Pravda příběhu kříže, ukřižování a Ukřižovaného

29. 3. 2024 / Boris Cvek

 

 

Když ale vstoupíte do toho příběhu samotného, nenajdete žádná přikázání, svátosti, kostel, metafyziku, pevný a přehledný řád světa. Najdete toho, kdo uzdravoval nemocné a křísil mrtvé, jak umývá nohy svým učedníků na znamení pokorné služby lásky, jak jim podává chleba a kalich na znamení společenství, najdete ho, jak je sám a opuštěn svými učedníky, když proti němu stojí tvrdá pěst… tvrdá pěst čeho? Přikázání, obřadů, řádu světa, zkušeností předků. Tvrdá pěst moci, která se za tím vším skrývá.

Najdete Petra, ze kterého se později stal symbol brutální vlády nad světem, jak ze strachu z krutosti kněží zapírá, zradí a pláče nad svou zradou. Najdete Jidáše, jejž Dante umístil na dno pekla, protože tak tomu chce věčný řád… Jidáše, který prodá člověka lásky, aby pak pochopil, co udělal, a oběsil se. Najdete římského místodržitele Piláta, který dělá vše pro to, aby mu na rukou neulpěla nevinná krev, protože dobře ví, že je nevinná. Ti všichni prožívají něco, co by přece mělo být jinak. Jako v zrcadle v jejich živém cítění vidíme tu hrůzu. Hrůzu čeho? Tvrdé pěsti moci, oněch přikázání, řádu, obřadů, která chce zničit někoho, kdo přišel se skutečnou uzdravující láskou.

A vrchol všeho příběhu: najdete ho viset umučeného na kříži. Proč? Kněží řekli, že mají zákon, podle něhož musí zemřít. Musí, i kdyby měl být propuštěn vrah. Tváří v tvář umučenému na kříži říkají: jiné zachránil, ať zachrání sám sebe; jsi-li Syn Boží, sestup z kříže. Netuší, že to říkají Bohu samotnému, že oni mají zákon, podle něhož musí zemřít… nikdo jiný než Bůh, nikdo jiný než láska a soucit. Že mrtvolná mašinérie přikázání, řádu a obřadů drancuje tu základní citlivost, kterou v sobě měli Petr, Jidáš i Pilát.

Je to opravdu dětinský příběh ve srovnání s tím údajně vážným a podstatným, co je obsahem těch přikázání a řádu a obřadů? Není mnohem vážnější a reálnější? Neukazuje nám právě on hlubiny života, jak je, a strašlivou nemoc bezcitné tvrdosti, která působí zcela konkrétně mnoho hrůzy ve skutečných životech lidí? Ne podle přikázání, obřadů a řádu, ale skutečně, podle pravdy, jak to za těmi kulisami různých lží pod tvrdou pěstí moci skutečně lidé žijí a prožívají.

Říká se, že na velikonočním příběhu je nejdůležitější vzkříšení. Tu je najednou všechno zase v pořádku: Bůh vítězí, je mocný, můžeme o něj opřít přikázání, obřady, řád. Vzkříšený se tak snadno stává garantem toho, co jej umučilo. Jenže samo vzkříšení je zcela bezvýznamné. Je důležité, kdo byl vzkříšen, kdo se ukázal být Bohem. Je to přece ten Ukřižovaný. Jedině tak lze pochopit, že Ukřižovaný z kříže podává milost, lásku, svobodu a ne přikázání, obřady nebo řád a zákon.