Půjdeme cestou plodného kreativismu© nebo impotentního konzumismu©?

15. 1. 2024 / Beno Trávníček Brodský

Jejich uvažování je téměř automaticky i environmentální, protože dobře znají cenu materiálů, nástrojů, energií... také dobře vědí, co je zbytečnost. Hlavně proto, že pracují manuálně, mají i dostatečnou sociální inteligenci. Je jasné, že tu není řeč o stánkových překupnících, kterých je v prostoru také mnoho a mohou veřejnost přivádět ke zkreslenému názoru, že tržní prodavač je skoro vždycky šmelinář.

A co jako s tím (?), se nejspíš leckdo zeptá. Neboli co by s tím mohla dělat společnost (stát)? Jde přece o výchovu v rodině, možná o geny... To si úplně nemyslím. Samozřejmě vliv rodiny i dědičnost je nesporný, ale vliv celkového společenského klimatu a nastavení stěžejních procesů ve společnosti zrovna tak.

Prvním místem, kde lze a bylo by záhodno systémově zasáhnout je nepochybně základní školství. Máme výtvarnou výchovu a školní dílny. Já si to pamatuju z dětství jako – teď musíme všichni malovat vycpaného čápa (Ty nemáš pastelky?!), resp. teď musíme všichni pilovat kus hliníkového plechu (ale solidní pilník pohledat...)... Tedy, co, aspoň si odpočneme od matiky, že, ale stejně je to k ničemu. 

Nevím samozřejmě, jak přesně je to teď, ale možná, kdyby existoval jen jeden předmět a jmenoval se třeba KREATIVNÍ VÝCHOVA a snažil se hlavně vyhledat (i ve spolupráci s rodiči), k čemu mají konkrétní děti sklony; a ty by si pak mohly pod odborným vedením zkoušet vytvořit něco, co dává smysl JIM; výsledky (tj. celková kreativnost společnosti) by se nepochybně zlepšily. 

Děti by se mohly lehce trumfovat vlastními výrobky, které do nějaké míry samy navrhly. Naučily by se zdravě soutěžit v kreativitě. Někdo se chce naučit vyrobit pěkný obal na dárek, jiný si udělat ptačí krmítko, další se třeba potřebuje naučit pořádně nabrousit dláto a něco s ním zkusit vydlabat, vysoustružit... variací je bezpočet. 

Stát je ten, kdo by měl (třeba pomocí cílených a zkontrolovaných dotací) vybavit školy pro takovou činnost, ale hlavně by měl zajistit výchovu dostatku kreativních učitelů. Zkrátka stát, toho může udělat moc, bude-li chtít... a... zejména - bude-li ho v téhle oblasti vést někdo dostatečně kreativní.

Druhý příklad – teenager hraje dobře hokej a současně je šikovný na ruční práce. K čemu ho dneska společenské klima stimuluje? Aby byl úspěšným vydělávačem peněz v NHL či KHL nebo, aby byl úspěšným a kreativním strojním zámečníkem, truhlářem, kuchařem? 

Na nastavení „pozitivního řemeslnického klimatu“ může určitě stát taky hezky máknout. Jednak mediálně (pí-ár útokem), ale hlavně chytrou modelací učňovského školství. 

Proč by třeba potenciálně úspěšný řemeslník musel mít maturitu? Jako že je lepší řemeslník ten s maturitou než bez ní?! Proč šikovného člověka, který chce dělat rukama a nemá náladu na některé „zbytečné sešity a knížky“ takovou věcí deptat, pokud to není nezbytné? 

Proč nemůže existovat řekněme jakási „mistrovská nástavba“, kdy by po třech letech učení onen „hotový“ řemeslník šel na jeden či dva semestry na nějaké kvalitní pracoviště pomáhat a současně se pod vedením někoho zkušeného ještě zdokonalit a nakonec prokázat své dovednosti mistrovskou zkouškou? 

Měl by také „vyšší“ certifikát, srovnatelný s maturitním, ale pro jeho potřeby nekonečně užitečnější! Tím by se objevily dvě kategorie řemeslníků – ti běžní, často zaměstnanci či pomocníci někoho jiného a pak mistři svého oboru, ti nejšikovnější pracanti, časem šéfové, organizátoři, určitě majitelé živností. 

Zkrátka lidi, kteří požívají zasloužené společenské uznání (včetně jakéhosi vzdělanostního titulu) i bez „otravné“ maturity. Kodou jejich života by tak mohlo být právě dosažení kvality ruční práce i společenského uznání na úrovni „mistr řemesla“ nikoli jen snaha „udělat školu“, což se samozřejmě vůbec nevylučuje. Současně by asi bylo dobré uvažovat o tom, že v případě nějakého krajního excesu by mistrovský certifikát mohl být odebrán, protože v Česku, jak dobře víme, umíme zneužít cokoli.

Velkým pomocníkem by mohl být i systém chytrých, spíše sociálních, stipendií, kdy finanční suma by třeba za předpokladu složení mistrovských zkoušek byla nevratná a v případě neúspěchu by se mohla chovat jako bezúročná půjčka... toliko cukr. Co se týká stimulačního biče, mohlo by to být třeba tak, že pokud nákladem „státu“ vychovaný mistr odejde pracovat na delší dobu (a přesně stanovit co je „delší doba“) do zahraničí, vrátí nějakým klíčem část prostředků, které stálo celé jeho mistrovské vzdělání.

Myšlenka do třetice – vezměme kutila, který má v zimě trochu času navíc, tak vyrobí pár užitečných věcí například ze dřeva a bude je chtít někde jednoduše za pár korun prodat – a někomu jinému tím udělat radost. Další zimu zas udělá i něco jiného, podle toho, co mu řekl jeho empirický marketing nebo jaký má zrovna k dispozici materiál, síly, čas, náladu... 

Všechno jen v rámci hobby, pro rozvoj svých schopností, potěchu duše, zlepšení sebevědomí a třeba i s výhodou zpracování materiálů, které by se jinak staly odpadem. Žádná živnost! Asi není třeba popisovat všechny komplikace, kvůli kterým nic takového tenhle člověk nakonec nejspíš dělat nebude. Pokud má dost přátel, možná vyrobí nějaké dárky; pokud ne, možná se na kreativitu vykašle a půjde si radši přečíst knížku.

Občas diskutujeme o tom, jaký by mohl být nějaký další vývojový stupeň organizace lidské společnosti. Jak by se vám líbil systém založený na tvůrčím přístupu? Nikoli na vekslu a konzumu? Nikoli na výrobě peněz z peněz jejich točením až k úplnému utočení do nejrůznějších zhoubných krizí? 

Už dnes je i v naší kotlině určitě dost věcí, ze kterých kreativita nápadně kouká až stříká – například úspěšný výzkum léčby imunity v kontextu rakovinových nádorů nebo třeba řada produktů v oblasti IT. 

Mnoho věcí ale na potřebnou invenci stále čeká – například stvoření tuzemského lidového mikroelektromobilu (tím předejití syndromu „Detroit“), vybudování skutečně účinného sytému státní podpory bydlení našich mladých rodin nebo třeba vymyšlení sociálně spravedlivého a politicky schůdného vzorce společenského průtoku peněz „vyrobených“ již nyní, ale zejména v budoucnu(!) roboty resp. AI. 

Jak víme, tohle náš konzumistický přístup, kdy nejúspěšnější a nejchytřejší je ten, kdo má největší balík peněz, nevyřešil a těžko vyřeší.