cenami, namísto relevantní prezentace knihy. Jen podle obálky a ceny si ovšem asi málokdo knihu koupí, jako zajíce v pytli, že?

Že mé knihy vesměs oceňují nejen čtenáři, ale i řada známých osobností a odborníků z různých oblastí, nemůže na situaci nic změnit, pokud nikdo jejich recenze neotiskne. Tudíž zůstávám závislý na „tiché poště“, kdy jako za starých časů informace o mých knihách putují od jednoho čtenáře k druhému, což je na dlouhé lokte. Ale jinou možnost nemám.

Což svědčí o tom, že nežijeme ve 100% demokratické společnosti…, ale navzdory tomu pracujete na dalších knížkách, i mimo této osmidílné série. Je to tak?

Upřímně řečeno, vzhledem k dosavadnímu nulovému veřejnému (mediálnímu) ohlasu na mou poslední knížku se mě nějak moc nechce pokračovat v práci na dalších svazcích, ale tak nějak ze setrvačnosti přeci jen zvolna pokračuji na dalších dílech, pojednávajících o Polárním Uralu a o Dálném Východě.

Kromě mého věku a náročnosti práce jsou zde ovšem i zcela technické faktory, které mě vedou k obavám, není-li tento svazek o Povolží mým posledním vydavatelským počinem. Už kvůli nedostatku financí v důsledku zdlouhavé návratnosti prostředků investovaných do dosavadních 5 knih, které vydávám vlastním nákladem.

S ohledem na skutečnost, že běžně padne min. 25-30% z dop. PC knihy na samotnou výrobu a dalších 50% z ceny knihy představuje běžný rabat VO distribucí, lze pochopitelně jen těžko z čistého zisku v rozumné době naakumulovat kapitál (naspořit finance) na vydání dalších svazků. Jelikož vlastní úspory mi již dochází, návratnost investovaných peněz je na dlouhé lokte, je mi 72 let a mám ještě rozpracovanou celou řadu dalších "literárně-politologických cestopisů" (o Rusku mám momentálně rozepsaných 5 svazků na 70% plus dalších 5 knih v různé fázi rozpracovanosti), nevidím před sebou v tomto smyslu nijak růžovou perspektivu.

Možnost získat pro svůj ediční projekt sponzora (soukromého mecenáše či organizaci), jehož finanční podpora by mi pomohla v projektu pokračovat, je asi iluzorní...