Jedinečná jako uklízečka i královna

15. 1. 2024 / Pavlína Antošová

čas čtení 5 minut
 
Blížící se odchody jistých osobností si postupně a jen velmi neochotně připouštíme, takže nás pak stejně zasáhnou. Bezpočetná setkání s hereckým uměním Jany Hlaváčové se rovnají okamžikům čiré radosti nebo hlubokého mrazení – a ten pocit se vždy dostavuje s obrovskou intenzitou.

 

Mimořádně talentovaná žačka Vlasty Fabiánové a Radovana Lukavského se divácké veřejnosti představila díky filmu, a navíc v diblíkovské podobě (Kam čert nemůže; Kolik slov stačí lásce) – ale režiséři ji v této škatulce dlouho nenechali. Ke svému vlastnímu – nejen k jejímu – prospěchu. Na divadelních prknech zanechala Jana Hlaváčová nesmazatelnou stopu nejprve v Plzni, pak nevyhnutelně v rodné Praze. Díky svému typu byla brzy obsazena například do role lady Macbeth – a tato postava zůstala v jejím hereckém životopisu jako jedna z těch zásadních. Charakterních rolí se herečka zhostila v době, kdy ji čekala velká životní zkouška. A základní informace o tomto těžkém období prozrazovala teprve s odstupem v několika dobře vedených rozhovorech.

Práci vyvážil rodinný život po boku Luďka Munzara. Jednalo se o manželství dvou lidí, kteří si prošli soukromými otřesy (každý jinými) a hodili se k sobě opravdu mimořádně. Kdykoli se sešli také na jevišti nebo před kamerou, čekal diváky velký – často obrovský – zážitek. Oslovili přitom i nejmladší generaci. Jana Hlaváčová se tak představila například v roli mámy, která zjišťuje, kolik lásky v sobě ještě má navíc (Terezu bych kvůli žádné holce neopustil). V daleko vážnější podobě ukazuje mateřství a jeho prožívání postava královny v pohádce Třetí princ; krátce vyjádřená víra, že poslední ze tří synů dokáže projít nástrahami a nevrátí se sám, patří k nosným obloukům celého příběhu. Někdy tou dobou už herečka také učila na DAMU. Na historické divadelní scéně se samozřejmě nesmazatelně zapsala její role Markytky v Macháčkově inscenaci hry Naši furianti. Herecká představitelka později vyslovila své pochybnosti – v tom smyslu, že její podání asi této postavě nezvykle přitížilo. To ale můžeme chápat i tak, že svým provedením posílila rozměr něhy; na taneční scénu „Byl jsem na pouti dnes" a na pozdější pálení udavačského anonymu nikdo z nás, kteří jsme představení viděli naživo, nikdy nezapomene. – Ve filmu Lev s bílou hřívou Jana Hlaváčová jako Zdenka Janáčková svým pojetím upozornila, že i příležitostná sršatost, spojená s naschvály, občas koření v osamělosti. A ještě po svém společném odchodu z Národního divadla se oba herečtí manželé sešli například při natáčení televizního filmu Generál Eliáš. V životopisné postavě premiérovy manželky Jana Hlaváčová s přehledem rozehrála chvilky, kdy se v řádu vteřin posunula od podezírání k příznivému, ale šokujícímu pochopení – a vzápětí k pevnému rozhodnutí pomáhat.

Zcela zákonitě tato herecká hvězda (která se za hvězdu nepovažovala) v divadle ztvárnila například i tak vrstevnatou postavu, jako je lady Milfordová v dramatu Úklady a láska; svými ironickými replikami, pronášenými na podkladě nenaplněného citu, bavila a dojímala zároveň – uprostřed zápletky, která diváka místy drásá. Roli královny Gertrudy v Hamletovi mohly provázet pochybnosti o malém věkovém rozdílu mezi Janou Hlaváčovou a představitelem titulní role Františkem Němcem, ale hereččin výkon dal na tento faktor vzápětí zapomenout. Před televizními kamerami Jana Hlaváčová dále zazářila po boku Vladimíra Menšíka ve vzájemně navazujících inscenacích Ikarův pád a Tažní ptáci; dokázala, že se menším rolím věnuje stejně zevrubně jako těm hlavním, a vzbudila pozornost také v zahraničí. V cyklu Povídky malostranské jí autoři napsali postavu navíc, ale velmi příhodnou. Jako hospodyně doktora Heriberta alias Kazisvěta (v podání Viktora Preisse) se snaží svým přímočarým vnímáním pohnout titulní postavu k akci, a když neuspěje, aspoň vysloví to hlavní, co sousedům zůstává skryto. Další herecký koncert vznikl ve spolupráci s kamarádkou Hanou Maciuchovou, když si obě zahrály v televizní hře Oldřicha Daňka Záskok pro Sissi. Jana Hlaváčová v roli císařovny Alžběty zdůraznila kouzlo nevyřčeného a ukázala, že svobodomyslnost si vůbec nemusí navzájem odporovat s noblesou.

V odpovědích solidním novinářům se nezapomenutelná činoherní a filmová umělkyně projevovala jako člověk výrazně chápavý k jiným, ale přísný k sobě – někdy určitě až moc. Obdiv bude vždy vzbuzovat jak její profesní nasazení, tak i trvající půvab, s nímž (už uprostřed vážných zdravotních problémů) svého času převzala cenu Thálie za celoživotní mistrovství.  Pro některé z nás příznivců navždy zůstane první herečkou naší první scény. 

 


0
Vytisknout
2347

Diskuse

Obsah vydání | 18. 1. 2024